Piráti vs Samosprávné zdravotní pojišťovny
Ve zdravotnictví se tento rok utratí 277 miliard korun z veřejného zdravotního pojištění. Aktuálně jsou však zdravotní pojišťovny řízeny úředníky, kteří nemají žádnou skutečnou odpovědnost a nemají ani žádný důvod vycházet svým pojištěncům vstříc. Jsou také často obětí korupčních tlaků a politického trafikanství. Pojišťovny o svých pojištěncích shromažďují i velké množstvím citlivých osobních údajů.
Plán Pirátů na řešení tohoto stavu je vcelku jednoduchý. Soukromá forma správce veřejného zdravotního pojištění v podobě akciové společnosti by neměla být přípustná a kromě státní VZP by měla být umožněna existence samosprávných zdravotních pojišťoven. V samosprávných pojišťovnách by si pojištěnci sami přímo volili svou správní a dozorčí radu. Stávající zaměstnanecké pojišťovny by mohly buď pokračovat ve stávající podobě klonu VZP, anebo na základě rozhodnutí svých stávajících správních rad se sloučit s VZP či přeměnit na skutečnou samosprávnou pojišťovnu. Takovýmto samosprávným zdravotním pojišťovnám by pak bylo umožněno stanovit si úhrady za zdravotní služby odlišně od VZP dle demokratické vůle svých pojištěnců.
Ve své podstatě jde o návrat k historicky původní formě pojišťoven, protože první pojišťovny zřízená na našem území ještě za Rakouska-Uherska byly tzv. „vzájemné“ a měly tedy v podstatě samosprávnou podobu. Takto začínal v roce 1827 i „Císařsko-královský, privilegovaný, český, společný náhradu škody ohněm svedené pojišťující ústav“, který pod změněným názvem „První česká vzájemná pojišťovna“ v roce 1881 zaplatil škodu na vyhořelém Národním divadle. Lidé se prostě sdružovali, aby rozložili riziko (např. požáru či povodně), které by bylo pro nezajištěného jednotlivce likvidační. Nepotřebovali žádné oligarchy ani jejich korporace k tomu, aby mohli žít beze strachu o svou budoucnost. Do nedávné doby bylo takovéto řešení u zdravotních pojišťoven obtížně realizovatelné, protože pro jejich racionální fungování je potřeba dostatečný počet pojištěnců – dle aktuální legislativy alespoň 100 tisíc osob. Vzhledem tomu, že pojišťovna může mít celostátní působnost, tak prezenční volba správní a dozorčí rady v takovéto samosprávě byla tedy organizačně nesnadná a finančně velmi nákladná. Nově je však možné zavést k tomuto účelu elektronické volby přes internet, anebo pomocí CzechPointu na každém obecním úřadě i poště. Tímto způsobem nám mohou moderní technologie umožnit dříve nemyslitelné rozhodování o nás samotných namísto jejich zneužívání pro naši šikanu a sledování.
Zásadní otázkou voleb do takovéto samosprávy by byla nepochybně otázka nominací. Pro tento účel si lze představit kombinaci více způsobů realizace. Klasickou metodou je získání podpory pro kandidáta mezi budoucími voliteli (pojištěnci) prezenčně nebo online, což by musela daná zdravotní pojišťovna zprostředkovat na svém webu. Další možností je složení volební kauce, která by propadla v případě nezískání určitého minimálního počtu hlasů. Lze si také představit možnost jedné nominace od každého stávajícího člena rady. Eventuálně připadá v úvahu možnost stanovení jedné nebo více „nominačních organizací“, kterou by byla právnická osoba určená při založení samosprávné zdravotní pojišťovny coby subjekt, oprávněný podávat přímou nominaci kandidátů. Určení nominační organizace by bylo možné měnit například hlasováním dvoutřetinové většiny všech členů dozorčí rady. Aktuálně fungují u stávajících zdravotních pojišťoven jako takovéto nominační organizace významní zaměstnavatelé nebo odborové organizace pojištěnců.
