Jaká byla síť koordinátorů? Jaké bylo ji vést?
Nemohli jsme vybrat jen koordinátory, kteří by na to měli, ale hlavně ty kteří to dělat chtěli a zároveň mohli. Nízký rozpočet (do voleb 1,5M) dovolil mít v zásadě "jen" polo-dobrovolnickou síť. Nabrali jsme jak schopné, tak neschopné, či na práci se nehodící. Z nízkého rozpočtu plyne i přísné rozplánování financí a rozdělování odměň, prostě "aby to vyšlo" (mít v rozpočtu dostatek financí, které pokryly výrazně vyšší nasazení v měsících před volbami). Zpětně to může vypadat, že jsem mohl v některých slabých měsících rozdělit i tak více financí. V některých případech je to i o typu smlouvy, který s námi koordinátor má (např. pokud má DPP/DPČ, tak aby se mu příjem nezdanil nemůže přesáhnout 10 000/měsíčně. Pokud člověk dostal byť o jedinou korunu více, tak mu stát zdaní celou částku; s tím ovšem na začátku/v průběhu roku kalkulovat nešlo). Potřeboval jsem mít alespoň částečnou rezervu, kdyby naše účty po volbách zely prázdnotou.
Pracoval jsem s dvěma druhy koordinátorů. Jedni pracují po večerech, při škole, nebo jakkoliv jinak tak trochu na půl plynu. Tedy lidé, kteří nebyli na penězích od Pirátů závislí. Druzí naopak práci pro piráty dělali na celý úvazek, a věnovali tomu většinu času. Byli (a stále jsou) na stranických penězích závislí - zde vidím jeden z hlavních problémů. Nastavení systému mi dává do rukou ohromnou moc nad výší odměn, což nikdy nedělá dobrou krev. Mnohokrát jsem byl osočen z nespravedlivosti, mnozí se vzájemně porovnávali. Vždy jsem se snažil, aby každý dostal (v porovnání s výkonem ostatních) spravedlivou částku, ne vždy to vyšlo úplně. Prostě jsem seděl na penězích lidem, kteří byli v neustálém stresu a dělali co mohli... a nedostali za to tolik, kolik by si zasloužili. Což s tím vším stresem logicky nevede ke spokojenosti.
Paradoxně, kdybych měl všude lidi schopné dělat na full-time, tak bych na ně ani neměl dost peněz. V zásadě to, že jsem byl mohl těm nejschopnějším platit alespoň trošku slušně (tedy výrazně více než se psalo v inzerátu) bylo dáno tím, že v části krajů nebyli lidé s tak vysokým výkonem (tedy mohlo jim být placeno méně). Mít všude schopné full-time lidi nebylo s daným rozpočtem reálné (pokud by měli být slušně placeni).
Někteří krajští koordinátoři byli již ve svém kraji známí. To ovlivńovalo i hodnocení ze strany krajů. Byl jsem několikrát v pozici kdy jsem věděl, že odváděná práce neodpovídá standardu, nicméně krajská organizace byla prý spokojena a nic měnit nechtěla. Řešení otázky zda-li v takovém případě jít do sporu (vlastně se svými vlastními voliči a člověkem, který může u mnoha z nich ovlivnit názor na vás) je poté mnohem svízelnější. Nejde totiž o rozhodnutí pracovní, ale politické.
K tomu jsme v politické straně, většina koordinátorů se rekrutovala ze členů strany. Tedy spolupracujete s lidmi, kteří jsou politiky, jsou přirozeně soutěživí, cílevědomí a zvyklí přemýšlet o Vaší pozici. K tomu mohou vcelku silně ovlivňovat Vaše postavení mezi ostatními - ať již koordinátory, tak běžnými členy. Spolupracovat s lidmi z nichž si část brousí zuby na Vaše místo není úplně nejlehčí. Krom toho jsou to lidé, kterým strana jako svým "zaměstnancům" dala možnost ukázat svoje schopnosti a tím si ve svých krajích vystavět silnou pozici. Proto považuji za nutnost koordinátory v rozumné míře odpolitizovat. Protože pokud vedoucí chybuje, tak za ním mají jeho podřízení přijít a říct mu co si myslí, že by měl zlepšit (případně jak to zlepšit), ne ho za zády pomlouvat, či se ho pokoušet odstranit. Takové pracovní prostředí není dobré ani pro jednu stranu a jen případnou napjatou atmosféru stupňuje.
Na začátku byla koordinátorská síť pod velkým drobnohledem. Musel jsem řešit každé "pochybení koordinátora" i když vlastně nebylo opodstatněné. Největší doba hejtů se střetla i s historicky nejmenšími odměnami, což chápu, že pro mnoho kooridnátorů nebyla snadná situace - práce málo (v té době byli placeni od hodiny), odměny nebyly příliš vysoké (protože dle předpisů jsou vázány zj. ke kvalitně odvedené práci, ale práce bylo málo, žejo, takže nebylo co hodnotit) a ke všemu do vás všude šije kdejaký génius, který by vaši práci dělal zadarmo, i když na ni dřív v životě nešáh.
