Ivo Vasicek píše:VZP není kompatibilní s fašistickými postoji, s tím nic nenaděláme. Lidi, pro které je "nespravedlnost", že někdo něco dostal zadarmo si nějaké "argumenty" pro obhájení svého postoje vždy najdou. Ona je to většinou sebereflexe - rádi by něco dostali zadarmo, ale to se jim nedařilo, takže se museli namáhat, vadí jim, že by se někdo jiný té mámaze vyhnul a přišel tím ke stejnému užitku snáze. Z toho vyvěrá emotivní pocit křivdy (někdo by v soutěži mohl získal užitek snadněji než já) a životního uspokojení (já jsem lepší než všichni ti nefachčenkové a socky, které si neumí vydělat tolik co já).
VZP je v rozporu i se společenskou mantrou současnosti - úspěšnost člověka je měřena množstvím majetku, které je člověk schopen hromadit. VZP honbu za penězi narušuje v samé podstatě - umožňuje spokojený život i lidem, kteří odmítají s ostatními soutěžit.
Současný společenský trend vnímám obecně fašizoidní - MY chceme soutěžit, a kdo se soutěže nechce účastnit ať chcípne, aby nám zbytečně neubíral zdroje, které pro vítězství v soutěži o nejbohatšího nutně potřebujeme. Když je někdo měkký, a lidi moc "rozmazluje" ztrácí globální konkurenceschopnost, proto vítězí ten, kdo dokáže z lidí vyždímat maximum (Čína je ukázkovým případem, jak lze kapitalismus zorganizovat efektivněji, tam se s těmi lidmi tak nemažou, lidi držej hubu a makaj, necháme-li působit trh, bude to tu za chvíli stejné)
S tímhle si dovolím polemizovat v nejobecnější rovině - tedy zejména co se týče vymezení použitých pojmů.
Fašismus, někdy nazývaný též korporativismus, vychází ze slova "fascos", svazek - tedy, např. ve fašistické předválečné itálii, "svazek různých tříd ve společnosti", které spolu spolupracují, místo aby vedly "třídní boj" (což byl bohužel v té době převažující koncept komunistické levice, který přispěl k tomu, že liberální demokracie nedokázaly fašistickým tendencím čelit).
Fašismus mj. poskytuje jednotlivci, začleněnému správným způsobem do "sociálního svazku", docela slušnou ochranu před konkurencí. Ano, jistě - možná mu uloží nějakou pracovní normu, kterou musí splnit, ale v zásadě - snad s vyjímkou zaměstnanců likvidačních pracovních táborů, na které zřejmě narážíš - není cílem fašistického korporátního státu zaměstnance fyzicky zlikvidovat, ale jednoduše je efektivně zapojit do systému dělby práce. Němci si nakonec dělníků v protektorátu relativně vážili - perzekuce se týkala venkovského obyvatelstva (špatně kontrolovatelného, nacionalistického, podporujícího partyzány a odboj) a městských intelektuálů (z logiky věci) - ale kvalifikované dělníky, zapojené do těžkého a zbrojního průmyslu se i válečný systém snažil pokud vím "uplácet" zajištěním nějakých základních jistot.... a práce se tehdy ještě organizovala "ruční úředničinou", takže pokud někdo v Bohmen und Mahren kompletoval Messerschmitty a motory do nich, tak je naivní si představovat, že to byli výhradně jen vězni z koncentráků pod dohledem uniforem SS... ostatně Oprásky to vystihly:
(a právě v téhle době je podle mě potřeba hledat kořeny dnešních problémů s "dělnickou stranou" - protože skutečně, v konkrétních "dělnických" rodinách mohly přežívat nějaké nevědomé vzpomínky na období protektorátu jako na dobu, kdy se nějaká konkrétní rodina měla výrazně lépe, než před válkou či po ní - moje to fakt nebyla, dědeček s babičkou se seznámili když byli jako intelektuálové se zapovězeným studiem vysoké nuceně nasazení v továrně - ale musely existovat sociální vrstvy, které fašismus zcela konkrétním způsobem ochránil před hrozbou konkurence a poskytl jim sociální jistoty)
Problém s fašismem byl vždy ten, že měl trochu problém definovat, kdo ještě do příslušného "svazku" patří, a kdo ne: vymezení bylo nejprve tradicionalistické a nacionalistické, a když i toto přestalo stačit, tak se sáhlo k identitě rasové, případně ve španělsku religiózní. Prostě fašismus začne mít vždycky problém s tím, kdo do party patří a kdo ne - protože pochopitelně, zájmem nekonkurenceschopného, ale národně-rasově-whatever (no, v jiných systémech i "třídně") čistého obyvatelstva je nebýt vystavený konkurenci těch, kdo do party nepatří. Vlastně je to tak brutálně logické, že to většinou chvíli i krátkodobě funguje...
