Fórum Pirátské strany

Turečtí fotbalisté znovu salutovali, tentokrát v pondělním kvalifikačním utkání ve Francii, a sice ve zjevné podpoře invaze turecké armády v Sýrii, což udělali i v pátečním duelu proti Albánii. Za to svazu hrozí trest od evropské federace UEFA, jež politická vyjádření na stadionech zakazuje.

Zdroj: https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/tur ... 151137_luk

Řecko se opevňuje proti migrantům od Erdogana
Jiří Sládek

redaktor MF DNES

ATÉNY, ANKARA Ten manévr se už jednou osvědčil. Zkraje letošního roku navezl turecký autoritářský prezident Recep Tayyip Erdogan k řeckým hranicím autobusy s početnými skupinami imigrantů, když považoval za vhodné pohrozit Evropě.

V březnu si chtěl vynutit evropskou podporu pro svou asertivní politiku v sousední Sýrii. Teď jde však o víc.

A scénář se může opakovat. Ve východním Středomoří doutná sud prachu. Erdogan vyhlašuje turecké nároky na oblasti, které mezinárodní společenství odjakživa považuje za řecké. Turecký prezident mluví o pokračování tureckého pobřežního šelfu a právu své země na mořské dno, kde se skrývají cenná naleziště zemního plynu.

V tamních vodách hrozí mezi Řeckem a Tureckem, formálně mezi dvěma spojenci v NATO, největší konflikt za celé dekády. Stačí malá jiskra.

Turci chřestí zbraněmi, uplynulé dny předváděli své loďstvo na námořním cvičení poblíž rozděleného Kypru. Manévry s příznačným názvem Středomořská bouře měly naznačit, že Ankara nemíní ustupovat. A Řekové mají obavy, že imigrační karta se objeví znovu, jako doplněk k vojenské hrozbě.

Po požáru Migranti sedí uvnitř uprchlického tábora Moria na řeckém ostrově Lesbos. Tábor včera kompletně zničil rozsáhlý požár. Foto: Profimedia.cz

Pokračování ze str. 1

Uprchlíci představují pro Ankaru užitečný prostředek k nátlaku na celou Unii. Atény proto podle německého listu Die Welt posilují svou armádu, včetně tanků. Zejména na řece Evros na společné hranici. „Turecko téměř denně rozpoutává nový spor, hrozí válkou a vydává provokativní prohlášení,“ vysvětlil mluvčí řecké vlády Stelios Petsas plány na razantní posílení kapacity řeckých sil.

Zbytek Evropy zpozorněl. Konflikt s Tureckem je to poslední, co by evropská sedmadvacítka, sužovaná návratem koronavirové krize a následným propadem všech ekonomik, potřebovala.

Jenže agresivní turecké počínání není možné jen tak přehlížet. Ambiciózní prezident Erdogan podle všeho oživuje své dávné plány na vůdčí postavení své země v muslimském světě. Z kritických slov od evropských diplomatů si zatím zjevně mnoho nedělá. „Turecko má dost sil k tomu, aby roztrhalo nemorální mapy a dokumenty, které mu byly vnuceny,“ prohlásil sebevědomě Erdogan.

Napětí na mezinárodním poli je pro něj výhodné, odvádí pozornost od problémů s chřadnoucí domácí ekonomikou a vlastní klesající popularitou.

Pro Řeky je komplikovaný vztah s Tureckem dědictvím dávné historie po první světové válce, která je vyhnala z Malé Asie, ale přiřkla jim ostrovy, které se těsně přimykají k tureckým břehům.

Geografická dosažitelnost hranic Řecka – vnější hranice EU – je přitažlivá i pro běžence, kteří proto volili před pěti lety tzv. balkánskou trasu k dosažení vysněného Německa. Následná dohoda kancléřky Angely Merkelové s Turky sice ztlumila migrační proud, současně ale dodala Turecku velkou váhu. Pohrůžku opětovného uvolnění migrační vlny Ankara neváhá využívat.

Osud uprchlíků se tento týden připomněl i rozsáhlým požárem v táboře Moria na ostrově Lesbos, který podle všeho zažehli samotní imigranti. Přeplněný tábor Řekům připomněl, že není v možnostech země se o tisíce uprchlíků důstojně postarat. A také fakt, že ze vzdáleného Bruselu pomoc nepřichází a Turecko může kdykoli uvolnit stavidla nové migrační vlně.

