Mě se líbí formulace
"minimální sociální stát". Je to protiváha představy
"minimálního ozbrojeného státu", kterou obvykle prezentují libertariánští minarchisté.
Podstatné pro mě je, že jsem (asi, nejsem politolog) pokračování liberála společenské smlouvy. Internet je pro mě nová podoba společenské smlouvy, realizovaná pomocí z hlediska minulosti nezvykle radikálních technických prostředků. Neříkám, že je to všechno dobře, a že Internet má nahradit stát, nebo že technologie má vládnout všemu a lidé co jí rozumějí, jsou noví bozi, nebo tak - pouze konstatuji, že změny jsou velmi rychlé, a že nám schází prostředky k jejich pochopení/uchopení.
Mj. taky asi věříme, že majetek pochází ze společenské smlouvy, a nikoliv ze schopnosti si nějak "se zbraní v ruce" vynutit jeho "nedotknutelnost". Z toho vyplývá, pokud nefandíme rozkradení, rozmlžení či tunelování majetku, že nás musí zajímat způsoby kultivace společenské smlouvy.
Minimální sociální stát akceptuje, že občan má nejen negativně, ale i pozitivně vymezená práva (tedy sociální práva). Přesto, že s tím v zásadě souhlasíme, a to z nás dělá de-facto levicovou stranu (ačkoliv jsem do toho původně s tímto nešel), tak to ale neznamená, že na ta pozitivně vymezená práva klademe takový důraz, jako soc-dem, Die Linke, apod. Stejně tak nejsme ani luddité a netvrdíme, že práce je vždycky dobře a zisk (související s automatizací nahrazující práci) je vždycky špatně: pouze se na zisk musíme více koukat z hlediska prostředků, kterými byl dosažen, než typicky dělají pravicové strany (jinými slovy: určité způsoby vydělávání peněz fakt smrdí). Každopádně bych se měli distancovat od toho, když jsou "vytvářena" pracovní místa, která umožňují lidem efektivně "předstírat práci" - tedy, jinými slovy, umožňují projevovat submisivitu, kterou náš živočišný druh tradičně(možná geneticky) spojuje s očekáváním odměny ze strany nadřízených.
Myslím nás od levice i pravice dělí větší důraz na individuální občanská práva, která by neměla být potlačovaná ve prospěch žádného "vyššího dobra". Práva pozitivní a negativní.
Mezi důležitá negativní práva patří samozřejmě právo na soukromí - samozřejmě z tohoto práva vyplývá, že obrovské množství ekonomických (či post-ekononomických) a vůbec interpersonálních aktivit se bude odehrávat mimo veřejný prostor, de-facto "mimo společnost" a že vznikne celý nový individualizovaný vesmír "přímé intersubjektivity" (tady přebíhám do řeči filosofie - a prostě tím myslím, že společnost je de-facto mrtvá a nově vytvářený veřejný prostor je často jen předstíraný). Tento svět bude v podstatě stát mimo politiku, protože v něm z podstaty věci nebude možné vytvářet situace, které byly podstatou demokratické politiky jako takové (už jen to, že my sami hlasujeme na fóru, od kterého má někdo roota... brrrr..... ta představa...). Důraz na soukromí mimo jiné značně znesnadňuje vybírání tradičních daní typu daň z příjmu (resp. daň ze mzdy, což de facto to samé - liší se to víceméně jen v míře toho, nakolik je práce vykonávána tak či onak "na veřejnosti" či "pod dohledem").
