Ahoj, díky za podrobnou reakci a jsem ráda, že se shodneme na tom, že se jedná o nekoncepční paskvil, který pouze konzervuje realitu koronakrize. Myslím, že nyní je dobrá chvíle na rekapitulaci toho, co se během krize dělo ve školství. Prvně ale rozepíšu reakci na § 25, než zase zapomenu, že jsem ji chtěla napsat.
Formy vzdělávání stanoví jenom § 25. Výklad, že denní a distanční forma nejsou definovány disjunktně, vypadá na první pohled rozumně, nicméně při podrobnějším pohledu o něm veskrze pochybuju. Úplně prvním důvodem je § 25 (2) e), kde se počítá s kombinovanou formou jako zvláštní formou, která kombinuje denní a jinou formu. Pokud bychom tedy do základních škol chtěli propustit nějaké prvky distanční nebo dálkové formy vzdělávání, pak se jedná o kombinovanou formu studia. Obecně bych § 25 (2) brala jako definiční, tedy obracím implikaci – pokud se jedná o samostatné studium s pomocí informačních technologií, pak se jedná o distanční formu vzdělávání, bez ohledu na to, jak tomu říká škola.
Druhým problémem je vyhláška 48/2005 Sb., konkrétně její § 3:
(1) Bezpečnost a ochranu zdraví žáků ve škole, při vzdělávání mimo místo, kde se uskutečňuje vzdělávání1), a při akcích konaných mimo místo, kde se uskutečňuje vzdělávání, zajišťuje právnická osoba, která vykonává činnost školy, svými zaměstnanci, vždy však nejméně jedním pedagogickým pracovníkem […]
Zde je důležitá poznámka pod čarou, která odkazuje na § 144 (1) Školského zákona:
(1) Do rejstříku škol a školských zařízení se zapisují tyto údaje:
[…]
g) označení místa, kde se uskutečňuje vzdělávání nebo školské služby; v případě lesní mateřské školy označení území, kde zejména probíhá pedagogický program a kde má škola zázemí,
[…]
Tím se výuka v denní formě, se kterou jako jedinou počítá vyhláška 48/2005 Sb., dostává do kontextu s rejstříkovým místem vzdělávání. Stejně tak s výukou ve škole počítá například § 29 a o pravidelné účasti ve škole se zmiňuje i § 40 u plnění povinné školní docházky formou individuálního vzdělávání
bez pravidelné účasti ve vyučování ve škole. Stejně tak § 50 řeší nepřítomnost ve vyučování.
Je mi jasný, že to v zákoně nikde není doslovně uvedený, nicméně pokud se rozhodneme tvrdit, že je v pořádku plnit školní docházku bez fyzické účasti ve vyučování, pak by to měly reflektovat i související předpisy. Aktuálně z toho mám spíš dojem, že se jedná o snahu vymyslet nějaký aspoň trochu rozumně znějící výklad, který by podložil letošní jarní provizorium. Nicméně i samo ministerstvo tím, že přichází s touto zběsilou novelizací, fakticky uznává námitky škol a rodičů, že jarní provizorium bylo fakticky nezákonné.
Daniel.Mazur píše: ↑27 črc 2020, 10:52
Problém reality (kterou navrhovaný § konzervuje do zákona) je, že nejsou závazná kritéria toho, jestli škola přes krozový stav splnila svoji roli, tedy zajistila dosažení vzdělávacích cílů. Zároveň ale si musíme uvědomit, že školy jsou na krize připravené podle toho, jaké jsou jejich rozpočtové a personální možnosti - nemají neomezené rozpočty a už vůbec na krize připravený pedagogický personál. Proto není o nic správnější stíhat je za "neschopnost reagovat na krizi" než samotné rodiče a žáky.
Návrh novely je rozcestník asi pro všechny typy krizí "z vyšší moci". S kritikou nekoncepčnosti bychom měli předložit alespoň nástin koncepčně (podle nás) správného řešení. Bavme se o tom, co za pravidla lze navrhnout jinak nebo navíc, aby byla naplnitelná a přitom vynutitelná. Všichni máme v paměti, kolik složek státu se ukázalo tentokrát prakticky nefunkčními...
Prvně je třeba rozebrat si, jak to vlastně na jaře vypadalo. Žáci a rodiče se prakticky rozdělili na několik skupin:
- doma se připojili na internet a pokračovali ve vzdělávání, jako by se nechumelilo;
- měli s distančním vzděláváním nějaké problémy; sice to zvládli, ale škola jim funguje podstatně líp osobně;
- nezvládali nebo neměli možnost se vzdělávat.
