Nepirátské touhy pozdního babyboomera
Napsal: 02 črc 2009, 01:38
Právě jsem se zaregistroval, abych vyjádřil svou podporu této iniciativě, po níž již dlouho prahnu, neboť arogance některých mocných skupin a omezenost či zaujatost médií už přesahují míru nespravedlnosti, kterou jsem schopen snášet. Neprošel jsem vše, co na tomto fóru bylo napsáno, takže možná budu něco opakovat, ale sepíši své tužby, jejichž zařazení do programu by mě přimělo pro tuto stranu hlasovat, příp. poznámky pro působení na veřejnost.
Základní myšlenka: fair play ve vztahu tvůrce a uživatele duševních děl
(záměrně bych doporučoval vyhýbat se pojmu duševní vlastnictví, který má sice oporu v anglickém "intellectual property", ale je tak problematický, jako je problematické chápání významu vlastnictví duševního díla)
1. odkázat termín počítačové pirátství do patřičných mezí
(používat jen pro násilné vniknutí a prokazatelné poškození; pirát loupí, zabíjí, mrzačí; ten, kdo jen čučí či naslouchá, je nanejvýš voyeur)
2. sdělit jasně, že nejde o podporu bezplatného stahování čehokoli, nýbrž fair play ve vztahu autor-konzument, at už jde o hudbu, text, software
(podstatné je, že jde o přímý vztah, nezprostředkovaný přes distributory; ti mají svou roli, ale ne tak významnou, aby museli inkasovat 90% prodejní ceny; našla-li se technologie, která snižuje distribuční náklady, nelze státní mocí hájit struktury napojené na staré technologie, to je jako kriminalizace lokomotivy na základě lobování provozovatelů konské dopravy; pouze zákon založený na obecně přijatelné představě o fair play bude masově dodržován; nově vzniklé vztahy není možné nechat diktovat jen jednou stranou (tvůrci a distributory) jen proto, že je kapitálově silná a organizovaná, je nutné je donutit k přijetí spravedlivých požadavků konzumenta)
3. není snahou likvidovat autory, nýbrž likvidovat monopolistické zisky distribučních firem
(kolik procent z knihy, CD, softwaru dostane autor?)
4. nezneužívat zákon na ochranu autorských práv k ochraně práv distributorů na monopolistický zisk
(média zásadně nerozlišují autorská a distribuční práva)
5. realistické vyhodnocování škod v soudních sporech
(nikoli s předpokladem, že vše, co bylo staženo, by bylo prodáno; většina hudby a filmů by se za současnou prodejní cenu neprodala; o elasticitě nabídky-poptávky mohou vypovídat prodejní výsledky DVD prodávaných za ceny kolem 50 Kč, určitě bude prodej daleko větší než u DVD prodávaných za 5-10násobné ceny; výše škody se musí odvíjet od úvahy "kolik z těch, kterým bylo dílo bez příslušné licence zpřístupněno, by si ho doopravdy koupilo za cenu běžnou v ČR?"; jednak může jít o pár procent, jednak cena v ČR často výrazně přesahuje cenu běžnou třeba v USA)
6. zrušit paušální poplatky organizacím typu OSA za čistá pamětová média a paměť obsahující přístroje
(kdo je platí, musí tím mít předplaceno stahování duševních děl těch, jež zastupuje organizace, která tuto privatizovanou daň vybírá; podle stejného principu bychom mohli všichni platit vězeňskou daň z nožů, neboť jimi lze zabíjet a je třeba odškodnit rodiny obětí; nemá-li mít toto právo, nesmí být nucen platit – to je presumpce kolektivní viny)
7. zrušit oprávnění OSA apod. spolků na vymáhání absurdních poplatků za sborový zpěv dětí, rádio u hokynáře, které v podstatě poslouchá jen on sám, apod.