Náplň práce vedoucího odboru je v kontrole většiny stranického placeného aparátu, to s sebou nese jisté neshody. Největším problémem byly samozřejmě finance, dalším prý moje vzrustající vnitrostranická moc, čemuž do teď nevěřím, že si někdo doopravdy myslel. Někteří měli problém s KoDo či jejich fungováním a jiní zase usilovali o mé místo. Věřte mi, je to řehole.
Ještě bych se rád zastavil u spolupráce se zbytkem strany, jednoznačně se mi nedařilo dostatečně komunikovat s členskou základnou, to je myslím moje největší chyba. Pokud budu hodnotit spolupráci s ostatními vedoucími odborů, tak alespoň z mé strany byla dobrá a se všemi jsme se vždy dohodli na vzájemně prospěšných řešeních.
Co se týče republikového předsednictva - zpětně mám pocit, že mě v tom nechalo vymáchat se samotného a nemělo potřebu mi nějak pomoci. Byl jsem v gesci Martina Šmídy, který za mnou vždy stál (a za to mu děkuji!), ale se systémem koordinátorů nesouhlasil. Myslím si, že hlavně proto se nejednalo o spolupráci ale o čisté informování. Pak tu byl vzájemný pracovní vztah s volebním manažerem. Nebyl ideální - v zásadě bych to shrnul, tak, že Štěpán byl přesvědčený, že je můj přímý nadřízený a já ho musím poslouchat na slovo. Já jsem byl naopak přesvědčen, že jakožto demokraticky zvolený vedoucí jsem na své pozici proto, abych s ním spolupracoval a o případných změnách diskutoval, nikoliv slepě poslouchal jeho direktiva. Což logicky vedlo ke střetům. Do budoucna považuji za nutné, aby vztah mezi demokraticky volenými zástupci strany a najímanými odborníky pro nějaké "speciální úkoly" (typicky volební manažer) byl předem jasně stanoven, měl dopředu jasná pravidla vzájemné spolupráce a stanoveny vzájemně kompetence. Za sebe si myslím, že volební manažer by neměl mít nad vedoucími příliš vysokou pravomoc - pokud je dobrým manažerem, tak se musí umět domluvit a vysvětlit lidem proč chce ten, či onen krok podniknout.
Celkově jsem postrádal nějakou větší snahu o integraci vedoucího do celostátního vedení (a do dneška to považuji za prázdný "titul" - pro RP jako celek není vedoucí partnerem, nýbrž čistým vykonavatelem, mnohdy dostává zadány úkoly, které prostě aktuálně nemůže řešit/splnit, protože na to nemá zdroje. Nebo by vyčleněním zdrojů ohrozil jinou práci. Nepřipadal jsem si jako člen týmu - a když se dívám na původně tajné hlasování o navržení mého odvolání, tak mě mrzí, že Ti co mě v něm kritizovali mi nedali žádnou komplexnější zpětnou vazbu (viz mé vyjádření v redmine).
Na závěr bych napsal, že jsem určitě nebyl dokonalým vedoucím personálního odboru. Dost věcí mi nevyšlo, byly věci, které jsem pokazil, ale pevně věřím, že naše práce na volbách je vidět a myslím, že ve finále jsem se i já podílel na konečném výsledku pozitivně. Šlo to dělat lépe a doufám, že mnozí z mých kritiků se přihlásí do nové volby, aby sami ukázali co v nich je.
Myslím si, že přístup k personálnímu odboru by se měl zásadně změnit, jinak nový vedoucí začne prakticky tam kde jsem začal já a bude se v tom více, či méně plácat. Ten vnitřní systém fungování a odměnování by se měl dělat s odborníky, včetně výběrových řízení. Vedoucí tohoto odboru musí být především Pirát
, a po svém zvolení by měl být správně proškolen, doškolen atp. Opět odborníky. Důležitá je schopnost odbornosti v relativně krátkém čase dosáhnout, nikoliv ji mít při zvolení. Demokraticky zvolený vedoucí je i demokratická pojistka.Systém krajských koordinátorů by se dle měl odpolitizovat a na pozice koordinátorů by měli nastoupit především lidé, kterým jde o rozvoj strany, ne o sebe-prosazení ve volených funkcích, jinak se další vedoucí bude opět potýkat s cílevědomostí svých podřízených, případně s intrikami atp. Zde je na to důležité myslet již při výběrových řízeních a ve spolupráci s externími odborníky nabrat lidi, kteří spadají do tohoto profilu.
Původně jsem chtěl odstoupit až bude jasné jaká bude role vedoucích po transforamačním procesu. Ovšem ve chvíli když máme větší rozpočet, ale nemáme jasně kvanifikovatelné "KPI", aby se dělaly odměny co nejvíce automaticky nyní u nejschopnějších rozděluji "svým rozhodnutím" (ve skutečnosti porovnávám rozpočet na měsíc s tím jaké kdo má výsledky) rozděluji až cca 70% financí, které jdou koordinátorům jako odměna za odvedenou práci, což vzbuzuje značnou nevoli, ač se snažím o to být co nejvíce spravedlivým. Neustálé spory o to že by jeden měl dostat víc než druhý už jsou na mě moc, protože z nich nakonec vždy jen plyne nenávist a pomluvy. Takové to pro dobrotu na žebrotu.
No, zase jednou jsem si napsal slohovku, díky těm co dočetli až sem a budu rád za jakékoliv reakce.
