Shrnul jsem argumentaci proti odvolání, protože celé vlákno je značně nepřehledné. Snad se mi podařilo vyjmenovat nebo parafrázovat většinu důvodů, proč je odvolání špatný nápad. Jedná se v tuhle chvíli už o argumentaci desítek lidí, tedy je nad moje síly vás všechny otagovat. Děkuju za pochopení.
Shrnutí argumentace proti odvolání:
1) Rozpor s našimi hlavními programovými hodnotami
2) Legitimní společenský postoj
3) Posouzení v kontextu působení Janky Michailidu ve straně
4) Nepřiměřenost odvolávání jako zvoleného prostředku
5) Nevhodnost přičítání cizí odpovědnosti
6) Odmítnutí nám vnucovaného obrazu strany zvenčí
7) Nepřípustnost dvojího metru a chybějící reflexe vlastní minulosti
8) Nepředvídatelnost – chybějící „guidelines“
9) Rozlišování mezi osobním postojem a názorem strany
10) Reflexe situace samotnou Jankou Michailidu
11) Kontraproduktivní řešení, které povede k opaku zamýšleného cíle
Rozpor s našimi hlavními programovými hodnotami
Odvolávání je v rozporu s jedním z našich hlavních programových cílů ve stanovách, tedy prosazováním svobody projevu. Naopak návrh působí jako lynčování za veřejně projevený názor.
A nebo jako odsuzování za studium minulosti a kultury, kdy na vzdělávání klademe důraz. Například texty Lenina analyzoval Boynik, který vystupoval i v Akademii věd. Samotná analýza Zašmodrchané slovesné jaro: prostředky Leninova jazyka ukazuje, že nejde o adoraci či propagaci Lenina. Týká se vlivu ruské literární vědy na soudobou tvorbu.
Legitimní společenský postoj
Kritika kapitalismu a tlaku na růst bez ohledu na důsledky je potřebná. Podobně třeba kritika konkrétních kroků USA nebo NATO je v lecčems na místě a nelze ji označovat zkratkovitě za „kremelský narativ“. Tím nijak nezpochybňujeme členství naší země v NATO. Na místě je i kritika poměrů v Polsku nebo Maďarsku ve vztahu k LGBT komunitě i dalším autoritářským praktikám. K tomu se přidává i fakt, že mezi parlamentními stranami jsme ta nejlevicovější a třeba pro politologa Lukáše Jelínka je to možná předzvěst „coming outu“, který by ovšem neměl odradit náš umírněný elektorát.
Posouzení v kontextu působení Janky Michailidu ve straně
Názory Janky Michailidu jsou dlouhodobě konzistentní a těžko mohl její postoj někoho překvapit. Do Republikového výboru přitom byla nedávno opětovně zvolena.
Janka Michailidu neprosazuje komunistickou ideologii uvnitř strany, naopak si zakládá na data-based politice. Svojí prací pro stranu ve veřejné i vnitrostranické politice opakovaně dokazuje, že jí nelze přičítat náklonnost k totalitářství a násilí, kvůli kterým lidem zejména vadí komunismus. Její výstupy jsou po odborné stránce kvalitní a v souladu s naším programem.
Nepřiměřenost odvolávání jako zvoleného prostředku
Před návrhem na odvolání se nikdo nepokusil řešit problém smírně a přiměřenými prostředky, což je i v rozporu s našimi stranickými doporučeními – předpokládáním dobré vůle i snahou řešit problémy nejprve bezprostředně s těmi, kterých se týkají.
Navíc uvedený důvod odvolání z Republikového výboru nijak nesouvisí se samotným působením v Republikovém výboru.
Nevhodnost přičítání cizí odpovědnosti
Janka Michailidu akci nepořádala. Ani na ní nevystupovala jako přednášející. Jen se jí zúčastnila. Nenese odpovědnost za financování akce nebo názory pořadatelů. Podobně nikoho nelze ztotožňovat třeba s knihou, kterou si přečetl.
Že z prezentace na sítích vznikla mediální kauza bylo z velké míry kvůli následující reakci Ivana Bartoše, který místo mlčení Janku Michailidu „sejmul“ a jejich sporu si díky mnohem většímu dosahu účtu Ivana Bartoše všimla média.
Odmítnutí nám vnucovaného obrazu strany zvenčí
Propadáme obrazu a dezinformacím, které o nás šíří politická konkurence, zejména konzervativní pravice. Navíc ukazujeme, že nejsme schopni a ochotni se zastat vlastních lidí, naopak je ještě v problémech vykoupeme.
Nepřípustnost dvojího metru a chybějící reflexe vlastní minulosti
Uplatňuje se zde dvojí metr, kdy:
- samotný Ivan Bartoš má podobnou levicovou a anarchistickou minulost, fotky z akcí i byl sám obětí podobné dezinterpretace od konkurence. Třeba i po pouhém zveřejnění fotek z výstavy o svobodném zednářství,
- neodsuzujeme v důsledku mnohem závažnější styky vládních představitelů s neofašisty nebo totalitáři. Na Hradě zase sedí bývalý komunista, podobně „antikomunistická“ ODS má spoustu bývalých komunistů ve svých řadách,
- reakce Ivana i následný návrh na odvolání jsou důkazy odlišného přístupu ve vnímání mužů a žen v politice v ČR. A z toho vyplývajících pokusů o umlčování a odepírání podílu na moci,
- pokud je někdo veřejně napaden, je nesmyslné vyčítat mu, že se i veřejně hájí.
Nepředvídatelnost – chybějící „guidelines“
Janka Michailidu se nedopustila žádného porušení našich předpisů, jednala zcela v rámci toho, co nám stanovy a další závazná pravidla umožňují. Dokonce nám chybějí i guidelines pro to, co je v pořádku, co ne a kde vede hranice.
Rozlišování mezi osobním postojem a názorem strany
Janka Michailidu zjevně prezentovala svůj osobní postoj a nevydávala ho za názor strany.
Reflexe situace samotnou Jankou Michailidu
Janka Michailidu uznala, že situaci mohla předvídat a že jí výsledek mrzí. Že jejím cílem nebylo poškození Pirátské strany a opakování se bude snažit předcházet.
Kontraproduktivní řešení, které povede k opaku zamýšleného cíle
Navržená reakce – odvolání a přijetí deklaratorního usnesení odmítajícího komunismus – povede k pravému opaku, než je distanc strany od komunismu. Naopak se budeme v takovou chvíli jako komunisté chovat a vypadat.
Ostrakizací menšinových názorů vystavujeme vlastní lidi nejistotě a ohrožujeme svobodnou diskuzi ve straně.
Případné odvolání nabourává snahu o hledání kompromisu a konsenzu uvnitř strany.
Současně odvoláváním podporujeme několikatýdenní rozpatlávání kauzy a ukazujeme vlastní malé sebevědomí i vnitřní nejistotu.
Zabýváme se opět sami sebou, místo abychom energii obraceli směrem ven a pozornost veřejnosti využili k prezentaci našich myšlenek a programu, ze kterých je zcela jasné, že nejsme komunistickou stranou.