Fórum Pirátské strany

Dámy a pánové,

dovolte mi prosím poděkovat pořadatelům za možnost vystoupit na dnešním cyklu přednášek. Jmenuji se Ondřej Polanský, a jsem členem České pirátské strany. Nejprve bych rád stručně stranu představil, poté se stejně jako mí předřečníci vyjádřil krátce k vládní reformě.

Pirátská strana vznikla před dvěma lety, a vznikla vlastně stejně, jako vznikaly pirátské strany za poslední roky v dnes již více než padesáti zemích světa. Tyto strany sdružují skupinu lidí, kteří se cítí být vážným způsobem kráceni na svých občanských svobodách, a zároveň cítí nutnost tyto svobody bránit. Právě občanská práva a svobody jsou ústřední ideou celého Pirátského hnutí.

Většina pirátských stran vznikla a funguje prostřednictvím Internetu. Internet již dávno přestal být jen prostorem pro několik technologických nadšenců, přestal být dokonce i “jen” výhodným prostorem pro obchodování. Z Internetu se v posledních letech stalo médium, které hraje nezastupitelnou a čím dál důležitější roli nejen v kultuře, politice, vědě, prakticky ve všech společenských i přírodovědných aspektech našeho života.

Vzpomeňme na události ze začátku tohoto roku, na vlnu revolucí v afrických státech. Revoluce v Tunisku, Egyptě i Libyi budou označeny za první internetové revoluce v historii. Všimněme si, že dějiny tentokrát nepsali ti lidé, kteří v rukou drželi zbraně, ale čím dál více také lidé, kteří měli v ruce obyčejný mobilní telefon s videokamerou, fotoaparátem a připojením k Internetu. Stiskem jediného tlačítka se autentické svědectví hlavních akterů revoluce během několika vteřin dostane k milionům lidí.

Takový dnešní mobilní telefon je 100g vážící zařízení, které dokáže propojit doslova kdykoliv, kohokoliv s kýmkoliv prakticky zadarmo, a ještě automaticky překonat jazykové bariéry. Před deseti lety by bylo něco takového daleko spíše záležitosti vědecko-fantastické literatury, před pěti lety hračkou pro technologické nadšence, a dnes je to reálný fenomén již doslova píšící světové dějiny.

Toho si samozřejmě všímají i světové mocenské elity, které v posledních letech vyvíjejí mimořádný tlak na to, aby obsah Internetu dostali alespoň částečně pod kontrolu stejně, jako částečně či úplně ovládají i ostatní média. Piráti jsou přesvědčeni, že otázka svobody Internetu, tedy zachování síťové neutrality, bude jednou z hlavních celospolečenských otázek třetího tisíciletí, otázkou zcela srovnatelnou s otázkami globálního oteplování, či světového přelidnění, a že otázka občanských svobod získává v digitálním věku zcela nový rozměr. Nikdy ještě neměli lidé takovou svobodu, jakou mají dnes, a zároveň ještě nikdy v historii nebylo snadnější je o tuto svobodu připravit.



V České republice je hlavní pirátský princip, tedy obrana občanských svobod, snad ještě lépe aplikovatelná, než kdekoliv jinde. Formální definice těchto práv v ústavě je denně podrobována zkouškám odolnosti.

Vezměme si, pro příklad, situaci kolem zavádění elektronického mýtného v ČR. Celá zakázka stála desítky miliard Kč, smlouva se neustále doplňuje tajnými dodatky a o její skutečné výhodnosti lze tak jen spekulovat. Podívejme se ale spíše na skutečnost, že úzká skupina politiků a úředníků může jménem občanů ČR, za peníze občanů ČR uzavřít smlouvu, do které těmtýž občanům ČR zakáží nahlédnout! Takové chování já považuji za cynické pošlapání svých občanských práv.

Jiným chronickým problémem v ČR je například vymahatelnost práva obecně. To sice český stát formálně garantuje, každodenní zkušenosti nás všech tomu ale neodpovídají. Kdybyste například dnes večer přišli domů, a ve svém bytě našli nastěhované cizí lidi, jste sice v právu, ale proces jeho vymáhání je tak složitý, náročný a neefektivní, že pokud vaši noví nájemníci odmítnou jakkoliv komunikovat, se může stát i to, že se do vlastního bytu vrátíte v až za několik let, a bude vás to stát obrovské úsilí i peníze.

Tento stav opět nemá nic společného se skutečnou demokracií a občanskou společností. Našim občanským právem je požadovat, aby abychom v maximu případů obdrželi pravomocný rozsudek v řádu hodin od podání. Nehledejme argumenty, proč to nejde, ptejme se, co je potřeba udělat pro to, aby to šlo. Stejně tak máme právo na to, aby právní řád České republiky byl jednoduchý a srozumitelný i pro běžného občana, a aby měl pouze několik desítek zákonů.

