Michael.Polak píše: ↑02 říj 2024, 10:22
Ano, pokládám se také za futuristického reformistu. Ale v jiném smyslu než vyznívá tenhle příspěvek... a proto, nepřenechám tenhle slogan frakci, která volá po silných leaderech a po vládnutí.
Připomínám strašně zajímavý rozhovor a z něj vzešlý text, který se týká historie fašismu v Evropě a který je pro současnou demokracii velmi varovný. Bojující demokracie, měnící se pod tlakem okolností ve vojenskou diktaturu, je totiž stěží rozeznatelná od fašismu. Podstatné atributy vojenské, hierarchické organizace společnosti jsou totiž identické s hodnotami fašismu, identické s hodnotami populistických oligarchů, kteří "chtějí řídit stát jako firmu" (no budiž, raději firmu, ve které můžu podat výpověď, když už toho bude na mě moc, než jako armádu, ze které se dá tak akorát dezertovat).
https://www.irozhlas.cz/veda-technologi ... 9270600_pj
Fašismus byl futuristický, pokud jde o technologii a estetiku. Fašismus věřil v technický pokrok, přesto to není narativ vhodný pro dnešní dobu. Ano, jsme odsouzeni k inovacím, jsme odsouzení řešit problémy společnosti, civilizaci, planety, životního prostředí technologickými prostředky. Ale nesmíme zapomínat, že řadu těch problémů způsobilo právě bezhlavé přijetí technologií bez domýšlení jejich důsledků. Internet, sociální sítě, dnes nově umělé inteligence - to vše drastickým způsobem omezilo naše soukromí, naši autonomii jako jedince a dalo to kontrolu nad naším obrazem světa, nad tím čemu věříme a nakonec i moc nad naší identitou, nad našimi osobními údaji, strukturám, kterým ne úplně rozumíme, které rozhodně nemáme pod kontrolou, a došlo v konečném důsledku k obrovskému omezení naší svobody výměnou za krátkodobé zvýšení pohodlí (tady jsem kritický k Ivanovu projevu, který zdůrazňuje pohodlí, které přináší digitalizace - ti, kdo vymění svobodu za pohodlí, nakonec nebudou mít ani jedno, obávám se...)
Fašismus věří v nerovnost a v lídry, v to, že lidé musí být donuceni někoho poslouchat. Zatímco já se domnívám, že v demokracii je toto pouze stavem krize, např. v současnosti je demokracie v obranné válce, ale vítězství demokracie podle mě znamená návrat k jejím hodnotám: volnost, svoboda, rovnost práv, eliminace excesů v nerovnosti ("nesouměřitelnost" sociálního postavení). Cílem není hledat další a další nepřátele pro vedení války, ale válku ukončit.
Jsem proto poměrně ostražitý k formulaci "lidé chtějí, aby se konečně vládlo". To je snad ještě nebezpečnější, než ten primitivní protikorupční populismus. To znamená, že lidé odmítají přijmout odpovědnost za svoje rozhodnutí a za svoje činy, chtějí, aby tu odpovědnost přijal někdo jiný, aby mohli prohlásit, že za to nemůžou oni sami. Že nemůžou za svůj přehnaný automobilismus, alkoholismus, konzumerismus (a já nevím jaký ještě -ismus). Někoho, kdo je poplácá po ramenou, řekne jim, že to dělají dobře, ať pokračují. To ovšem není ta vize pro příštích 50 let, protože jestliže něco je jisté, tak to, že nepůjde pokračovat takhle: Za 50 let bude nutné spoustu věcí dělat jinak (minimálně technologicky, protože stávající zdroje budou vyčerpané a dnešní postupy už prostě nebudou fungovat).
Děkuju za reakci, ale dovolím si ohradit se. Nepsal jsem nic jiného než to, že český stát je i v evropském srovnání naprosto mimořádně zkostnatělý a neschopný jakékoli změny, a to i v řízení sebe samého.
Mým oblíbeným příkladem vždy byla ministerstva samotná - není žádný jiný stát v EU, který by měl tak nehybnou strukturu resortů. Svět se mění, některé agendy výrazně rostou (klima, IT, energetika...), resorty úplně běžně vznikají a zanikají, ale v ČR je absolutní nehybnost a samotná představa, že bychom nějaká ministerstva transformovali, zrušili nebo založili, vzbudila na politických jednáních až ustrašené reakce. Praktická zkušenost z vládnutí mi řekla, že je to ještě horší, než jsem si myslel zvenku. Systémové problémy se neřeší, a ať voliči zvolí kohokoli, akceschopnost vlády je na minimu a vládnutí (či spíše nevládnutí) se liší pouze kosmeticky. Mám za to, že lidé dávají ve volbách najevo, že nejsou spokojeni.
To, že se konečně přijde s nutnými reformami, ale neznamená nutně více nebo méně regulace. Dokonce v mém příspěvku není ani slovo o silných lídrech, protože reformy jsou schopné doručovat i vlády fungující mnohem víc konsensuálně.
(Takže si vyprošuji, abych byl řazen do nějaké frakce.)
Pokud má někdo výrazně blíž nějaké ideologii zpochybňující stát jako takový, samozřejmě může k prosté tezi "stát by měl být schopen provádět potřebné reformy" vyjádřit rezervovanost (jen nerozumím, jak se může zároveň označit za futuristického reformistu...). Ale reagovat několika odstavci o fašismu, to je s odpuštěním takový diskusní přepal neboli overkill, že jsem to tu snad ještě neviděl. Opravdu se ohrazuju, už jen to přirovnání mi přijde ostudné, a kategoricky odmítám, že by bylo oprávněné z mého textu cokoli takového vyvozovat.
Odkazovaný rozhovor s Janem Charvátem nemá s mým textem žádnou souvislost (aby to bylo ještě zábavnější - Jan Charvát mne na politologii také učil a mám přímo u něj dělanou zkoušku z politického extrémismu, takže co říká, je mi důvěrně známé). Vztah fašismu k modernitě je navíc komplikovanější, zprvu italský fašismus skutečně mimořádně velebil technologický pokrok a úzce souvisel s hnutím futurismu, nicméně ve vývoji fašistické ideologie, která nikdy nebyla dokonale ukotvená, došlo k nejednomu přehodnocení hodnot a časem nabyl tendence naopak antimodernistické (modernita jako něco, co ohrožuje společenské uspořádání, které má být striktní a neměnné). Zprvu velebení technologické revoluce, později naopak vypjatě antirevoluční rétorika, resp. chápání fašismu jako "revoluce proti revolucím". Viz Nolte (Fašismus ve své epoše), Griffin (Modernismus a fašismus), Paxton (Anatomie fašismu).
P. S. ke kumulaci funkcí: ve svém příspěvku jsem psal o moru kumulace funkcí mezi celostátní politikou a samosprávami. Proto jen upozorňuji na to, že svérazná aplikace tohoto pojmu na situaci předsedy koaliční strany ve vládě není rozhodně něco, co bych já měl na mysli.