Piráti vs Reforma zdravotnictví
Pirátská reforma financování zdravotnictví zachovává solidaritu systému a nově dává každému právo se svobodně rozhodnout o tom, co a jak se bude hradit z jeho zdravotního pojištění. Stejně tak umožňuje volbu úrovně spoluúčasti, jak je to běžné u všech jiných pojištění. Kromě práva na svobodné rozhodnutí dává i právo nerozhodovat se těm, kteří upřednostňují mainstreamovou jednoduchost a časovou nenáročnost před svobodou volby.
Pirátská reforma financování zdravotnictví má tři základní kameny. Prvním je jednoznačné vyčlenění VZP jako garanta ústavního práva na „bezplatnou“ péči. Ostatní zdravotní pojišťovny by měly získat volnost ve stanovení úhrad a míry spoluúčasti (včetně možných příplatků na pojistném) a to v rozmezí stanoveném zákonem. VZP tedy bude určena pro lidi, kteří se nechtějí sami rozhodovat a vyhovuje jim mainstream, zatímco ostatní pojišťovny budou doménou lidí, kteří chtějí o svém zdraví činit informovaná a svobodná rozhodnutí. Toto je významná změna oproti stávajícímu systému, ve kterém se jednotlivé pojišťovny nijak neliší. Dnešní systém tak není flexibilní a není schopen nijak uspokojit individuální požadavky pojištěnců na péči o zdraví, které nekorespondují s pohledem většinové společnosti. Solidarita bohatých s chudými bude přitom v systému zachována ve stávajícím rozsahu, který je popsán dále.
Druhým základním kamenem je samospráva pojišťoven (s výjimkou VZP) jejich pojištěnci. Pojišťovny tedy nebudou komerčními korporacemi oligarchů, ale budou vlastněné svými pojištěnci, kteří si budou volit svou správní a dozorčí radu, která následně jmenuje ředitelem kvalifikovaného odborníka. Česká národní banka, která nyní dohlíží na všechny nezdravotní pojišťovny, bude dohlížet nad tím, že pojistný plán zdravotních pojišťoven bude sestaven každý rok předem a to jako rozpočtově neutrální. Určování rozsahu úhrad a spoluúčasti, za předpokladu zachování rovnosti příjmů a výdajů v daném roce, totiž musí u každé samosprávné pojišťovny vycházet z přání a požadavků jejích pojištěnců. Tyto požadavky budou zjištěny formou voleb zástupců pojištěnců do správní rady pojišťovny. Toto není tak revoluční řešení, jak by se mohlo zdát, protože podle aktuální legislativy platné od roku 1992 by měla být již třetina správních a dozorčích rad pojišťoven volena pojištěnci (s výjimkou VZP). Toto právo je však pojištěncům dlouhodobě odpíráno vyhláškou s výmluvou na obtížnou realizovatelnost, která však při dnešní možnosti elektronického hlasování již neobstojí.
Posledním základním kamenem je solidarita systému, kterou chceme udržet v aktuálním rozsahu. Veřejnosti je však způsob jejího zajištění málo známý a proto je vhodné ji zmínit, protože bez ní návrh nedává smysl. Pojistné, hrazené nyní zaměstnavatelem či OSVČ na účet zdravotní pojišťovny totiž dnes není přímým příjmem této zdravotní pojišťovny i když je zasíláno na její účet. Suma takto vybraného pojistného ve všech pojišťovnách, navýšená o platbu z rozpočtu za tzv. státní pojištěnce (senioři, děti, nezaměstnaní), se totiž 100% přerozděluje mezi všemi pojišťovnami podle indexů věku a pohlaví a navíc se zohledňují výjimečně nákladní pojištěnci (např. hemofilici). Tento mechanismus bude dle již platných zákonů v roce 2018 navíc posílen o další prvek, kdy pojišťovna získá z přerozdělení více peněz na pojištěnce s chronickými chorobami (např. cukrovka) nezávisle na jejich věku. Pojišťovna, zaměřující se na nábor mladých a zdravých pojištěnců, tedy už dnes je a do budoucna zůstane především příjmově velmi chudou zdravotní pojišťovnou, což koresponduje s jejími minimálními výdaji. Tento mechanismus měnit neplánujeme. Záměrem je zachovat reálnou solidaritu systému v tom smyslu, že díky plnému přerozdělení vynaloží stát na léčení stejně nemocných lidí vždy stejně peněz, ať jsou jakkoliv bohatí a bez ohledu na to, u jaké jsou pojišťovny.