Nebezpečné vody

Výbušnost řecko-tureckého sporu je patrná už z letmého pohledu na mapu. Turecký zájem se soustředí na rozsáhlou středomořskou oblast, která leží jižně od jeho pobřeží. Ale pouhé dva kilometry od tureckých břehů už leží řecký ostrov Kastellorizo. Viděno tureckou logikou leží řecký ostrov uprostřed „tureckého moře“. Proto Řekové teď vyzbrojují svou armádu, která už je ve stavu pohotovosti. Navýšit svou bojovou sílu chtějí nákupem francouzských stíhaček Rafale a nejméně jedné francouzské válečné lodě.

A Turci nezůstávají pozadu. Podle webu Foreign Policy se chystá Ankara objednat z Ruska další protiraketové systémy S-400.

V minulosti stály obě země na okraji konfliktu už několikrát. Tentokrát to ale vypadá vážně. Vzhledem k členství Řecka a Kypru v EU rezonuje celá věc výrazně v evropské politice. Bruselští politici jsou nervózní z toho, že středomořská krize může blokovat celý rozhodovací proces unijní sedmadvacítky. V posledních dnech se to týká třeba evropských sankcí pro čtyři desítky lidí, kteří jsou spojeni s režimem prezidenta Lukašenka. Jenže Kypr podporovaný Řeckem chce plán schválit až poté, kdy budou na stole také sankce proti Turecku. A ty nejde podle Bruselu očekávat dříve než na summitu Evropské rady 21. září.

Jiří Sládek, redaktor MF DNES

Když se válčí uvnitř NATO

Najednou je všechno opačně, než tomu bývalo kdysi. Dva státy NATO, Řecko a Turecko, stojí dnes jeden incident od vzájemného válečného konfliktu. Věc nevídaná, jejíž důsledky bychom pocítili všichni.

Hynek Kmoníček, velvyslanec v USA

Základ sporu je až komicky jednoduchý – Kypr našel zásoby plynu, Izrael našel zásoby plynu, Řecko našlo zásoby plynu. Turecko nenašlo nic a tak začalo hledat. Podle Řeků a nejspíš i platného mezinárodního práva ale v řeckém moři. Všechny státy oblasti motivaci tohoto kroku pak napomohly tím, že se vzájemně domluvily na plynovodu bez Turka.

A tady přehlednost této kauzy končí, protože příští dodávky středomořského plynu pokrývající minimálně 10 procent spotřeby EU je takový objem peněz, že do jeho dělení budou mluvit všichni.

Rusko, které by mělo ve sporu tradičně podržet pravoslavné Řecko, ovšem teď zrovna potřebuje Turecko, úplně zmlklo. Izrael, který obvykle potichu podrží Turecko, se zase tentokrát svázal smluvním ujednáním o společném plynovodu z nových nalezišť překvapivě s jeho soupeřem – Řeckem. Francie jasně podpořila Řeky proti Turkům nejen proto, že má podepsaná těžební práva s jejich ne-tureckou koalicí, ale také proto, že turecký prezident Recep Erdogan začal vojensky podporovat úplně jinou libyjskou vládu, shodou okolností stejnou jako OSN, tedy úplně jinou, než si v Libyi vybral Emmanuel Macron.

Turci si tak společně s Libyjci mohou teoreticky nárokovat těžební práva v jim příslušné části moře, takže Řekové hned raději podepsali dohodu s Egyptem a nárokují si zbytek, nebo prostě to samé, to záleží na definici. Ještěže jeden nebo dva Kypry (záleží na úhlu pohledu) de facto nemají mocnou armádu.

Hledání arbitra takhle složitého sporu není úplně jednoduchá věc. Británie řeší jen brexit. USA směřují od covidu do předvolební kampaně a kromě času nemají ani vůli, ani chuť. Generální tajemník NATO se pokusil výbušný dialog svých dvou členů pořešit s tím, že ho Turci – na rozdíl od zprostředkovatelů EU, kde ani členy nejsou – nepošlou do háje. Neposlali. Poslal ho tam druhý kohout na bojišti, tedy Řeci. Odmítnutím jednat, dokud se turecké lodě nestáhnou ze sporných vod. Nepřipomíná vám to všechno nějakou venezuelskou překomplikovanou telenovelu natáčenou v exotických kulisách a s oblíbenými balkánskými herci?

Erdoganova kávová záminka

V neřešitelných propletencích na okrajích Evropy partneři obvykle začnou definovat celou Evropskou unii jako Německo. I zde tomu není jinak. Německo má z Evropanů i tentokrát jako jediné dostatečnou sílu, kontakty a vůli je použít. Navíc i motivaci vzhledem k početné turecké komunitě doma. A Erdogan je jako vyjednavače přijímá, protože si myslí, že je má s hrozbou vypuštění dalších čtyř milionů uprchlíků směrem na Berlín stejně už dávno v kapse.