(v případě komerčního využití hudebních děl specifikovat podíl autora na zisku z provozování díla; z výkazů o hospodaření OSA myslím vyplývá, že velmi značnou část spotřebuje OSA samotná, nikoli tvůrci)
8. usilovat o technické vyřešení ekonomických, bezpečných, anonymních plateb malých uživatelských poplatků po internetu a prosadit implementaci, tak aby se rozumné poplatky daly rozumně platit
(ne vždy zákazník natolik důvěřuje prodávajícímu, aby se mu svěřoval s osobními údaji, aby riskoval zneužití platební karty atd.)
9. prosazovat svobodný přístup k duševním dílům vzniklým na základě veřejného financování, např. vědeckého výzkumu
(toto právo si snad prosadila jen vláda USA v USA; současná praxe je, že výzkumník veškerá práva k rukopisu předává vydavateli časopisu, někdy mu musí i zaplatit, ale odměnu nedostává nikdy, pak legálně ani svou práci nesmí distribuovat; nemá-li časopis, do něhož přispěl, předplacen, může si svůj nebo kterýkoli jiný článek koupit typicky za 30 USD; na tyto podmínky přistoupit musí, protože publikace v těchto časopisech rozhodují o jeho dalším financování z veřejných prostředků, vydavatelé jsou si toho vědomi a zneužívají svého postavení; prosazovat, aby knihovny nevázaly přístup k časopisu předplácenému v elektronické formě na předplatné svého klienta; elektronická forma má být rovnocenná tištěné; elektronický archív literatury nejen že usnadňuje vyhledávání, ale i šetří životní prostředí; elektronické uchovávání veškerých dat začíná převládat, a je nesmyslné vyhazování veřejných peněz, když poskytující knihovna článek - případně oskenovaný partnerskou knihovnou, která odebírá tištěnou podobu - žadateli předá jedině vytištěný, ten jej opět oskenuje, aby si ho mohl uložit do své - pravděpodobně nelegální - databáze; množství zbytečně vynaložené práce se lehce přiblíží ceně 30 USD za elektronickou verzi od vydavatele, tudíž existence knihoven ztrácí význam)
10. software by měl být v zásadě chápán jako zboží se všemi důsledky, jako je existence záruky, práva na reklamaci, práva na další prodej, darování, zapůjčení, práva na změnu místa užívání softwaru; vlastnictví softwaru přitom není totéž jako právo jej šířit, není-li to takto výrobcem specifikováno; je zjevné, že právo k zakoupené židli a k zakoupenému softwaru se musí trochu lišit (software se zpravidla nevyrábí pro jednoho uživatele, jeho cena by byla neúnosná, a proto prodej softwaru nemůže znamenat převedení všech práv, ale v zásadě je vývoj softwaru výroba jako kterákoli jiná a je neodůvodnitelné, aby výsledky této práce naprosto unikaly z toho systému vztahů dodavatel-odběratel, který se historicky vyvinul do všeobecně přijatelné podoby); chápání prodeje softwaru jako poskytnutí licence na základě zákonem neregulovaných podmínek vytváří zcela nerovné postavení zákazníka: v současné době často už rozlepení obálky bývá vykládáno jako univerzální přijetí všech podmínek, často sepsaných v dokumentu, který se nachází právě na instalačním médiu, zakazuje se prodej, omezuje se použití na konkrétní zemi atd.; kupující má být majitelem softwaru, nikoli pouhým držitelem práva na užívání, jehož znění je nadiktováno poskytovatelem)
11. dát přiměřená práva majitelům materiální reprezentace duševních děl, jako jsou např. návrhy budov a jiných užitných předmětů
(když se majitel domu rozhodne, že v hale chce lavici, i když se architekt domnívá, že musí být prázdná, a že fasádu chce přebarvit, nesmí mu v tom bránit autorská práva architekta; v tomto případě musí jít o kompletní prodej práv k budově, s výjimkou využití návrhu pro stavbu dalších budov; podobně je-li zakoupená designová židle příliš vysoká, musí mít majitel právo jí uříznout nohy, i když tím urazí tvůrčího ducha autora).
