Vážení,
dal jsem dohromady ještě nějaké změny k návrhu zákona o svobodném přístupu k informacím.
Nejprve bych zavedl obecně informační příkaz v zákoně č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím:
§ 16b Informační příkaz
(1) Pokud Úřad přezkoumává rozhodnutí nebo postup povinného subjektu a poskytnutí informace nebrání zákonný důvod, v rozhodnutí povinnému subjektu také přikáže, aby informaci poskytl v určené lhůtě. Lhůta nesmí být delší než 15 dnů od doručení rozhodnutí povinnému subjektu.
(2) Proti výroku o vydání informačního příkazu se nelze odvolat.
Komentář: Je vhodné informační příkaz definovat na jediném místě kompletně. Zejména nesmí být jakékoliv pochybnosti, že je informační příkaz materiálně vykonatelným rozhodnutím, tedy výslovně se uvádí, že jde o rozhodnutí a že je určena lhůta k dobrovolnému splnění povinnosti. Nesmí být také pochybnost, že by se mohl povinný subjekt odvolávat proti informačnímu příkazu. Zbylé výskyty v jednotlivých řízeních je možné upravit odkazem nebo zcela vypustit (viz např. § 16 odst. 4, 5, § 16a odst. 6 písm. b) InfZ.)
------------------------------
Odpovídajícím způsobem bych upravil zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní:
Díl 8 Řízení ve věcech poskytování informací
§ 101d Informační příkaz
V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, proti jeho nečinnosti či nezákonnému zásahu, které se týká poskytování informací podle jiného právního předpisu, se žalobce může také domáhat toho, aby soud vydal informační příkaz.x) Soud informační příkaz vydá, pokud dosud nebyl vydán, ačkoliv měl být podle zákona vydán. Soud o žalobě rozhodne do 60 dnů poté, kdy mu došla.
-------
x) § 16b odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů.
Komentář: Část nauky stěžovala, že ustanovení o soudním informačním příkazu (nyní § 16 odst. 4 InfZ) patří spíše do soudního řádu správního. Přitom bych tam také přidal lhůtu pro rozhodnutí soudu, jak navrhuje dr. Marvanová, neboť řízení ve věcech poskytování informací má mnohem větší nároky na rychlost než např. řízení stavební, azylové, vyplácení důchodu, kárná odpovědnost, ochrana hospodářské soutěže, veřejnoprávní úprava telekomunikací apod., kde lze prodlení zhojit dodatečně např. penězi, zatímco v případě nedostatku informací taková náprava typicky není možná a informace má svůj význam jen tehdy, pokud je dostupná v rozumném čase.
-------------------------------
Připomínky k registru smluv (návrh zákona poslance Jana Farského).
1) V § 2 odst. 1 odst. d) návrhu bych napsal: "d) právnická osoba, kterou některá z osob uvedených pod písmeny a) až c) sama nebo společně s jinými takovými osobami ovládá, a to i prostřednictvím jiné právnické osoby." Není žádného důvodu, proč by měly být vyloučeny např. účelové organizace provozované více vysokými školami společně.
2) V § 4 by mělo být uvedeno, že je Registr je bezplatně přístupný způsobem umožňujícím dálkový přístup. Tato skutečnost bez dalšího z návrhu ani ze zákona o informačních systémech veřejné správy nevyplývá.
3) Návrh počítá s tím, že by nezveřejněné smlouvy byly neúčinné a po určité době by se staly neplatnými (§ 9). Z toho důvodu je kardiální stanovit, míní uveřejněním. Návrh to stanoví fakticky, váže to na textový obsah (nebude vhodnější držet se pojmu NOZ "textová podoba") a metadata. Z toho lze vyvodit, že smlouva není uveřejněna, pokud nejsou zveřejněna metadata.
Jsou tedy v zásadě dva přístupy, jak zajistit právní jistotu. Buď vystavovat osvědčení o tom, že smlouva byla uveřejněna, což je nepřiměřeně časově náročné (byť by se tak mohlo stát automaticky a elektronicky, např. jako u obchodního rejstříku), nebo se pouze omezit na její neúčinnost, která může být zhojena. Je třeba vzít na vědomí i trestněprávní důsledky, které vyplývají z poskytnutí plnění na základě neúčinné smlouvy. Tedy bylo by vhodné, kdyby
1) vystavením osvědčení (které by udělal automat datových schránek podobně jako u žádostí o výpis, ostatně i tímto automatem se tam smlouvy ke zveřejnění zasílají) byly podmínky splněny,
2) byla by vypuštěna fikce zrušení smlouvy po jejím nezveřejnění, neboť to je vázáno zpravidla na aktivitu povinného subjektu (v zákoně je sice, že smlouvu zveřejňují obě smluvní strany). Dokonce by mělo být pravidlem, že se smlouva nahrává v celém rozsahu, uchovává se takto v centrálním registru, ale nezveřejňuje se celá, čímž by odmítly pochybnosti ohledně účinnosti částí, které v registru nejsou. Osvědčení by mělo stejný charakter jako doložka právní moci u rozhodnutí a bylo by vydáváno automaticky.
Fikce zrušení by měla též ten nepříznivý výsledek, že by povinný subjekt mohl tímto způsobem odstoupit od smlouvy a držet firmu v pasti. Proběhlo by výběrové řízení, které by firma vyhrála, podepsala by se smlouva, povinný subjekt by smlouvu nezveřejnil, nastala by fikce zrušení a firma by na to doplatila. To je podle mého názoru nesprávné řešení, správné řešení je možnost firmy domáhat se zveřejnění v takovém případě a platnosti smlouvy. Proto bych vázal okamžik uveřejnění na vystavení osvědčení nebo bych fikci zrušení vypustil (§ 9) - poučme se z chyby fikce zamítavého rozhodnutí, která také mnoho nepřinesla. Důležité je, aby byla schválena naše změna, protože bez odpovídajících procesních institutů je Farského návrh poněkud chabý (např. nemožnost domáhat se zveřejnění jinou osobou, když většina šmelin se naopak vyznačuje tím, že jsou povinný subjekt a dodavatel ve shodě, tj. nikdo nepůjde k soudu apod.)
Zdraví Jakub