Zásadní záležitostí samosprávné vzájemné zdravotní pojišťovny by bylo samozřejmě udržení vyrovnaného rozpočtu. Takovýto subjekt tedy netvoří zisk, ale udržuje hospodaření každý rok na „kladnou nulu“. V rovině dohledu nad dodržováním tohoto pravidla není potřeba vymýšlet nic nového. Nad nezdravotními pojišťovnami vykonává dohled Česká národní banka a stejně tak by měla dohlížet i na zdravotní pojišťovny. Jedná se primárně o dohled nad tím, zdali je jejich pojistný plán na každý rok sestaven jako rozpočtově vyrovnaný, protože zdravotní pojišťovny by nemohli vytvářet dluhy. V případě hrozícího problému (například zpožďování plateb zdravotnickým zařízením) by nastoupil standardní mechanismus nucené správy s dočasným omezením možnosti přestupu pojištěnců k jiné pojišťovně. Vzhledem k tomu, že pojišťovna by měla stále garantovaný pravidelný příjem ze zdravotního pojištění za své pojištěnce, tak lze očekávat, že by nucená správa netrvala příliš dlouho. Od sloučení dohledu nad pojišťovnami a finančními institucemi pod Českou národní banku v roce 2006 ostatně žádná pojišťovna v ČR nezkrachovala. Důvodem tohoto sjednocení dohledu ve finančním sektoru byly i někdejší problémy komerční pojišťovny Morava po velkých povodních v roce 1997, kdy tehdy platný zákon o pojišťovnictví neupravoval možnost ustavení nucené správy nebo převod pojistných smluv.
Zásadní pravomocí správní rady by bylo určení úhradového standardu dané zdravotní pojišťovny, který by byl součástí jejího pojistného plánu na daný rok. S tímto plánem by byli pojištěnci včas seznámeni, aby se případně mohli rozhodnout změnit svou zdravotní pojišťovnu. Lze očekávat, že změna pojišťovny by byla možná pouze jednou ročně a byla by ztížena poplatkem tak, aby pojištěnci byli motivováni k pečlivému výběru pojišťovny z dlouhodobého hlediska a nikoliv pouze na základě okamžité nabídky klíčenky zdarma pro nové pojištěnce. Lze očekávat, že v zájmu stabilizace pojistného kmene by některé výběrové služby stanovila pojišťovna předem v pojistném plánu jako hrazené jen těm pojištěncům, kteří už jsou u pojišťovny nějakou dobu.
Správní rada by tedy pro své pojištěnce určila úhradový standard, čímž by se všechny ostatní výkony automaticky staly nadstandardem, na který by si mohli připlatit. Dále by mohla stanovit míru spoluúčasti fixní či procentuální pro jednotlivé hrazené výkony. Lze očekávat, že některé pojišťovny by sdružovaly pojištěnce, kteří mají zájem spíše na plné úhradě běžné péče a jiné by se soustředily zase na pojištěnce, kteří preferují spíše úhradu vysoce nákladných výkonů a běžnou péči si chtějí hradit sami. Přímá volba správních rad takovýchto pojišťoven jejich pojištěnci by pak zjišťovala udržení kurzu preferovaného pojištěnci právě této pojišťovny. K dalším nástrojům odlišení pojišťoven by mohla sloužit například možnost určení rozsahu sítě. Někteří lidé preferují možnost chodit kdykoliv ke kterémukoliv lékaři, zatímco jiní očekávají, že jejich pojišťovna provede určitý předvýběr poskytovatelů a do své sítě zařadí pouze ty nejlepší a více se stará o vzájemnou návaznost jejich služeb. V neposlední řadě by se mohla pojišťovna na základě vůle svých pojištěnců odlišovat pomocí tzv. nominálního pojistného. Tedy fixní měsíční částky (obvykle v řádech stokorun), kterou by mohla pojišťovna vyžadovat ve stejné výši od všech svých pojištěnců a tedy i od osob, za které jinak hradí pojistné stát (děti, studenti, důchodci, nezaměstnaní). Za tento příplatek by pochopitelně nabízela svým pojištěncům pojistný plán vyššího rozsahu než ostatní pojišťovny bez tohoto příplatku.
Po vzoru finančního sektoru by měl být vytvořen dále úřad pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů mezi samosprávnými pojišťovnami a jejich pojištěnci, obdobný úřadu Finančního arbitra na Ministerstvu financí. Účelem arbitra je vést obě strany ke smírnému vyřešení sporu. Využití jeho služeb ve sporu s finanční institucí je pro spotřebitele bezplatné, není nutné si najímat advokáta a účast finanční instituce je povinná. Rozhodnutí arbitra může být přezkoumáno soudem. Finanční arbitr má v kompetenci převážně finanční instituce a v oblasti pojišťovnictví pod něj spadá jen životní pojištění, ale lze si představit, že by na Ministerstvu zdravotnictví vznikl obdobný orgán Zdravotního arbitra pro zdravotní pojištění. Lze totiž očekávat, že většina těžce nemocných lidí by neměla energii a finance na soudní spor s pojišťovnou v případě nejasnosti v pojistném plánu a sporu o úhradu péče. Aktuálně takováto snadnější cesta pro řešení sporu pojištěnce a zdravotní pojišťovny bohužel neexistuje.