12. software, který nevyužívá procesor, natož ten, který vůbec není spuštěn, není de facto užíván; takový stav by neměl být zakazován nebo zpoplatňován, usilovat o férové zpoplatnění skutečného využívání
(např. x GFLOPů ročně bez poplatku, více za poplatek; zákaz instalace softwaru na více počítačích je absurdní, používá-li někdo střídavě více počítačů – malý přenosný, velký přenosný, pracovní stanici - nelze reálně očekávat pořízení 3 licencí nebo neustálé přeinstalace; nevázat používání na internetové připojení na server, ale třeba jednou ročně požadovat uhrazení předem smluveného poplatku za užití; pochopitelně takový mechanismus by mohl stimulovat tvorbu CPU-chtivých programů, takže bych tento model vehementně nehájil, ale současný stav je rovněž nepřijatelný)
13. slušné chování softwaru
(je neslušné provádět něco bez vědomí majitele, co nebylo explicitně povoleno, zejména odesílání informací neschváleného obsahu po internetu, svévolné vytěžování CPU apod., k operacím, které se mohou dotknout majitele, vyžádat jeho souhlas – např. “doporučuji defragmentovat pamět, bude to trvat 10 minut, mohu začít nyní?”; zbytečná aktivita – např. výpočetně náročné bublinky v reklamě – zbytečně vytěžuje CPU a zvyšuje i spotřebu energie)
14. působit osvětou na férové stanovení cen duševních děl
(2 příklady: proč by měl e-slovník stát 10x více než slovník papírový? pokud v ceně není započítáno paralelní využívání, je cena neúměrná hodnotě – ta je sice vyšší, ale náklady neobsahují složky za tisk a distribuci, takže by se cena obou neměla výrazně lišit; je opravdu nutné nejprve vytvořit zbytečný konkurenční produkt a jím tlačit ceny dolů? tuto práci by lidstvo mělo raději vložit do vylepšení existujícího produktu; existují matematické softwary, jejichž cena je stanovena jako cena průmyslového výrobního nástroje, ačkoli by měl být v zájmu rozvoje vzdělanosti dostupný i studentům a hobbyistům – není důvod, proč by měl být výrazně dražší než počítačová hra; to nevyřeší politická strana zákonem, ale může mediálně masírovat veřejné mínění; tyto názory jsou diskutabilní, možná příliš levicové, ale možná by nízké ceny spolu s důslednou kontrolou legálního využívání na základě férových smluv bylo i ekonomicky výhodnější)
Základní myšlenka: fair play ve vztahu tvůrce a uživatele duševních děl
(záměrně bych doporučoval vyhýbat se pojmu duševní vlastnictví, který má sice oporu v anglickém "intellectual property", ale je tak problematický, jako je problematické chápání významu vlastnictví duševního díla)
1. odkázat termín počítačové pirátství do patřičných mezí
(používat jen pro násilné vniknutí a prokazatelné poškození; pirát loupí, zabíjí, mrzačí; ten, kdo jen čučí či naslouchá, je nanejvýš voyeur)
2. sdělit jasně, že nejde o podporu bezplatného stahování čehokoli, nýbrž fair play ve vztahu autor-konzument, at už jde o hudbu, text, software
(podstatné je, že jde o přímý vztah, nezprostředkovaný přes distributory; ti mají svou roli, ale ne tak významnou, aby museli inkasovat 90% prodejní ceny; našla-li se technologie, která snižuje distribuční náklady, nelze státní mocí hájit struktury napojené na staré technologie, to je jako kriminalizace lokomotivy na základě lobování provozovatelů konské dopravy; pouze zákon založený na obecně přijatelné představě o fair play bude masově dodržován; nově vzniklé vztahy není možné nechat diktovat jen jednou stranou (tvůrci a distributory) jen proto, že je kapitálově silná a organizovaná, je nutné je donutit k přijetí spravedlivých požadavků konzumenta)
3. není snahou likvidovat autory, nýbrž likvidovat monopolistické zisky distribučních firem
(kolik procent z knihy, CD, softwaru dostane autor?)