No a pokud jednou připustíme pozitivní práva, tak je tu základní příjem, který se jeví jako jakési "základní pozitivní právo" - pokud někomu přiznáme ještě další dílčí sociální práva, tak je logické je vztahovat k ZP tak, jak se dříve vztahovli k životnímu minimu. Důležitým rysem dnešního systému je určitá míra porušení principu rovnosti občanů, zavádění více či méně svévolných rozhodnutí ale v první řadě: nutnost porušení soukromí občanů, kdy k posouzení míry toho, nakolik je ten který občan "potřebný", dochází nutně k značnému narušení jeho soukromí (např. ze strany sociálních pracovníků, apod.). Úvahy o ZP jsou tedy úvahami o nové formě pozitivně vymezených občanských/lidských práv, které nejsou postaveny na invazi státu do soukromí. Oproti tomu stojí staré pojetí pozitivních sociálních práv (typu minimální mzda), které nějakým způsobem reguluje vzájemné ekonomické vztahy občanů a dělí je na zakázané a povolené, a mj. vytváří nutnost kontroly třetí stranou, se kterou je spojená další režie, apod.
Na závěr jeden paradox: systém, který prosazují naši "hlavní nepřátele" Svobodní (skřítkové zlí pravicoví, stojící v opozici vůči nám skřítkům hodným levicovým), je někdy označován jako "korporátní fašismus". Faktem ale je, že námi navrhovaný systém stojí na DPH a spotřebních daních úplně stejně, jako systém navrhovaný Svobodnými: ZP by znamenal faktické zrušení už tak dost bezvýznamené daně z příjmu(ze mzdy), a pokud by u ní byla ponechána nějaká forma progrese, tak by fakt šlo čistě jen o provokativní penalizaci malého zlomku populace (tak hloupého, že své příjmy nedokáže utajit). Skutečně - jako poslední zdroj příjmu státy tedy zůstávají právnické osoby podnikající, které dejme-tomu chrání občany před riziky, které přináší přímé podnikání fyzických osob. Pokud stát ale bude existenčně závislý jen na dalších právnických osobách, dostáváme se přesně do stavu, kterém se říká - korporátní fašismus.
Takže skutečně - konstrukt, který vzniká důsledným prosazováním našich vlastních, vzájemně rozporných myšlenek, není nijak zvlášť konzistentní ani životaschopný. A samozřejmě - ve svém věku nesouhlasím s euforickými výkřiky, že je to jedno, protože stejně nemáme šanci s naším mizivým výsledkem naše požadavky prosadit. To ale vytváří zvláštní situaci, kdy důležitější je nejdřív dostat hlasy a pak teprve řešit, co vlastně požadujeme
Takže tohle fórum pokládám za potřebné.
Potřebujeme minimální sociální stát, který bude současně zjišťovat, kdo je vlastně doopravdy vůbec ještě ochoten platit nějaké daně (a v jaké formě) a za co. Případně stát který, pokud je odhodlaný si něco vynucovat, musí na rovinu a jasně přiznat, jakými prostředky si to hodlá vynutit. (velkým trendem posledních let, představujícím zdánlivě "nenásilnou" formu vynucení vůle státu, je totální šmírování všech).
No a možná potřebujeme taky
informační stát - tedy stát, který je tvořený souhrnem informací, které jsou určeny k volnému šíření (tedy texty všech zákonů, vyhlášek, směrnic, závazných norem, rozpočtů, veřejných účtů, veřejných smluv, apod.). Prostě od modelu, kdy pouze někteří lidé měli přístup k některým informacím, směřujeme k modelu, kdy všichni lidé mají (aspoň teoreticky) přístup k většině informací. Ačkoliv to zní skvěle, v praxi jsem trochu skeptický: velmi pravděpodobně to povede jen k tomu, že další výhody a náskok získají struktury, schopné a připravené s tímhle nově zveřejněným balíkem informací pracovat. Takže nepokládám tenhle vývoj nutně za nějaký pozitivní nebo utopický: budeme mít více informací, budeme více zmateni a bude ještě těžší dělat rozhodnutí. To není nutně něco, čím lidi nadchneme. Takže to neděláme proto, že věříme, že je to nejkratší cesta k lepším zítřkům - ale prostě proto, že selektivní utajování je špatné skoro zaručeně, zatímco naše varianta aspoň otevírá nějakou možnost, že by to třeba-možná-jednou mohlo dopadnout i dobře (což je tak nějak obecný argument pro demokracii jako takovou: cokoliv jiného je totiž přímá cesta ke špatnému konci)
)