Školy se ze začátku veskrze zaměřily na ty první, případně druhé. Pokud si dobře pamatuju, tak něco jako třetina žáků však spadá do kategorie C, tedy že nezvládali nebo neměli možnost. Přitom právě do C patří řada žáků s podpůrnými opatřeními, případně s mizerným rodinným zázemím. Co s tím?
MŠMT se snaží protlačit legalizaci jarního provizoria – to bohužel, jak píšu výše, dopadne nejhůř na žáky (a případně rodiče) z C. Připusťme si, že pro řadu rodičů bylo prakticky nezvladatelné už to, že děti byly doma, ostatně já se třemi malými dětmi jsem letos velmi ráda za to, že máme dům a zahradu. Bydlet v paneláku, sousedi by nás vystěhovali. Tahle novela bude mít za přímý důsledek jediné – nějak donutit žáky z C, aby se distanční výuky účastnili. To obratem dopadá na jejich rodiče jako povinnost zajistit jim vzdělání podle § 858, tedy podle celkem krotkého výkladu zákona například zařídit, aby se žáci mohli vzdělávat distanční formou. Že by škola žákům rozdala počítače a zařídila internetovou přípojku, to je z kategorie vlhkých snů, zejména ve vyloučených lokalitách. Myslím, že Úmluva o právech dítěte to říká jasně, ostatně školský zákon (§ 2 (1) a+d) to v zásadě jenom kopíruje – zakazuje se diskriminace v přístupu ke vzdělávání na základě (mj.) sociálního původu, majetku nebo zdravotního stavu žáka.
Moje cesta je umožnit žákům A vzdělávat se s větším zapojením vlastních prostředků, aby žáci B a zejména C mohli dostat lepší služby a podporu v čase ušetřeném za žáky A. Chcu umožnit distanční vzdělávání systémově. Školy na to mají udělané knowhow, které by bylo radno využít a rozvíjet. Proto navrhuju to, co píšu o pár příspěvků výše – normálně umožnit distanční a kombinovanou formu vzdělávání. Ještě mi v tom chybí úprava povinností žáků a zákonných zástupců, protože by mělo být dopředu jasné, když se hlásím na distanční / kombinovanou formu, co budu muset zařídit já a co mi poskytne škola – a tohle by mělo být zřejmě povinnou součástí ŠVP pro neprezenční formy vzdělávání. Pak by škola mohla do ŠVP napsat zcela legálně, že žák musí mít na distanční formu třeba vlastní počítač s internetem – a kdo ho nemá, tomu stále zbývá bezplatná denní forma s plnou docházkou.
Největší výsměch na tom celém ovšem je, že školy si to tak jako tak dělají po svém – zejména ukládání domácích úkolů je při striktním výkladu zákona kombinovanou formou vzdělávání. Řada škol tedy pouze přešla na více domácích úkolů a nula osobní výuky. To, co navrhuju, je tedy prakticky i legalizace běžného stavu, přičemž zároveň školy budou muset samy sobě stanovit a rodičům deklarovat, kde jsou hranice v ukládání domácí práce. A těm, kdo na samostudium nemají zázemí nebo jej prostě nejsou schopni, by pak škola mohla v rámci skutečně denního vzdělávání poskytovat plné služby včetně řádného procvičení probrané látky a bezpečného prostoru na čtení povinné četby.
Na okraj, aby nevznikla nějaká mýlka – já osobně považuju vzdělání za významnou věc a vrazím do vzdělání svých dětí ještě spoustu prostředků i času – pokud však ale mluvíme o bezplatné a povinné školní docházce jako prostředku pro srovnávání sociálních rozdílů, tak je třeba, aby existovala možnost, byť já ji nevyužiju, aby žák absolvoval kompletní vzdělávání (byť ne nutně nejvyšší kvality) bez toho, aby jej přitom rodiče vůbec nějak podporovali krom základní výživy. Stavím se zde tedy do pozice obhájce žáka, který by se třeba i chtěl vzdělávat, ale nemůže. Navíc sama nevím, jestli nebudou moje děti taky v budoucnu potřebovat podpůrná opatření ve výuce a kvůli krizovému stavu by s tím byl problém – třeba zde hájím i budoucí potřeby svých vlastních dětí.