4. nezneužívat zákon na ochranu autorských práv k ochraně práv distributorů na monopolistický zisk
(média zásadně nerozlišují autorská a distribuční práva)
5. realistické vyhodnocování škod v soudních sporech
(nikoli s předpokladem, že vše, co bylo staženo, by bylo prodáno; většina hudby a filmů by se za současnou prodejní cenu neprodala; o elasticitě nabídky-poptávky mohou vypovídat prodejní výsledky DVD prodávaných za ceny kolem 50 Kč, určitě bude prodej daleko větší než u DVD prodávaných za 5-10násobné ceny; výše škody se musí odvíjet od úvahy "kolik z těch, kterým bylo dílo bez příslušné licence zpřístupněno, by si ho doopravdy koupilo za cenu běžnou v ČR?"; jednak může jít o pár procent, jednak cena v ČR často výrazně přesahuje cenu běžnou třeba v USA)
6. zrušit paušální poplatky organizacím typu OSA za čistá pamětová média a paměť obsahující přístroje
(kdo je platí, musí tím mít předplaceno stahování duševních děl těch, jež zastupuje organizace, která tuto privatizovanou daň vybírá; podle stejného principu bychom mohli všichni platit vězeňskou daň z nožů, neboť jimi lze zabíjet a je třeba odškodnit rodiny obětí; nemá-li mít toto právo, nesmí být nucen platit – to je presumpce kolektivní viny)
7. zrušit oprávnění OSA apod. spolků na vymáhání absurdních poplatků za sborový zpěv dětí, rádio u hokynáře, které v podstatě poslouchá jen on sám, apod.
(v případě komerčního využití hudebních děl specifikovat podíl autora na zisku z provozování díla; z výkazů o hospodaření OSA myslím vyplývá, že velmi značnou část spotřebuje OSA samotná, nikoli tvůrci)
8. usilovat o technické vyřešení ekonomických, bezpečných, anonymních plateb malých uživatelských poplatků po internetu a prosadit implementaci, tak aby se rozumné poplatky daly rozumně platit
(ne vždy zákazník natolik důvěřuje prodávajícímu, aby se mu svěřoval s osobními údaji, aby riskoval zneužití platební karty atd.)
9. prosazovat svobodný přístup k duševním dílům vzniklým na základě veřejného financování, např. vědeckého výzkumu
(toto právo si snad prosadila jen vláda USA v USA; současná praxe je, že výzkumník veškerá práva k rukopisu předává vydavateli časopisu, někdy mu musí i zaplatit, ale odměnu nedostává nikdy, pak legálně ani svou práci nesmí distribuovat; nemá-li časopis, do něhož přispěl, předplacen, může si svůj nebo kterýkoli jiný článek koupit typicky za 30 USD; na tyto podmínky přistoupit musí, protože publikace v těchto časopisech rozhodují o jeho dalším financování z veřejných prostředků, vydavatelé jsou si toho vědomi a zneužívají svého postavení; prosazovat, aby knihovny nevázaly přístup k časopisu předplácenému v elektronické formě na předplatné svého klienta; elektronická forma má být rovnocenná tištěné; elektronický archív literatury nejen že usnadňuje vyhledávání, ale i šetří životní prostředí; elektronické uchovávání veškerých dat začíná převládat, a je nesmyslné vyhazování veřejných peněz, když poskytující knihovna článek - případně oskenovaný partnerskou knihovnou, která odebírá tištěnou podobu - žadateli předá jedině vytištěný, ten jej opět oskenuje, aby si ho mohl uložit do své - pravděpodobně nelegální - databáze; množství zbytečně vynaložené práce se lehce přiblíží ceně 30 USD za elektronickou verzi od vydavatele, tudíž existence knihoven ztrácí význam)
