MFD Pompeova cesta a nová Petriho miska
Jak hodnotit okružní cestu amerického ministra zahraničí Mikea Pompea po střední Evropě? Odpovídala dnešní podobě světa, v němž USA nechtějí dělat žádné nevratné a dramatické kroky. Ponechala pootevřené dveře tam, kde se to Americe může hodit.
Hynek Kmoníček
velvyslanec v USA
Mike Pompeo o víkendu zakončil svoje turné po čtyřech zemích, které kdysi bývaly jediným státem – Rakouskem-Uherskem. Tohle spojení tentokrát neuniklo ani americkému tisku, stejně jako další spojovací linie cesty po rumsfeldovské „nové Evropě“. Tou byl očekávaně nekonfliktní průběh cesty, kterou dokonce i sami američtí kritici Pompea nazývali střídavě „pohodovou“, nebo dokonce i „dovolenou, jakou si může letos dopřát jen málo Američanů (Politico, 14. 8.)“.
Následně se už v honu na Mikea Pompea kritici rozdělili na tři skupiny. První mluvila o tom, že pohodová cesta ve skutečnosti pohodová vůbec nebyla, jenom se konflikty nějak podařilo utajit. Druhá zase o tom, jak Pompeo neměl s těmito partnery vůbec nic k projednání, třetí pak o tom, jak v prosazení tohoto nic u nich neuspěl. Nebudeme se dopouštět tvrzení proti tvrzení, raději si seřadíme fakta, dáme je do souvislostí – a hodnocení výsledného obrázku pak už necháme na samotném čtenáři.
Současnou agendou USA v naší části Evropy je prostě být zde viditelně přítomen. To je zásadní posun od minulých let, co se třeba k Česku Američané přiblížili nejblíž tak do Mnichova na bezpečnostní konferenci, aby si tam zkontrolovali Rusy. Americká přítomnost ve střední Evropě je dnes politická, vojenská i ekonomická a její konkrétní mix je diktován specifickými podmínkami v místě.
V Polsku tak bude vždy více vojenská než ve Slovinsku, v Rakousku se sídly OSN a OECD bude jejich politická agenda více multilaterální než v Česku. Všechny tyto země však jdou výrazně ekonomicky nahoru a často mají v Bruselu podobný přístup k problémům, který se liší od současných ideových euro-hegemonů Německa a Francie.
Na druhé straně je celá střední Evropa natolik provázána s dominantními ekonomikami EU, že se na to v konci vždy bude muset brát ohled o hodně větší, než by se Spojeným státům hodilo.
Jiný než vysněný svět
Důvody současné americké přítomnosti v naší části Evropy jsou ovšem strategické a sahají daleko za její hranice. V posledních dvaceti letech světové politiky se svět choval jinak, než si to analytici předem vysnili. USA sice vstupovaly do 21. století jako jasný vojenský hegemon světa, ale tenhle pocit byl brzy zkalen prozřením, že období unipolárního světa s dominantní úlohou Washingtonu není udržitelné. Udržitelná byla jen vojenská převaha a dominantní role dolaru jako světové rezervní měny. Nic víc.
Tehdejší dočasný svět bez Sovětského svazu a s Borisem Jelcinem, bez islámského fundamentalismu a terorismu v evropských metropolích, svět, kde byla ropa arabská a USA ji dovážely namísto toho, aby ji vyvážely jako dnes, svět mlčenlivé Číny bez zahraničních ambicí a plně soustředěné na další růst výroby něčeho z plastu – tak tenhle svět skončil rychleji, než se dalo čekat. Zanikl vlastně velmi symbolicky – pádem dvou věží na Manhattanu. Z jejich trosek se vynořil ten svět, který žijeme dnes.