Kudy tedy vede cesta ven? A je německé prostřednictví jediným způsobem, jak ji lze najít?

V této chvíli bude nejdůležitější rychle najít to, co Erdogan chce doopravdy. Staré turecké přísloví nám říká: „Srdce netouží ani po kavárně, ani po kávě. Srdci je třeba přátelství, káva je jenom záminka.“ Erdogan ve skutečnosti nechce ani válčit s Řeckem, natožpak s Francií a ještě k tomu bez Izraele. Erdogan vlastně chce, aby byl součástí všech podstatných řešení ve středomořské oblasti, kde by bylo Turecko vnímáno jako konstruktivní síla a jako takové bylo automaticky uznáváno. To se v případě jím rozporované dohody o příštím využití nových zásob plynu nestalo.

Erdoganovi jde ale nejen o plyn, to je záminka. Jde mu prostě o respekt a ještě si ho navíc plete s láskou. Prodat tohle Řekům nebude snadné. Stejně jako vysvětlit Turecku, že konfliktem dvou členů NATO oba ztratí, a to v první řadě respekt.

Vede-li tudy psychologická cesta z konfliktu, může se nakonec ukázat, že kromě Německa je tu ještě jeden prostředník v záloze. Klíč k řešení může být u nejlepších středomořských obchodníků s respektem a láskou za variabilní ceny, tedy v Izraeli. Právě Izrael má kromě NATO dnes největší vlastní zájem na vyřešení vypjatých vášní všech svých přátel a obchodních partnerů na Balkáně. Izraelci jsou navíc zvyklí podobně překomplikované emocionálně iracionální zápletky rozplétat celkem běžně.

Podívejte se třeba na jen dočasně hlavní domácí izraelský spor – jak zavřít ultra-ortodoxní komunity promořené covidem tak, aby neměly pocit, že jim Benjamin Netanjahu zavřel náboženské školy od sedmi večer do pěti ráno, čímž by způsobil takovou „spirituální škodu“, že je mu kvůli tomu nutno zrušit vládu. To přece není o nic více nebo méně iracionální než výše popisovaný propletenec turecko-libyjského sporu s řecko-kypersko-izraelsko-francouzsko-egyptskou účetní koalicí na druhé straně stolu. Kam evropská racionalita nedosáhne, tam se středomořská docítí.

Popřejme tedy ve vlastním českém zájmu německým prostředníkům hodně trpělivosti při vysvětlování, že respekt není láska, a právě proto ho může Turecko od Řecka získat. Aniž by za to byli Řekové nuceni Turky milovat, neb lásku na rozdíl od respektu vynutit nelze.

Tureckým a řeckým vyjednavačům zase popřejme otevřenou mysl při tom, jak tuhle smutnou pravdu přeložit do čar na mořských mapách a do účetních čísel. A Izraeli čas, aby mohl po svátcích promluvit se správnými lidmi. Stejně to tak nakonec skončí. Jde jen o to, jestli do té doby nebudou muset umřít nějací lidé. Jejich potomci by totiž měli jednou problém vysvětlit komukoliv mimo Středomoří, o co tam vlastně tenkrát šlo.

Arménie stahuje svého velvyslance z Izraele Vlajka Izraele. Židovský stát totiž vyzbrojuje Ázerbájdžán, který těmito zbraněmi nyní na Arménii útočí.
https://twitter.com/prokki/status/1311999211479728134

4 Nov 2020 MF DNES Pavel P. Kopecký politolog a publicista

Spojenec za všechny prachy

Evropa musí kromě covidu náhle čelit i nové vlně islamistického terorismu, který zpovzdáli pomáhá rozdmýchávat Recep Erdogan, prezident spojeneckého Turecka. Muž, jehož označení už ale v Evropě kolísá mezi spojencem a zločincem.
Proti maloměšťáckému úředničení politických elit Evropy vyvstaly nevybíravě asertivní síly.

Tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne, hlásá starobylé české přísloví. Jeho užitelnost je všeobecná i nadčasová. Náramně viditelná právě tento rok, kdy na nás synergicky udeřila řada nebezpečných problémů, jejichž jednotlivá řešení jsme si uvykli z pohodlnosti, zbabělosti či vypočítavosti odkládat. Nebo ještě hůř: stimulovat. V krátkozrakém domnění, že je to pro nás výhodné a důsledky se nás netknou.