10. software by měl být v zásadě chápán jako zboží se všemi důsledky, jako je existence záruky, práva na reklamaci, práva na další prodej, darování, zapůjčení, práva na změnu místa užívání softwaru; vlastnictví softwaru přitom není totéž jako právo jej šířit, není-li to takto výrobcem specifikováno; je zjevné, že právo k zakoupené židli a k zakoupenému softwaru se musí trochu lišit (software se zpravidla nevyrábí pro jednoho uživatele, jeho cena by byla neúnosná, a proto prodej softwaru nemůže znamenat převedení všech práv, ale v zásadě je vývoj softwaru výroba jako kterákoli jiná a je neodůvodnitelné, aby výsledky této práce naprosto unikaly z toho systému vztahů dodavatel-odběratel, který se historicky vyvinul do všeobecně přijatelné podoby); chápání prodeje softwaru jako poskytnutí licence na základě zákonem neregulovaných podmínek vytváří zcela nerovné postavení zákazníka: v současné době často už rozlepení obálky bývá vykládáno jako univerzální přijetí všech podmínek, často sepsaných v dokumentu, který se nachází právě na instalačním médiu, zakazuje se prodej, omezuje se použití na konkrétní zemi atd.; kupující má být majitelem softwaru, nikoli pouhým držitelem práva na užívání, jehož znění je nadiktováno poskytovatelem)
11. dát přiměřená práva majitelům materiální reprezentace duševních děl, jako jsou např. návrhy budov a jiných užitných předmětů
(když se majitel domu rozhodne, že v hale chce lavici, i když se architekt domnívá, že musí být prázdná, a že fasádu chce přebarvit, nesmí mu v tom bránit autorská práva architekta; v tomto případě musí jít o kompletní prodej práv k budově, s výjimkou využití návrhu pro stavbu dalších budov; podobně je-li zakoupená designová židle příliš vysoká, musí mít majitel právo jí uříznout nohy, i když tím urazí tvůrčího ducha autora).
12. software, který nevyužívá procesor, natož ten, který vůbec není spuštěn, není de facto užíván; takový stav by neměl být zakazován nebo zpoplatňován, usilovat o férové zpoplatnění skutečného využívání
(např. x GFLOPů ročně bez poplatku, více za poplatek; zákaz instalace softwaru na více počítačích je absurdní, používá-li někdo střídavě více počítačů – malý přenosný, velký přenosný, pracovní stanici - nelze reálně očekávat pořízení 3 licencí nebo neustálé přeinstalace; nevázat používání na internetové připojení na server, ale třeba jednou ročně požadovat uhrazení předem smluveného poplatku za užití; pochopitelně takový mechanismus by mohl stimulovat tvorbu CPU-chtivých programů, takže bych tento model vehementně nehájil, ale současný stav je rovněž nepřijatelný)
13. slušné chování softwaru
(je neslušné provádět něco bez vědomí majitele, co nebylo explicitně povoleno, zejména odesílání informací neschváleného obsahu po internetu, svévolné vytěžování CPU apod., k operacím, které se mohou dotknout majitele, vyžádat jeho souhlas – např. “doporučuji defragmentovat pamět, bude to trvat 10 minut, mohu začít nyní?”; zbytečná aktivita – např. výpočetně náročné bublinky v reklamě – zbytečně vytěžuje CPU a zvyšuje i spotřebu energie)
14. působit osvětou na férové stanovení cen duševních děl
(2 příklady: proč by měl e-slovník stát 10x více než slovník papírový? pokud v ceně není započítáno paralelní využívání, je cena neúměrná hodnotě – ta je sice vyšší, ale náklady neobsahují složky za tisk a distribuci, takže by se cena obou neměla výrazně lišit; je opravdu nutné nejprve vytvořit zbytečný konkurenční produkt a jím tlačit ceny dolů? tuto práci by lidstvo mělo raději vložit do vylepšení existujícího produktu; existují matematické softwary, jejichž cena je stanovena jako cena průmyslového výrobního nástroje, ačkoli by měl být v zájmu rozvoje vzdělanosti dostupný i studentům a hobbyistům – není důvod, proč by měl být výrazně dražší než počítačová hra; to nevyřeší politická strana zákonem, ale může mediálně masírovat veřejné mínění; tyto názory jsou diskutabilní, možná příliš levicové, ale možná by nízké ceny spolu s důslednou kontrolou legálního využívání na základě férových smluv bylo i ekonomicky výhodnější)