Ve zdravotnictví se tento rok utratí 277 miliard korun z veřejného zdravotního pojištění. Aktuálně jsou však zdravotní pojišťovny řízeny úředníky, kteří nemají žádnou skutečnou odpovědnost a nemají ani žádný důvod vycházet svým pojištěncům vstříc. Jsou také často obětí korupčních tlaků a politického trafikanství. Pojišťovny o svých pojištěncích shromažďují i velké množstvím citlivých osobních údajů.
Plán Pirátů na řešení tohoto stavu je vcelku jednoduchý. Soukromá forma správce veřejného zdravotního pojištění v podobě akciové společnosti by neměla být přípustná a kromě státní VZP by měla být umožněna existence samosprávných zdravotních pojišťoven. V samosprávných pojišťovnách by si pojištěnci sami přímo volili svou správní a dozorčí radu. Stávající zaměstnanecké pojišťovny by mohly buď pokračovat ve stávající podobě klonu VZP, anebo na základě rozhodnutí svých stávajících správních rad se sloučit s VZP či přeměnit na skutečnou samosprávnou pojišťovnu. Takovýmto samosprávným zdravotním pojišťovnám by pak bylo umožněno stanovit si úhrady za zdravotní služby odlišně od VZP dle demokratické vůle svých pojištěnců.
Ve své podstatě jde o návrat k historicky původní formě pojišťoven, protože první pojišťovny zřízená na našem území ještě za Rakouska-Uherska byly tzv. „vzájemné“ a měly tedy v podstatě samosprávnou podobu. Takto začínal v roce 1827 i „Císařsko-královský, privilegovaný, český, společný náhradu škody ohněm svedené pojišťující ústav“, který pod změněným názvem „První česká vzájemná pojišťovna“ v roce 1881 zaplatil škodu na vyhořelém Národním divadle. Lidé se prostě sdružovali, aby rozložili riziko (např. požáru či povodně), které by bylo pro nezajištěného jednotlivce likvidační. Nepotřebovali žádné oligarchy ani jejich korporace k tomu, aby mohli žít beze strachu o svou budoucnost. Do nedávné doby bylo takovéto řešení u zdravotních pojišťoven obtížně realizovatelné, protože pro jejich racionální fungování je potřeba dostatečný počet pojištěnců – dle aktuální legislativy alespoň 100 tisíc osob. Vzhledem tomu, že pojišťovna může mít celostátní působnost, tak prezenční volba správní a dozorčí rady v takovéto samosprávě byla tedy organizačně nesnadná a finančně velmi nákladná. Nově je však možné zavést k tomuto účelu elektronické volby přes internet, anebo pomocí CzechPointu na každém obecním úřadě i poště. Tímto způsobem nám mohou moderní technologie umožnit dříve nemyslitelné rozhodování o nás samotných namísto jejich zneužívání pro naši šikanu a sledování.
Zásadní otázkou voleb do takovéto samosprávy by byla nepochybně otázka nominací. Pro tento účel si lze představit kombinaci více způsobů realizace. Klasickou metodou je získání podpory pro kandidáta mezi budoucími voliteli (pojištěnci) prezenčně nebo online, což by musela daná zdravotní pojišťovna zprostředkovat na svém webu. Další možností je složení volební kauce, která by propadla v případě nezískání určitého minimálního počtu hlasů. Lze si také představit možnost jedné nominace od každého stávajícího člena rady. Eventuálně připadá v úvahu možnost stanovení jedné nebo více „nominačních organizací“, kterou by byla právnická osoba určená při založení samosprávné zdravotní pojišťovny coby subjekt, oprávněný podávat přímou nominaci kandidátů. Určení nominační organizace by bylo možné měnit například hlasováním dvoutřetinové většiny všech členů dozorčí rady. Aktuálně fungují u stávajících zdravotních pojišťoven jako takovéto nominační organizace významní zaměstnavatelé nebo odborové organizace pojištěnců.