To, že (speciálně německý) nacismus vyznával soutěžení národů a ras mezi sebou je něco trochu jiného, a s původním korporativismem bych to nespojoval: ten hledal společný zájem, a tím v případě státu mohla být i teritoriální expanze - ale v zásadě fašismus je širší pojem a masy si vždycky získával tím, že jim nabízel ochranu před bezprostřední konkurencí (vedoucí např. k nezaměstnanosti a bídě, apod.) a nabízel přenesení konkurence na nějaký vyšší level (soutěžení korporací o ovládnutí trhu, válečné soutěžení států o kolonie, apod.). Ten moment, kdy je populaci nabízena ochrana před soutěžením, je obecně nazýván jako populismus, a je to nejběžnější způsob jak se v demokratických systémech dostat k moci. Obecně vždy potřebuje podle nějakého klíče rozhodovat, kdo do party patří a kdo ne. V krajním případě můžeš eliminovat i nacionalistický klíč a "zaměříš se třeba na střední třídu, schopnou vytvářet úspory/finanční rezervy" - protože v krizi je ale je schopen vytvářet málokdo (tedy skutečné - ne nějaké symbolické), tak se mechanismus vytváření středostavovského konsensu hroutí a nastupují různé metody hledání "kdo půjde z kola ven"
Tady opět musím zdůraznit, že hledání "kdo půjde z kola ven" je mimořádně efektivní, pokud jde o vytváření fungujících firem: pokud má firma fungovat, tak "nevytváří pracovní místa", ale prostě hledá,jak efektivně uspokojit poptávku na trhu. Jsou samozřemě určité meze, které ten přístup zmírňují - ale obecně, firma si musí udržet kvalifikované zaměstnance a spíše nepotřebuje ty nekvalifikované a musí je umět vyhodit... a sociální souvislosti propouštění tak docela komplikují fungování firem. Lidi mají potřebu nějaké kolektivní příslušnosti... a vzhledem k délce pracovní doby ji spíš nacházejí v práci, než jinde. Výsledkem čehož je kultura "práce, vykonávané pro práci" - u které je pak potřeba hledat mimotržní zdroje financování.
V předchozím odstavci jsem mluvil o firmách. Že společnost není firma, to je mi více než jasné. Ve společnosti nemůžeme hledat "kdo půjde z kola ven" - měla by to být až naprosto poslední alternativa, když selže vše ostatní (tím myslím např. vězení).
