Petr.Vileta píše:To všechno chápu a tak nějak jsem si to představoval. Co ovšem nechápu je, proč se tolik lidí zadlužuje a proč se chování jednotlivců přenáší i na vlády. Copak někdo nutí občana, aby si půjčil na televizi, byt, dovolenou v Egyptě? Nenutí. Může střádat, jako to dělali po generace naši předci a syn se bude mít o trochu lépe než otec, a vnuk ještě lépe než dědeček. A totéž platí i pro živnostníka, pro malou firmu i velkou akciovku. Tam si půjčí na rozjezd, ale pokud chtějí firmu udržet dlouhodobě, je snad rozumné dluhy splatit.
Nedávno jsem prohrabával písemnosti mojí matky, která je v domově pro seniory. No a našel jsem účetní knihy Plzeňské smolárny (firma Taussig, dodávali i Prazdroji a Gambrinusu). Používali kontokorent, ale vždy byl splacen nejméně jeden den před bezúročným termínem, což byl jeden kalendářní měsíc. Ovšem většinou to spláceli týden i 14 dnů před termínem. Prostě jeli bez dluhů. Proč to dnes nejde? Jen proto, že "dluhy má přece každý"?
Když lidi začnou spořit vyvolají krizi. Dluh je podstatou systému, ne poruchou. Bez růstů dluhů kapitalistická ekonomika fungovat nemůže. Cílem podnikatelských subjektů je i ze zákona zisk. Všechny akumulované zisky musí mít proti sobě dluhy. Pokud by bylo dluhů méně než zisků (to je však absurdní nesmysl) krachovala by příslušná banka a věřitel přichází o své úspory.
Systém je také zcela logicky na růst dluhů nastaven a jeho funkčnost souvisí i s mírou předchozí akumulace obyvatelstva (pokud např . člověk nic nezdědí a chce bydlet tak buď platí nájem nebo si musí vzít hypotéku, kdyby si měl pořídit bydlení z úspor, tak si takový průměrný člověk pořídí první bydlení cca ve 40letech)
Pozn.
ČSR bylo před válkou zadluženější více než jsme teď (procenta HDP)
http://www.investujeme.cz/jak-se-prvore ... t-s-dluhy/
Podobné to bylo i jinde v Evropě, vyřešila to válka, stejně jako v předchozím ekonomickém cyklu. Pořád je to stejné, jen lidi to nechtějí vidět - po finanční krizi, která je vyvolána primárně tím, že už se nemá kdo zadlužovat nastává válka. Pokud nemohou narůstat dluhy je to pro ekonomiku fatální problém a nutně znamená krachy a propouštění. NIc nového nespltitelné dluhy a diktát bank tu byl i v předminulém století
Ohromný rozvoj úvěrového hospodářství
nastal teprve po obou válkách r. 1866 a 1870 a po celá desetiletí rozvoj ten nebyl vážněji porušen. A
ani rusko-japonská, ani burská válka nepodrobily budovy úvěrových styků zkoušce, poněvadž to
byly vlastně velké války koloniální. Teprve poslední léta před válkou byl klid přerušen obdobím
nejistoty a obav, které vyvěraly ze známé obkličovací politiky Eduarda VII. a z balkánských
zmatků. Na jaře r. 1909, po anexi Bosny a Hercegoviny, zažili jsme u nás bouřlivé dny na burse i
značný poplach vkladatelů; zjevy ty opakovaly se pak na podzim r. 1912, po vypuknutí balkánské
války, způsobem ještě rozsáhlejším. V těchto letech neustálého vnitřního kvašení v mezinárodní
politice bylo lze pozorovati i v mezinárodních finančních stycích zjevy, které budily pozornost.
Francie počala se uzavírati cizozemským půjčkám a hromadila zlato a také Anglie zdála se upiatější
k dlužníkům. To všechno byly zkušenosti a zjevy, které budily značné obavy vzhledem k možnosti
velké evropské války. Na jedné straně se vědělo, že rozvětvenost úvěru, jemnost sítě úvěrních
styků, závislost hospodářství na činnosti a síle peněžních ústavů v posledních desetiletích
neobyčejně vzrostly, na druhé straně pak spodní proudy v mezinárodní politice dávaly tušiti, že
nepůjde už asi jen o boj dvou států, ale spíše o zápas celých skupin. Není proto ani divu, že se ve
velkých státech všemi rozpravami o peněžních otázkách vinula jako červená nit úvaha o náležité
přípravě na válku. Ve znamení této myšlenky byly právě tak rozpravy o úpravách úvěrové a
bankovní reservy v Anglii, jako úvahy o nedostatečné vyzbrojenosti bank ve Francii a jako velké
ankety o politice bank, o ukládání peněz v cizině a o cedulovém bankovnictví v Německu. Vyšly i
důkladné studie a knihy o válečném finančnictví, v nichž žádány - jakožto nutná příprava - dobré
státní finance, silná cedulová banka a správně prováděná politika bank a všech jiných peněžních
ústavů. V knihách pacifistů byla všem těmto obavám a zjevům věnována značná pozornost; líčení
důsledků finančních otřesů náleželo k nejsilnějším jejich důvodům proti velké válce.
Dnes, po více než třech letech trvání ohromné války možno říci, že starostí a obav, které
vyplývaly z oněch zkušeností a úvah, je téměř zapomenuto. Zbývá na první týdny paniky jen
vzpomínka, více méně bez čerstvých, pronikavých barev. Skutečně třeba vzíti k ruce současné
záznamy - denní i odborný tisk - aby bylo možno oživiti si přesně všechny tehdejší události na poli
finančním, vmysleti se do paniky a boje proti ní v prvních dnech mobilisace a v prvních týdnech
války. Jen v peněžních ústavech si někdy vzpomenou s úsměvem na tyto památné dny a pozastaví
se nad změnou, jež nastala: tehdy ani největší emisní ústavy nekupovaly svých vlastních úpisů zpět,
ani na ně nechtěly půjčiti - dnes nemohou vyhověti těm, kdo se vytrvale po těchto úpisech
poptávají; tehdy vyplácelo se ze vkladů 100 a 200 korun měsíčně - dnes peněžní ústavy doslova
plovou v penězích, kterých nemohou výhodně umístiti; tehdy zažila bursa dny neslýchané paniky a
musela býti zavřena - dnes kursy papírů dosáhly výše často fantastické.
"Skutečná svoboda slova je právo říkat lidem to, co nechtějí slyšet"(George Orwell)