Je vhodné zdůraznit, že VZP není myšlena jako odkladiště chudých, ale primárně jako řešení pro ty, co se nechtějí rozhodovat. Standard hrazený VZP na základě vyhlášek bude mít totiž výrazně větší rozsah než ono naprosté minimum stanovené zákonem pro ostatní pojišťovny. Důvodem redukce minima je to, aby se ty ostatní pojišťovny mohly od sebe nějak odlišit v rovině úhrad ale i spoluúčasti. Například pokud bude uzákoněna pro pojištěnce VZP hradit příspěvek na stravu 60 Kč za hospitalizační den, tak ostatní zdravotní pojišťovny mohou mít (díky volnosti ke stanovení spoluúčasti) tento příspěvek nejen vyšší, ale také nižší nebo nulový. Je pouze na nich, jak zajistí, že jejich plán hospodaření bude každý rok vycházet jako vyrovnaný. Způsob jak může pojišťovna zlepšit své hospodaření na základě požadavků svých pojištěnců je přitom několik. Základem je samozřejmě transparentní hospodaření dle modelu transparentní organizace. Dále může zdravotní pojišťovna omezit úhrady péče, která nebude v zákonem stanoveném minimu (lze očekávat, že tam nebude například umělé oplodnění). Lze se vydat také cestou tzv. řízené péče, kdy pojišťovna předvybere svým pojištěncům užší síť smluvních poskytovatelů, u kterých nakoupí služby efektivněji a lépe také řídí návaznost péče. Další cestou může být zaměření na moderní metody, které vedou k finančním úsporám v následné péči (například kratší rehabilitace po robotické chirurgii). Pak má pojišťovna možnost zvýšení spoluúčasti a to ve formě přímých plateb u lékaře za část služeb (například v oblasti stomatologie), anebo ve formě tzv. nominálního pojistného. Nominální pojistné znamená, že pojišťovna stanoví fixní příplatek (například 100 Kč měsíčně) pro všechny své pojištěnce jako příjem navíc nad přerozdělení od státu a za tyto peníze pak může poskytnout svým pojištěncům více lepších služeb. Tento fixní příplatek se pak vztahuje i na ty, za které platí základní pojistné stát (děti, studenti, nezaměstnaní, senioři). Všechny tyto možnosti se pochopitelně budou odvíjet od vůle pojištěnců dané pojišťovny, kteří si zvolí své zástupce do její správní rady. Vzhledem k tomu, že jde o peníze na péči o zdraví těchto pojištěnců, není žádný důvod, proč by měl do detailů nastavení úhrad samosprávných pojišťoven mluvit stát nebo vybraní zaměstnavatelé, jako je tomu dnes.
Lze tedy očekávat, že postupně se vyprofilují vedle VZP různé samosprávné zdravotní pojišťovny víceméně odpovídající ideologickému pohledu jednotlivých politických stran na zdravotnictví. Bude tu například pojišťovna s vysokou spoluúčastí (ODS), pojišťovna s nominální pojistným (TOP09), pojišťovna s nulovou spoluúčastí (KSČM/ČSSD) či pojišťovna hradící alternativní způsoby péče (Zelení). Aktuální limit 100.000 pojištěnců pro založení zdravotní pojišťovny by zůstal zachován. Díky zachování plného přerozdělení základního pojistného si tak každý bude moci zařídit své zdravotnictví podle svého informovaného a svobodného rozhodnutí.
U VZP tedy v podstatě k žádným významným změnám nedojde, její úhradová politika bude nadále řízena vyhláškami Ministerstva zdravotnictví. Lze případně uvažovat o zmenšení počtu členů správní rady VZP na cca 15 členů (stejně jako v ostatních zdravotních pojišťovnách) z aktuálních 30 členů (z nichž 10 je jmenovaných vládou a 20 volených poslanci). Cestou VZP bude však vláda především realizovat ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči pro všechny, kdo se tím nechtějí nebo nemohou hlouběji zabývat. Pokud se však někdo rozhodne svého ústavního práva nevyužít, bude mít možnost přejít k jiné zdravotní pojišťovně anebo si založit s dalšími alespoň 99.999 lidmi pojišťovnu vlastní. Právo na bezplatné zdravotnictví je totiž právem každého občana a nikoliv jeho povinností toho využít.