Společnost - a 40 let socialismu tohle spíš prohloubilo - často pojem "práce" interpretuji i jako "vyskytovat se ve stanovenou dobu na pracovišti". Řada zaměstnání se ekonomicky od konceptu všeobecného základního příjmu odlišuje hlavně tím, že člověk splní předepsaný počet hodin "předvídatelného výskytu", zapojený do nějaké korporátní kultury svého zaměstnavatele, který doopravdy efektivně využije jen zlomek jeho času. Tedy v podstatě i korporátní systém zvláštním způsobem chrání své "obyvatele" před konkurencí - nezachází v tom snad tak daleko jako Baťa, že by si promyšleně vytvářel budoucí spotřebitele, ale jednoduše vznikají struktury, ve kterých je někdo někoho připraven poslouchat a už tato struktura - byť se trénuje hlavně na nesmyslných byrokratických úkonech - má nějakou tržní hodnotu, protože pokud se najdou kvalifikované lidé jejichž práce tržní hodnotu má, tak je možné je nějak "absorbovat" v tomto prostředí a zapojit do práce která přináší prospěch jim (a ne jednotlivci). V postatě hlavním produktem, který je v postindustriální schopen pracovník bez mimořádných schopností a kvalifikace nabídnout, je určitá konformita. Struktury, které si toto uvědomují a konformitu si kupují, pak zřejmě mají nějakou šanci být evolučně životaschopné. Většina lidí nakonec nějakou potřebu života v komunitě podléhající nějakému řádu má (a to říkám jako někdo, kdo v mládní hodně teoretizoval o anarchismu: faktem ale je, že ani individualisti, ani lidi s kolektivními sklony nedokáží žít bez nějakého druhu pravidelnosti a předvídatelnosti ve svém okolí, a sami taková prostředí dokonce aktivně vyhledávají: debata je často hlavně o tom, kdo se podílí na určování těch pravidel, jak jsou vynucována, apod.). Nadáváme sice na byrokracii... ale nakonec s roustoucím věkem stejně všichni postupně dáváme přednost formálním písemným dohodám před neformálními ústními, apod.
Všeobecný (nepodmíněný) základní příjem by jistě ocenila řada podnikatelů, jejichž firmy se stávají sociálním zaopatřovacím ústavem, který by pak bylo "anstisociální" zrušit. Pravděpodobně by ale vedl i k možnosti udržení více či méně ztrátových sociálních struktur, které dnes usilují o různé druhy grantů a dotací, protože skutečně výsledkem jejich fungování není nic, po čem by na trhu byla přímo poptávka. Ne náhodou je všeobecný základní příjem (někdy nazývaný také negativní daň) také většinou jediným sociálním programem libertariánů (pokud vůbec nějaký sociální program mají, kromě dobrovolné charity).
Sociální důsledky nepodmíněného příjmu by byly zajímavé... nicméně i když v první fázi by mohl zajímavě přispět k udržení dnešní podoby kultury či místních specifik, apod., tak dlouhodobě by nakonec vedl ke stírání všeho nefunkčního, co bylo právě "jenom" součástí nějaké místní sociální komunikace, byť neziskové. V první řadě si nemyslím, že lze tenhle příjem zajistit tak docela jenom "natištěním peněz" - ekonomika takto nefunguje, těchto pokusů byly v historii spousty, a nakonec skončily kolapsem (ani francouzská revoluce, jinak dost radikální, nedokázala efektivně zavést "občanskou mzdu", kterou slibovala - nakonec, sekat hlavy na gilotině je ekonomičtější, než se snažit všechny uplatit... teorie hodnoty je mrcha...). Nepodmíněný příjem, pokud to nemá být symbolický bakšiš na úrovni inflační měny Zimabwe, by bylo nutné krýt nějakým výběrem daní v reálné ekonomice. Jestli by něčí ochota vůbec ještě odvádět nějaké daně se zavedením všeobecného základního příjmu spíše stoupla nebo spíše klesla - to je velká otázka, pravděpodobně by to vedlo k polarizaci ekonomicky aktivních lidí (část by to štvalo, část by to naopak podporovala). Jisté je, že i když jsme jistě schopni počet aktivně pracujících i jejich pracovní dobu spíše snižovat, tak jejich počet nemůže klesnout pod určitou kritickou mez, aniž by nedošlo ke kolapsu ekonomiky.
