Fórum Pirátské strany

Dalibor.Zahora píše: ↑07 led 2020, 11:06

Vláda ve Finsku to rozjela...4 dny práce v týdnu po 6 hodinách, pak volno pro rodinu
https://twitter.com/petrfischer3/status ... 4340508672
https://metro.co.uk/2020/01/06/four-day ... -12008560/

Facebookovou stránku zesměšňující ekology spravuje stejný člověk jako profil elektrárny Chvaletice

Dočasná chyba Facebooku ukázala, že různé anonymní stránky na této sociální síti spravují lidé napojení na fosilní průmysl nebo ODS.

LP Fish
11. ledna 2020
A2larm

Outsourcing rizika. Válečný reportér a neviditelné postavy krizového zpravodajství

Osoba krizového reportéra se stala součástí mýtu, v němž nezbývá mnoho prostoru pro neviditelné lokální fixery. Bez nich je přitom informování z válečných oblastí nepředstavitelné.

…

Mýtus válečného reportéra, který vytvářejí zpovědi navrátivších se v rozhovorech nebo knihách, zatemňuje významné součásti ekonomie krizového zpravodajství. Jednou z takových skrytých skutečností je, že západní zpravodajství z konfliktních zón víc a víc závisí na takzvaných fixerech. Fixeři jsou většinou lokální novináři, freelanceři a/nebo studenti, kteří jsou „očima a ušima“ zahraničních reportérů: často zahraničním štábům zařizují dopravu, hodnotí bezpečnost situací, provázejí zahraniční štáby místním kontextem, překládají lokální média a tlumočí při rozhovorech, propojují své zahraniční klienty se svou sítí lokálních kontaktů, domlouvají rozhovory (a někdy i vybírají respondenty nebo sami rozhovory provádějí), rešeršují, brífují, sumarizují situace, do kterých nemají zahraniční reportéři přístup, a dokonce své zahraniční klienty ochraňují prostřednictvím svého zapojení do místních struktur vlivu. Jejich aktivity často vyžadují cesty do přední linie. Většinu informací tak válečným reportérům – potažmo nám, jejich publiku – zprostředkovávají fixeři.

Čím dál větší závislost zahraničních mediál­ních domů na fixerech má několik vzájemně propojených příčin. Redakce si mohou dovolit umisťovat do krizových oblastí čím dál méně stálých zpravodajů, a tak se musí spoléhat na „novináře­-parašutisty“, kteří do války přijedou na krátkou dobu, případně na novináře začleněné do vojenských jednotek. Tito zahraniční návštěvníci se ale nestihnou naučit jazyk ani zakotvit v místní kultuře, a tak potřebují průvodce a překladatele. Bezpečnost novinářů se navíc snižuje s tím, jak se novináři, média a informace stávají součástí logiky válčení. Je stále více oblastí (třeba v některých částech Iráku a Sýrie), do nichž se novinářům nedoporučuje jezdit, protože by se stali primárním cílem útoků ozbrojených skupin.

…

Neziskovky a trusty jako Reportéři bez hranic, Komise pro ochranu novinářů (Committee to Protect Journalists) nebo zmíněný Rory Peck Trust se proto snaží mezeru v péči o mediální pracovníky vyplnit. V „terénu“ poskytují potřebný trénink a institucionální podporu nejen fixerům, ale také lokálním nezávislým novinářům. Na vyšších úrovních pak lobbují za komplexnější bezpečnostní politiky. Smyslem jejich snah je narovnat společensko­-politickou hierarchii, jež se kolem globální žurnalistiky ve spojení s kulturními rozdíly vynořila. Cílem je etičtější globální žurnalistika, která nejenže zobrazuje vzdálené Druhé v jemných odstínech, ale také nezachází s lokálními mediálními pracovníky včetně fixerů jako s druhořadými občany, na jejichž bezpečnosti záleží o něco méně než na bezpečnosti mytických válečných reportérů.

Johana Kotišová
15. ledna 2020
A2larm