Postupně se nám sešla jak v nezdravě propojeném světě střelhbitě šířená globální pandemie, tak další vlna terorismu coby důsledek mnohaletého ideologického nadšení pro multikulturalismus nebo vedení nedomyšlených vojenských dobrodružství. Stejně jako nám počali být zásadně významným rizikem někteří „spojenci“, jež jsme si nechali přerůst přes hlavu. Nejlépe v naivním domnění, že jim imponují erbovní hodnoty Západu, svoboda a demokracie.

Poslední dobou se tudíž v Evropě paralelně potkáváme s útoky Islámského státu i s ostrou agitací tureckého prezidenta Erdogana. Silného člena NATO a podpůrce radikálních islamistů. Lajícího Evropě, že muslimové jsou dnes ve stejné roli pronásledovaných, jako kdysi bývali Židé. K čemuž jedním dechem odmítá arménskou genocidu, aby ještě víceméně dodal „francouzské variace“na nechvalně proslulé heslo třetí říše „Nekupujte u Židů!“

Sultán v těsných hranicích

Mnoho mezinárodních starostí starého kontinentu si naléhavě žádá zásadní, mnohostranná řešení. Jenže v tom je kámen úrazu. Chování lidského rodu zůstává napořád, přes veškerý údajný pokrok, v zásadě stejné, určované totožnými vzorci jako u pračlověka. Vedle bezuzdné agresivity na straně jedné k nim bohužel na straně druhé přináleží také záliba v pohodlí myšlenkových stereotypů. Úvahové obzory jako by napořád omezovaly hranice dávné občiny, zatímco my dnes prodléváme v relativně bohatém evropském koutě neomezené „globální vesničky“. Výsledkem je i fakt, že se přespříliš bojíme o své rostoucí pohodlí a neodvažujeme se ničeho. Raději nakonec třeba smlčíme i to, že z Číny vzešlý covid-19 zřejmě není tak docela přirozenou záležitostí, jelikož ČLR je klíčovým obchodním partnerem nejvlivnějších států EU.

Nefunguje nám zjevně tisíckrát vzývané poučení z dějin, o jehož neúčinnosti existuje sžíravá anekdota, že z historie se stejně poučí jen hrstka, aby nešťastně koukala na pokračující prostoduchost ostatních. K jejím produktům náleží i jakési překvapení a bezmoc významné části politických elit Evropy, proti jejichž maloměšťáckému úředničení vyvstaly nevybíravě asertivní síly. Až školním příkladem je výše zmíněný maloasijský předák Recep Tayyip Erdogan, jemuž – namísto kemalovského sekularismu s proklamovaným mírovým soužitím – patrně učarovaly starší domácí vzory. Přes starostu Istanbulu a premiéra se postupně probojoval do pozice „sultána“. Pardon, autoritativního prezidenta, jemuž jsou zjevně hranice stávající Turecké republiky velice těsné.

Metody k prosazení vlastních zájmů užívá nevybíravě, pročež jej mnozí bez ostychu nazývají válečným zločincem. Na každý pád systematicky pracuje se stupňovaným domácím nacionalismem, ale také s islamistickou rétorikou, což mu dává možnost univerzálně přesahovat meze otčiny. Tudíž například jeho neurvalé útoky na francouzského prezidenta působí v určitém zákrytu s míněním podobně smýšlejících lidí z celého světa.

Před několika dny se k nám dostaly jak informace, že zmíněný vůdce pokračuje ve vyhrožování evropským satirikům či v podávání žalob na ně (nyní běží o terorismem v minulosti krutě stižený časopis Charlie Hebdo), tak údaje o znepokojivém jednání etnických Turků v zemi galského kohouta. Konkrétně o systematickém napadání příslušníků arménské menšiny, která se netají strachem z fakticky probíhající antiarménské vojenské agrese Turků v jejich staré vlasti.

Za její jádro, stejně jako Ázerbájdžánci, považují Náhorní Karabach. S poněkud propagandistickým přídechem tudíž burcují srovnáním, že jde o druhé kolo nechvalně proslulé genocidní kampaně Mladoturků během první světové války, při níž zahynul nějaký milion a půl osob. Lidí většinou odlišných náboženstvím a často nenáviděných pro obchodní zdatnost...

Situace na Jižním Kavkazu je samozřejmě podstatně složitější, nesmírně spletitá, nicméně Erdogan běžně užívá panturkické fráze a je nasnadě, že kdyby nebylo jeho vehementní podpory, další kolo války Arménie s násobně větším Ázerbájdžánem by nedosáhlo ani zlomku stávající intenzity. Největší od uzavření příměří zkraje 90. let. Ani azerský prezident Aliev by ve vojenské uniformě jistojistě netvrdil, že buď Arméni odtáhnou z neuznané Republiky Arcach, anebo oni budou pokračovat „až do konce“.