Jak jste chápete, odmítám na vládní “reformě” kritizovat nastavení parametrů, tedy jestli daň má být 19 či 21 %. Co považuji například na daních za podstatné je, proč musí existovat desítky úřadů ve stovkách kanceláří s tisíci úředníky, kteří od občanů vybírají daň, a proč musí existovat jiné úřady, v jiných kancelářích s jinými tisíci úředníky, kteří vybrané peníze těmtýž lidem vracejí. Spočítat člověku daň a vyměřit mu dávku podle pravidel zachycených v zákoně je v dnešní době problém naprosto triviální a snadno automatizovatelný.

Samotný termín “reforma” je v českém prostředí stejně vytunelovaný, jako veřejné finance samotné. Reformou myslí stávající politické elity většinou nějaké nové pravidlo v již tak extrémně složitém systému, novou povinnost či daň pro občany, nové postupy a nové formuláře. A to vše jen pro to, aby se vše po volbách zase zahodilo, a vznikly úplně nová pravidla, nové daně, nové formuláře... nová reforma.

Současná vládní reforma je právě jedním balíkem takových nových pravidel. Sečteme-li všechny veřejné výdaje, které jsou vynaloženy nehospodárně, tedy částky přímo rozpuštěné v korupci, a klientelismu, zmanipulovaných, ale i zbytečných výběrových řízeních, náklady na provoz státního aparátu samotného, zbytečnou režii krajů a místních úřadů, můžeme se podle odvážnějších odhadů dostat až na částku jedné čtvrtiny veřejných rozpočtů. To je jedna miliarda korun každý den. Měl-li bych mít tedy jednu jedinou výhradu proti současné reformě, pak by to bylo to, že se ani v nejmenším nesnaží tuto “nehospodárně vynaloženou“ částku snížit.

Nevěřme našim elitám, že neexistují jednoduchá řešení. Představme si, že bychom například do ústavy ČR zavedli klauzuli, která by zněla: “Česká republika hospodaří otevřeně.” Pod otevřeností si můžeme představit například zákazy tajných dodatků k veřejným smlouvám, povinné zveřejňování všech smluv na Internetu ihned po schválení, otevřené účetnictví každé instituce, průhledná výběrová řízení, a podobné kroky. Jsem pevně přesvědčen, že tato jediná věta by drasticky omezila nehospodárně vyplýtvané prostředky a vyřešila aktuální problémy daleko lépe, než současná “reforma.”

A nejen to. Ušetřením jedné čtvrtiny státního rozpočtu bychom získali takové přebytky, že bychom teoreticky mohli při zachování všech současných veřejných služeb nejen dále nezvyšovat hranici odchodu do důchodu, ale naopak ji podstatně snížit (o cca 5 let). Stejně tak bychom mohli zkrátit pracovní týden o jeden pracovní den, nebo si třeba pro rekreační potřeby pronajmout skoro celé albánské pobřeží.

O takových podstatných otázkách by měli rozhodovat výhradně sami občané formou obecných referend. Můžeme jít dokonce tak daleko, že si položíme otázku, zda už dnes, v éře masového zpracování informací nepřijde levněji zcela zrušit obecní zastupitelstva, a jejich mandát přenést na všechny obyvatele dané obce? Nebo jinak: potřebují se dnes občané vůbec nechat zastupovat?

Stávající česká politická garnitura zkrátka nikdy nepřinese nová a koncepční řešení. Ne proto, že by nemohla, ale proto, že “napříč politickým spektrem” nechce. Kapři si svůj rybník zkrátka nevypustí, jak říká jedno české přísloví. Z tohoto pohledu, kromě barevného nádechu svých reklamních billboardů není zcela žádného rozdílu mezi ODS, ČSSD a jejich ostatními deriváty. Dokud se budou voličské preference převalovat jen mezi těmito dvěma hlavami na témže těle, budou se ve sněmovně řešit zástupné problémy (tedy např. předané obálky a otisky prstů na nich), namísto skutečných a hlubokých koncepčních změn, zjednodušování státu a zlevňování jeho provozu.

Uvědomme si, že jak politici, tak úředníci jsou zaměstnanci občanů této republiky. Pokud zaměstnanci neplní své povinnosti, kradou, a v pracovní době si řeší osobní spory mezi sebou, je nikoliv našim občanským právem, ale v tomto případě snad až povinností, takové zaměstnance propustit.