Rád bych sem k tomu dal komentář někdejšího generálního sekretáře Ekumenické rady církví v ČR, což je organizace, která združuje ostatní církve mimo Římsko-katolickou církev:
MÝTY KOLEM ZPOVĚDNÍHO TAJEMSTVÍ
V souvislosti s politickou debatou kolem ratifikace smlouvy mezi ČR a Svatým stolcem se vynořila ve veřejném prostoru spousta zavádějících tvrzení a mýtů kolem zpovědního tajemství. Jako duchovní a někdo, kdo se pravidelně nachází na obou koncích tohoto tajemství, bych k tomu rád řekl pár slov na vysvětlenou.
Především - a to je pro celou tu diskuzi zásadní - zpovědní tajemství chrání v první řadě věřící lidí, nikoli církev nebo duchovní. Znamená totiž, že člověk může přijít za duchovním s tím, co má na srdci, s tím, co ho trápí a podobně, a nemusí si nejprve dělat starosti o to, který státní úřad by si pak dotyčného duchovního mohl volat k podání vysvětlení nebo výpovědi k obsahu takového rozhovoru. A ne, opravdu nenaskakujte na tu romantickou představu, že před zpovědnicemi stojí zástupy vrahů a pedofilů. To se fakt neděje. Spíš si představte mnohem realističtější scénář, že by duchovního vyslýchal podle chuti a zvůle třeba finančák ohledně podnikání jeho farníka, o kterém se přeci mohl ve zpovědi něco dozvědět. Tohle jsou ty potenciálně reálné situace, před kterými chrání zpvědní tajemství, chrání naprosto právem a já jsem za tu ochranu rád.
Právo dodržovat zpovědní tajemství nemá automaticky každá církev. Podle českého zákona o církvích je to zvláštní právo, které se přiznává těm církvím na druhém stupni registrace, které ve svém učení takové tajemství prokazatelně mají nejméně posledních 50 let. Tedy poměrně přísná pravidla, což je asi v pořádku.
Kdo v rámci církví zpovědní tajemství zachovává? Tohle je jeden z těch mýtů, který aktuálně koluje veřejným prostorem. V žádném případě neplatí, že by se vztahovalo jen na kněze. Stávající zákon hovoří o zpovědním tajemství a tajemství jemu obdobném, přičemž mezi nimi není žádný rozdíl. To dělení je zde proto, že vnitřní předpisy církví (tedy ta tradice, kterou musí církev mít, aby vůbec na tajemství podle českého práva dosáhla) někdy rozlišují různé stupně tajemství a některé církve ten katolický termín "zpověď" nepoužívají.
Na koho se tedy v církvích to tajemství vztahuje? Na "duchovní". To je termín českého práva, který do sebe shrnuje všechny možné církevní typy a označení funkcí, které v různých církvích a náboženských společnostech existují. Kdo je duchovní má církev povinnost definovat ve svém základním dokumentu, který je součástí její registrace na ministerstvu kultury. Naopak stát nesmí církvi zasahovat do toho, kdo bude jejím duchovním a jak ho nebo ji bude ustavovat, protože to by bylo neústavní narušení církevní autonomie.
Může tedy církev ad hoc říci, že třeba kostelník nebo zahradník je duchovní a má tak zpovědní tajemství? Samozřejmě, že ne, i když tenhle mýtus šíří i někteří zákonodárci. Církev by toho kostelníka nebo zahradníka musela mít jasně identifikovaného v základním dokumentu jak duchovní a dotyčný by jako duchovní musel být ustanovený. A to je úplně normálně věc, kterou by v případě nejasností přezkoumával soud.
Kdo v těch základní dokumentech figurují jako duchovní jsou kromě kněží typicky jáhní (a jáhenky), pastorační asistenti*tky a také třeba lidé, kteří slouží jako kaplani v nemocnicích apod. Prostě jiní pastorační pracovníci. Na ty se tedy zpovědní tajemství, resp. to tajemství jemu obdobné také vztahuje normálně už, a to přesně z toho důvodu, který uvádím na začátku. Pokud někdo tvrdí, že doteď platilo zpovědní tajemství jen pro kněze a smlouva se Svatým stolcem ho rozšiřuje na tyhle pastorační pracovníky, tak prostě buď nezná současnou legislativu, nebo záměrně mystifikuje.
Dá se zpovědní tajemství zneužít? Samozřejmě, každé právo se dá zneužít. Pokud se ale podíváme na judikaturu od sametové revoluce dodnes, tak případů, kde se zpovědní tajemství namítá v případě nějaké vážné kriminality, najdeme absolutní minimum. Každé právo je vždy o vyvažování toho, co chrání, a toho, co potenciálně dává za možnosti zneužití. A zde reálná praxe (ne mýtické fantazie) ukazuje, že ty váhy se dost výrazně naklánějí ve prospěch věřících, které chrání.
Když sleduji tu diskuzi kolem smlouvy se Svatým stolcem, která na výše popsaném nemění nic (to byl i požadavek českého státu při jejím sjednávání), tak se nemohu ubránit dojmu, že část politické reprezentace by ve skutečnosti chtěla zpovědní tajemství okleštit a omezit. A jak jsem řekl úvodem, považuji takovou tendenci za potenciálně velmi nebezpečnou. Přesně z toho důvodu, že omezení zpovědního tajemství by mohlo vystavit věřící v těch nejosobnějších a nejdůvěrnějších momentech jejich života potenciální šikaně státních úřadů.
Jsem proto rád, že se ve smlouvě se Svatým stolcem naše republika zavazuje, že do budoucna nepůjde v úpravě zpovědního tajemství pod ten aktuálně platný standard. Protože právě o tom to celé je a o ničem jiném.
-- Lucie Spáčilová