Zatím se nezdá, že by krom poměrně formálních snah mocností či mezinárodních organizací o vyhlášení klidu zbraní (porušena byla již nejméně tři) někdo něco proti vývoji namítal. V pozadí jsou bezesporu různé tajné dohody, v nichž má prim setrvání Ankary v Alianci, domluvy s Moskvou o Sýrii, Libyi nebo společném zájmu na vytlačování USA z dalšího strategického regionu.

Všechno jsou to silné signály také pro nás a měli bychom si jich důsledně všímat. Žít v setrvačnosti se vážně nevyplácí.

12 Feb 2021 Lidové noviny VÍT ŠTĚPÁNEK

Erdogan brzdí s ruskými raketami

Turecko vysílá další vstřícný signál k Západu: země nakonec možná nerozmístí rakety S-400 nakoupené od Ruska. Američané by prý za to měli přestat podporovat Kurdy v Sýrii.

Ještě před půl rokem politika tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana rozhodně nepřipomínala činy hlavy státu, který je významným členem „západní“vojenské aliance NATO. Teď je ale všechno jinak: Turci od konce minulého roku vyslali již několik signálů, že mají zájem napětí ve vztazích s (teoretickými) spojenci snižovat.

Nejnovějším příspěvkem je oznámení, že Turecko nakonec na svém území nemusí rozmístit protiletadlové rakety S-400, které země na základě smlouvy z roku 2017 zakoupila od Ruska. Zbrojní kontrakt v hodnotě 2,5 miliardy dolarů (asi 53 miliard korun) vyvolal rozhořčení zejména v USA, které za to později na Ankaru uvalily sankce. Na jejich základě přišli Turci o přístup k některým technologiím a o výcvik na amerických moderních zbraních.

„Už jsme to řekli mnohokrát, v této věci jsme přístupni rozhovorům,“řekl tento týden mnohoznačně turecký ministr obrany Hulusi Akar deníku Hürriyet Daily.

Posun tureckého stanoviska ve věci raket naznačují i informace agentury Bloomberg, podle nichž turečtí generálové dospěli k názoru, že aktuální zmrazení dodávek náhradních dílů pro dříve zakoupené americké zbraně tureckou armádu nepříjemně poškozuje. Turci ale chtějí od Američanů víc než jen konec zbraňového embarga. Spojené státy totiž stále podporují kurdské milice YPG na severu Sýrie, které tam tvoří „nárazník“vůči zbytkům Islámského státu. Turci na Kurdy, jichž žije na území Turecka nejméně 15 milionů, pohlížejí s nedůvěrou a YPG považují za teroristickou organizaci.

Výměnou za odstávku ruských raket S-400 tak Ankara žádá, aby Američané „teroristy“přestali vyzbrojovat. „Otázka kurdských milic je nejcitlivějším bodem našich vztahů s USA (…) Ve věci raket S-400 si dokážeme představit kompromis, ale chceme vidět posun u amerických dodávek pro YPG,“řekl ministr Akar.

Výročí oslavíme na Měsíci

Turci navíc začali v lednu přímo jednat s Řeky s cílem vyřešit spor o námořní sektory na východě Středozemního moře, pod nimiž se nacházejí bohatá ložiska zemního plynu – něco takového se ještě před několika měsíci ve světle útočných prohlášení tureckých politiků nezdálo být možné.

Poslední dobou ustaly i neustálé výhrůžky z Ankary do Bruselu o tom, že Turecko „může pustit miliony migrantů do Evropy“. Na tureckém území žijí asi 3,5 až 4 miliony uprchlíků ze syrské občanské války.

Mnoho analytiků má za to, že důvodem změkčení turecké rétoriky směrem k Západu jsou hospodářské potíže. Turecko bylo již před vypuknutím koronavirové krize na hraně ekonomické recese, v zemi za poslední dva roky silně narostla inflace a nezaměstnanost. Naopak kurz měny šel strmě dolů. Ankaru stojí velké sumy peněz vojenská angažmá v zahraničí, od Libye přes Sýrii (v obou zemích je Turecko dnes jedním z hlavních hráčů), severní Kypr až po Ázerbájdžán. Dobré vztahy s USA a Evropou, i obchodní, jsou teď důležitější než jindy.

Ani tváří v tvář nevalné hospodářské situaci se ale Erdogan nechce vzdát dalších nákladných projektů. Prezident tento týden oznámil start desetiletého vesmírného programu „ve spolupráci s mezinárodními partnery“. Podle Erdogana hodlají Turci v roce 2023 přistát na Měsíci – symbolicky sto let poté, co na troskách Osmanské říše vznikla v roce 1923 Turecká republika.