Pirátská reforma financování zdravotnictví zachovává solidaritu systému a nově dává každému právo se svobodně rozhodnout o tom, co a jak se bude hradit z jeho zdravotního pojištění. Stejně tak umožňuje volbu úrovně spoluúčasti, jak je to běžné u všech jiných pojištění. Kromě práva na svobodné rozhodnutí dává i právo nerozhodovat se těm, kteří upřednostňují mainstreamovou jednoduchost a časovou nenáročnost před svobodou volby.
Pirátská reforma financování zdravotnictví má tři základní kameny. Prvním je jednoznačné vyčlenění VZP jako garanta ústavního práva na „bezplatnou“ péči. Ostatní zdravotní pojišťovny by měly získat volnost ve stanovení úhrad a míry spoluúčasti (včetně možných příplatků na pojistném) a to v rozmezí stanoveném zákonem. VZP tedy bude určena pro lidi, kteří se nechtějí sami rozhodovat a vyhovuje jim mainstream, zatímco ostatní pojišťovny budou doménou lidí, kteří chtějí o svém zdraví činit informovaná a svobodná rozhodnutí. Toto je významná změna oproti stávajícímu systému, ve kterém se jednotlivé pojišťovny nijak neliší. Dnešní systém tak není flexibilní a není schopen nijak uspokojit individuální požadavky pojištěnců na péči o zdraví, které nekorespondují s pohledem většinové společnosti. Solidarita bohatých s chudými bude přitom v systému zachována ve stávajícím rozsahu, který je popsán dále.
Druhým základním kamenem je samospráva pojišťoven (s výjimkou VZP) jejich pojištěnci. Pojišťovny tedy nebudou komerčními korporacemi oligarchů, ale budou vlastněné svými pojištěnci, kteří si budou volit svou správní a dozorčí radu, která následně jmenuje ředitelem kvalifikovaného odborníka. Česká národní banka, která nyní dohlíží na všechny nezdravotní pojišťovny, bude dohlížet nad tím, že pojistný plán zdravotních pojišťoven bude sestaven každý rok předem a to jako rozpočtově neutrální. Určování rozsahu úhrad a spoluúčasti, za předpokladu zachování rovnosti příjmů a výdajů v daném roce, totiž musí u každé samosprávné pojišťovny vycházet z přání a požadavků jejích pojištěnců. Tyto požadavky budou zjištěny formou voleb zástupců pojištěnců do správní rady pojišťovny. Toto není tak revoluční řešení, jak by se mohlo zdát, protože podle aktuální legislativy platné od roku 1992 by měla být již třetina správních a dozorčích rad pojišťoven volena pojištěnci (s výjimkou VZP). Toto právo je však pojištěncům dlouhodobě odpíráno vyhláškou s výmluvou na obtížnou realizovatelnost, která však při dnešní možnosti elektronického hlasování již neobstojí.
Posledním základním kamenem je solidarita systému, kterou chceme udržet v aktuálním rozsahu. Veřejnosti je však způsob jejího zajištění málo známý a proto je vhodné ji zmínit, protože bez ní návrh nedává smysl. Pojistné, hrazené nyní zaměstnavatelem či OSVČ na účet zdravotní pojišťovny totiž dnes není přímým příjmem této zdravotní pojišťovny i když je zasíláno na její účet. Suma takto vybraného pojistného ve všech pojišťovnách, navýšená o platbu z rozpočtu za tzv. státní pojištěnce (senioři, děti, nezaměstnaní), se totiž 100% přerozděluje mezi všemi pojišťovnami podle indexů věku a pohlaví a navíc se zohledňují výjimečně nákladní pojištěnci (např. hemofilici). Tento mechanismus bude dle již platných zákonů v roce 2018 navíc posílen o další prvek, kdy pojišťovna získá z přerozdělení více peněz na pojištěnce s chronickými chorobami (např. cukrovka) nezávisle na jejich věku. Pojišťovna, zaměřující se na nábor mladých a zdravých pojištěnců, tedy už dnes je a do budoucna zůstane především příjmově velmi chudou zdravotní pojišťovnou, což koresponduje s jejími minimálními výdaji. Tento mechanismus měnit neplánujeme. Záměrem je zachovat reálnou solidaritu systému v tom smyslu, že díky plnému přerozdělení vynaloží stát na léčení stejně nemocných lidí vždy stejně peněz, ať jsou jakkoliv bohatí a bez ohledu na to, u jaké jsou pojišťovny.