Já bych rozhodně základní příjem spojil se snížením prahu pro zahájení nějakého vlastního nezávislého podnikání - dejme tomu, třebas jen hospody, obchodu nebo zeleninové farmy - kde dnes prostě existují ochranářská opatření, více či méně zaručující různé "tradiční zvykové místní monopoly". K bouřlivému rozvoji Internetu přispělo i to, že šlo o prostor, kde šlo neregulovaně, bez předchozího oznámení či povolení, provozovat různé nesmyslné kreativní činnosti, s minimálními náklady (např. psaná různých sáhodlouchých příspěvků na diskuzní fóra, apod.) - zatímco "reálný svět" byl už dávno spoután množstvím nejrůznějších předpisů a omezení, které neumožňovaly jen tak se zapojit do ekonomického života jinak, než na nejnižším stupni nějaké složité, hierarchické sociální struktury (ostatně i všechny ty funkce, co jsme si rozdali ve straně, jsou důkazem, že lidi hierarchii ve společnosti a dělbu práce fakt milují, a jen tak si jí nenechají vzít...). A tady se obloukem dostáváme k reálnému sociálnímu problému: davy lidí různých "svobodných profesí", kteří se dnes dostávají do problémů tím, že neplatí zdravotní pojištění, ačkoliv nemají žádný oficiální příjem. Kdykoliv se zaměstnají, přistane jim na výplatě exekuce tohoto zdravotního pojištění.
Plán nepodmíněného (neexekuovatleného) příjmu, který by současně nebyl spojen s nějakou reformou systému zdravotního pojištění, by nevyhnutelně vedl k ještě větší demotivaci lidí pracovat: lidí, kteří by přežívali s nezaplaceným zdravotním pojištěním, by nejspíš bylo více, než teď - a jejich motivace nějak relativně "normálně" se zaměstnat by byla ještě menší než teď. Nějaká reforma vymahatelnosti zdravotního pojištění (v podstatě nárůst neexekuovatelného životního minima, nebo pozměnění priority pohledávek, apod.) by tedy bezprostředně pomohlo lidem na rozhraní mezi "prací" a "neprací" snažit se nějak zapojit.
Zádrhelů všeobecného příjmu je celkově víc. Celkem jsme se shodli, že jako Piráti nemůžeme přijmout argumenty typu "stejně to všichni propíjí", že to přispěje k rozvoji heren a závislostí na drogách, že lidem nemůžeme ukládat, jakým způsobem je korektní ho utrácet a jakým ne (jistě to ale můžeme prezentovat tak, že očekáváme, že občané existenčně zajištění vlastním majetkem, podnikáním či prací ho věnují např. na dobročinné účely, protože oni sami nejlépe vědí, kdo je opravdu potřebný a jak moc - ale toto je nakonec jen rétorická klička). Faktem je, že já nebudu proti tomu, aby z daní, jejichž odvádění se mě jakž-takž (jakožto podílníka ve firmě) týká, byl místo spousty jiných nesmyslů vyplácen všeobecný základní příjem. Pokud by ale jeho zavedení mělo znamenat další zvýšení daní, tak to prostě podpořit nemůžu. Daňová zátěž je už dnes až příliš vysoká (opět mi nedá nepřipomenout, že Švýcarsko, které často uvádíme jako vzor přímé demokracie, má, nebo aspoň donedávna mělo, jednocifernou sazbu DPH)
I když půjde jen třeba o pirátský tábor, kde bude nutné každý den umýt nádobí a uvidím tam jednoho člověka, který to nádobí nikdy neumyl, tak mě prostě popadne vztek. Stejně tak v paneláku, kde se úklid společných prostor rozplánuje na všechny byty a jedna rodina ti řekne, že oni to prostě dělat nebudou a ani za sebe nezajistí žádnou náhradu. Budeš je jistě mít velmi rád. 
Ostatně majetek si v malém měřítku hromadí i psi. Když máš dva psy a dáš jim hračky, tak se o ně poperou a nakonec si každý nějaké nahromadí a bude si je hlídat. A přitom to není potrava, ale jen hračka.