V tomto světě musí USA soupeřit i ve střední Evropě o vliv s těmi, které původně hodlaly v předpokládaně americkém století pokud možno ignorovat. V asijském 21. století je Rusko zpátky ve hře, ale Čína ho v hlavách amerických stratégů již dávno vytlačila jako výzvu tohoto století. Není to ovšem nová studená válka dvou jasně definovatelných sil. Je to přechodné období několika současných a několika budoucích ekonomických celků – USA, EU, Čína, Japonsko, Indie, kde všichni hrají se všemi a proti všem.
Toho se snaží využít regionální hráči s nadnárodními ambicemi, jejichž vojensko-strategická hodnota je vyšší než ta hospodářská – tedy státy jako Ruská federace nebo Írán. A celou touto Petriho miskou stále krouží ještě dravé menší molekuly se specifickou agendou, od Izraele po Jižní Koreu. A jako každý takhle složitý vzorek, tak i tenhle má ještě svoje patogeny s obtížně nalezitelným dobrem pro kohokoliv jiného na misce – Severní Koreu nebo třeba Somálsko. To je náš svět a v jedné jeho části – střední Evropě – se USA teď ze strategických důvodů snaží získávat přátele, obchody a vliv.
Nedělat nevratné kroky
Protože je ještě nejasné, jak bude vypadat Petriho miska za deset let, pravidla diplomacie velí nedělat nyní nevratné a dramatické kroky. A proto sice Spojené státy stáhnou 12 000 vojáků z Německa do USA a jiných evropských lokací, ale zároveň jich po sobotní dohodě dají o 1 000 více do Polska. To si pak za to připlatí 135 milionů dolarů ze svého.
To je sice reakce na východní hrozby, ale nikoli taková, aby zproblematizovala nějakou příští americko-ruskou dohodu ohledně Číny. Naopak Čínu sice Pompeo všude popsal jako americkou hlavní výzvu, ale zároveň tato americká administrativa hledá všechny možné cesty, jak se s ČLR nakonec ekonomicky dohodnout.
První americká návštěva Lublaně od roku 1997 přinesla další krok v cestě za maximalizací tlaku na čínské obchody v Evropě – dohodu o spolupráci v oblasti telekomunikační bezpečnosti. Stejnou, kterou jsme třeba my s Američany uzavřeli již v květnu. Další krok k tomu, abychom si i do budoucna udrželi současný trend, kdy se USA staly naším hlavním neevropským trhem. To u středně velké ekonomiky závislé na vývozu není malá věc. Jako jí není přes 150 amerických firem, které zatím svými investicemi vytvořily 49 200 pracovních míst v Čechách.
Evropa nekončí Bavorskem
To všechno je důležité pro nás, ale je to důležité i pro Američany. Evropa totiž nekončí Bavorskem a velká šachová partie na Petriho misce světové politiky by měla směřovat k budoucnosti, kde se evropsko-americké zájmy dokážou dohodnout i s Ruskem, protože takhle to diktuje jejich geopolitická pozice na mapě a sama historie hráčů.
Právě střední Evropa v tom bude mít svoji roli. Možná aktivní, možná pasivní, možná ji bude sama hrát, možná se v ní bude hrát o ni, a nejspíš obojí současně.
A zrovna tohle u nás hledají Američané navíc k tomu, že se tu dají udělat dobré obchody a že jinak je Česko vesměs příjemná země. Dokonce natolik, že to ani server Politico nezpochybnil. Namísto toho napsal, že důvod, proč jel Pompeo do Vídně na celé dva dny, jim „zůstává trochu záhadou“. To jen abychom roli střední Evropy na americkou duši sebestředně nepřeceňovali.
A teď už necháme na čtenáři, aby si udělal názor sám, jestli návštěva ministra zahraničí Mikea Pompea v Česku, Slovinsku, Polsku a Rakousku měla důvod, agendu a jednotící myšlenku. Protože ti, kterým se nelíbila, ji tam rozhodně našli.
ale zase je nelze vinit ze všech státních převratů a občanských válek na Zeměkouli.