Je vhodné zdůraznit, že VZP není myšlena jako odkladiště chudých, ale primárně jako řešení pro ty, co se nechtějí rozhodovat. Standard hrazený VZP na základě vyhlášek bude mít totiž výrazně větší rozsah než ono naprosté minimum stanovené zákonem pro ostatní pojišťovny. Důvodem redukce minima je to, aby se ty ostatní pojišťovny mohly od sebe nějak odlišit v rovině úhrad ale i spoluúčasti. Například pokud bude uzákoněna pro pojištěnce VZP hradit příspěvek na stravu 60 Kč za hospitalizační den, tak ostatní zdravotní pojišťovny mohou mít (díky volnosti ke stanovení spoluúčasti) tento příspěvek nejen vyšší, ale také nižší nebo nulový. Je pouze na nich, jak zajistí, že jejich plán hospodaření bude každý rok vycházet jako vyrovnaný. Způsob jak může pojišťovna zlepšit své hospodaření na základě požadavků svých pojištěnců je přitom několik. Základem je samozřejmě transparentní hospodaření dle modelu transparentní organizace. Dále může zdravotní pojišťovna omezit úhrady péče, která nebude v zákonem stanoveném minimu (lze očekávat, že tam nebude například umělé oplodnění). Lze se vydat také cestou tzv. řízené péče, kdy pojišťovna předvybere svým pojištěncům užší síť smluvních poskytovatelů, u kterých nakoupí služby efektivněji a lépe také řídí návaznost péče. Další cestou může být zaměření na moderní metody, které vedou k finančním úsporám v následné péči (například kratší rehabilitace po robotické chirurgii). Pak má pojišťovna možnost zvýšení spoluúčasti a to ve formě přímých plateb u lékaře za část služeb (například v oblasti stomatologie), anebo ve formě tzv. nominálního pojistného. Nominální pojistné znamená, že pojišťovna stanoví fixní příplatek (například 100 Kč měsíčně) pro všechny své pojištěnce jako příjem navíc nad přerozdělení od státu a za tyto peníze pak může poskytnout svým pojištěncům více lepších služeb. Tento fixní příplatek se pak vztahuje i na ty, za které platí základní pojistné stát (děti, studenti, nezaměstnaní, senioři). Všechny tyto možnosti se pochopitelně budou odvíjet od vůle pojištěnců dané pojišťovny, kteří si zvolí své zástupce do její správní rady. Vzhledem k tomu, že jde o peníze na péči o zdraví těchto pojištěnců, není žádný důvod, proč by měl do detailů nastavení úhrad samosprávných pojišťoven mluvit stát nebo vybraní zaměstnavatelé, jako je tomu dnes.
Lze tedy očekávat, že postupně se vyprofilují vedle VZP různé samosprávné zdravotní pojišťovny víceméně odpovídající ideologickému pohledu jednotlivých politických stran na zdravotnictví. Bude tu například pojišťovna s vysokou spoluúčastí (ODS), pojišťovna s nominální pojistným (TOP09), pojišťovna s nulovou spoluúčastí (KSČM/ČSSD) či pojišťovna hradící alternativní způsoby péče (Zelení). Aktuální limit 100.000 pojištěnců pro založení zdravotní pojišťovny by zůstal zachován. Díky zachování plného přerozdělení základního pojistného si tak každý bude moci zařídit své zdravotnictví podle svého informovaného a svobodného rozhodnutí.
U VZP tedy v podstatě k žádným významným změnám nedojde, její úhradová politika bude nadále řízena vyhláškami Ministerstva zdravotnictví. Lze případně uvažovat o zmenšení počtu členů správní rady VZP na cca 15 členů (stejně jako v ostatních zdravotních pojišťovnách) z aktuálních 30 členů (z nichž 10 je jmenovaných vládou a 20 volených poslanci). Cestou VZP bude však vláda především realizovat ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči pro všechny, kdo se tím nechtějí nebo nemohou hlouběji zabývat. Pokud se však někdo rozhodne svého ústavního práva nevyužít, bude mít možnost přejít k jiné zdravotní pojišťovně anebo si založit s dalšími alespoň 99.999 lidmi pojišťovnu vlastní. Právo na bezplatné zdravotnictví je totiž právem každého občana a nikoliv jeho povinností toho využít.