Zásadní záležitostí samosprávné vzájemné zdravotní pojišťovny by bylo samozřejmě udržení vyrovnaného rozpočtu. Takovýto subjekt tedy netvoří zisk, ale udržuje hospodaření každý rok na „kladnou nulu“. V rovině dohledu nad dodržováním tohoto pravidla není potřeba vymýšlet nic nového. Nad nezdravotními pojišťovnami vykonává dohled Česká národní banka a stejně tak by měla dohlížet i na zdravotní pojišťovny. Jedná se primárně o dohled nad tím, zdali je jejich pojistný plán na každý rok sestaven jako rozpočtově vyrovnaný, protože zdravotní pojišťovny by nemohli vytvářet dluhy. V případě hrozícího problému (například zpožďování plateb zdravotnickým zařízením) by nastoupil standardní mechanismus nucené správy s dočasným omezením možnosti přestupu pojištěnců k jiné pojišťovně. Vzhledem k tomu, že pojišťovna by měla stále garantovaný pravidelný příjem ze zdravotního pojištění za své pojištěnce, tak lze očekávat, že by nucená správa netrvala příliš dlouho. Od sloučení dohledu nad pojišťovnami a finančními institucemi pod Českou národní banku v roce 2006 ostatně žádná pojišťovna v ČR nezkrachovala. Důvodem tohoto sjednocení dohledu ve finančním sektoru byly i někdejší problémy komerční pojišťovny Morava po velkých povodních v roce 1997, kdy tehdy platný zákon o pojišťovnictví neupravoval možnost ustavení nucené správy nebo převod pojistných smluv.
Zásadní pravomocí správní rady by bylo určení úhradového standardu dané zdravotní pojišťovny, který by byl součástí jejího pojistného plánu na daný rok. S tímto plánem by byli pojištěnci včas seznámeni, aby se případně mohli rozhodnout změnit svou zdravotní pojišťovnu. Lze očekávat, že změna pojišťovny by byla možná pouze jednou ročně a byla by ztížena poplatkem tak, aby pojištěnci byli motivováni k pečlivému výběru pojišťovny z dlouhodobého hlediska a nikoliv pouze na základě okamžité nabídky klíčenky zdarma pro nové pojištěnce. Lze očekávat, že v zájmu stabilizace pojistného kmene by některé výběrové služby stanovila pojišťovna předem v pojistném plánu jako hrazené jen těm pojištěncům, kteří už jsou u pojišťovny nějakou dobu.
Správní rada by tedy pro své pojištěnce určila úhradový standard, čímž by se všechny ostatní výkony automaticky staly nadstandardem, na který by si mohli připlatit. Dále by mohla stanovit míru spoluúčasti fixní či procentuální pro jednotlivé hrazené výkony. Lze očekávat, že některé pojišťovny by sdružovaly pojištěnce, kteří mají zájem spíše na plné úhradě běžné péče a jiné by se soustředily zase na pojištěnce, kteří preferují spíše úhradu vysoce nákladných výkonů a běžnou péči si chtějí hradit sami. Přímá volba správních rad takovýchto pojišťoven jejich pojištěnci by pak zjišťovala udržení kurzu preferovaného pojištěnci právě této pojišťovny. K dalším nástrojům odlišení pojišťoven by mohla sloužit například možnost určení rozsahu sítě. Někteří lidé preferují možnost chodit kdykoliv ke kterémukoliv lékaři, zatímco jiní očekávají, že jejich pojišťovna provede určitý předvýběr poskytovatelů a do své sítě zařadí pouze ty nejlepší a více se stará o vzájemnou návaznost jejich služeb. V neposlední řadě by se mohla pojišťovna na základě vůle svých pojištěnců odlišovat pomocí tzv. nominálního pojistného. Tedy fixní měsíční částky (obvykle v řádech stokorun), kterou by mohla pojišťovna vyžadovat ve stejné výši od všech svých pojištěnců a tedy i od osob, za které jinak hradí pojistné stát (děti, studenti, důchodci, nezaměstnaní). Za tento příplatek by pochopitelně nabízela svým pojištěncům pojistný plán vyššího rozsahu než ostatní pojišťovny bez tohoto příplatku.
Po vzoru finančního sektoru by měl být vytvořen dále úřad pro mimosoudní řešení spotřebitelských sporů mezi samosprávnými pojišťovnami a jejich pojištěnci, obdobný úřadu Finančního arbitra na Ministerstvu financí. Účelem arbitra je vést obě strany ke smírnému vyřešení sporu. Využití jeho služeb ve sporu s finanční institucí je pro spotřebitele bezplatné, není nutné si najímat advokáta a účast finanční instituce je povinná. Rozhodnutí arbitra může být přezkoumáno soudem. Finanční arbitr má v kompetenci převážně finanční instituce a v oblasti pojišťovnictví pod něj spadá jen životní pojištění, ale lze si představit, že by na Ministerstvu zdravotnictví vznikl obdobný orgán Zdravotního arbitra pro zdravotní pojištění. Lze totiž očekávat, že většina těžce nemocných lidí by neměla energii a finance na soudní spor s pojišťovnou v případě nejasnosti v pojistném plánu a sporu o úhradu péče. Aktuálně takováto snadnější cesta pro řešení sporu pojištěnce a zdravotní pojišťovny bohužel neexistuje.
, řešit nedostatek sester a nízké platy sester a ostatního nelékařského personálu.