7 Jan 2020 MF DNES Hynek Kmoníček velvyslanec v USA
Velvyslanec v USA: íránská pravidla
Smrt íránského generála Solejmáního, nejviditelnějšího zpravodajského důstojníka na světě, se právem stala hlavní událostí Blízkého východu. Co všechno nám řekla o pravidlech moci a politiky v této části světa?
Generál Solejmání věděl, že neumře v posteli. To se zde mocným mužům povede pouze výjimečně.
ZBlízkého východu dnes znějí hlasy o možném začátku třetí světové války, vlny odvetného teroru okolo celého světa nebo o zahájení války v oblasti, která ve válce posledních dvacet let dávno je. Americká veřejnost po čtyřiceti letech konfliktu s Íránem dokonce podle páteční analýzy internetových vyhledávačů začala sama hromadně vyhledávat, kde že to ten Írán vlastně na mapě leží.
Generálova osoba i jeho konec budou ještě dlouho zaměstnávat politiky, analytiky i zpravodajce. Pojďme se však – namísto dalšího příspěvku do stávající kakofonie hlasů – pokusit využít okamžiku k něčemu jinému. K zamyšlení nad dlouhodobým vývojem blízkovýchodní oblasti, evropského souseda, který se k nám – v historii nikoli poprvé – opět pokouší tak trochu přestěhovat. K úvaze nad pravidly, která oblast definují a nakolik se od těch našich liší. Protože jakkoliv jsou Evropa a Blízký východ teoreticky zřízením demokracie, realita ukazuje, že Blízký východ má ve skutečnosti svoje vlastní pravidla moci a politiky.
Ta jsou normálně dobře ukryta západní rétorikou politické korektnosti. V historických okamžicích je ale možno je na chvilku zahlédnout, jako by paprsek světla najednou plně osvítil obvykle dobře ukrývanou mozaiku. Právě takovým paprskem je i výbuch americké rakety, která před bagdádským letištěm ukončila život generála Solejmáního. A nasvícená mozaika dává možnost nahlédnout do následujících pěti pravidel moci a politiky na Blízkém východě.
Orient je vždy něčí
První pravidlo říká, že politická moc na Blízkém východě je vždy osobní. Přestože ve většině států oblasti jsou „demokratické volby“, voliči obvykle v realitě nejsou ti, kdo doopravdy rozhodují o tom, kdo moc dočasně získá, natožpak o tom, jak dlouho si ji udrží.
Kdybyste dnes měli v hlavě zapátrat, kdy jste naposledy slyšeli něco o nějaké politické straně z regionu Blízkého východu, o nějakém politbyru, kolektivním vedení či referendu rozhodujícím o pozici státu a strany nebo o několika osobnostech v něm hlasujících, vsadím se, že by nastalo dlouhé ticho. Ne že by tyto instituce v daných zemích neexistovaly, ale všichni podvědomě tušíme, že tohle vůbec není důležité.
Egypt byl Mubarak a dnes je to Sísí. Irák byl Saddám a dnes... kdo je tam vlastně dnes? Kaddáfí byl Libye a dnes je jí kdo? To, že si na takovou osobu hned automaticky nevzpomeneme, znamená, že moc v takové zemi není pevná, jasná, usazená, doopravdy existující. Samo podvědomí nám napovídá, jak vypadá realita, kterou si nahlas nechceme přiznat. A Íránem posledního desetiletí byl ajatolláh Chameneí, ministr zahraničí Zaríf a generál Solejmání.
Pravidlo druhé nám říká, že právě proto, že je na Blízkém východě moc pouze osobní, její konec znamená i konec vaší fyzické osoby. Na Blízkém východě najdete hlavně politiky aktivní a mrtvé. Penzionovaný bývalý politik je jakýsi blízkovýchodní protimluv. Chcete-li někde ukončit nějakou politiku, převzít moc, nelze dotyčného někam nezvolit. Nositele moci je třeba též fyzicky zlikvidovat. Například změna dnešní íránské politiky by logicky přinesla i fyzický konec generála Solejmáního. Pokud tedy USA chtěly vyprovokovat mocenskou změnu v íránské politice, šly na to likvidací generála Solejmáního z pohledu pravidel regionu vlastně správně – tedy kdyby samy byly blízkovýchodní zemí.
Pravidlo třetí říká, že moc a politika jsou nakonec dvě zcela odlišné věci. Přestože moc je na Blízkém východě vždy osobní, a tedy vázána na fyzickou existenci nositele, samotný výkon moci, tedy prováděná politika, vždy vyžaduje aparát o mnoha jiných hlavách. Odstraněním nositele moci a změnou mocenských poměrů tedy neskončí daná politika, tj. agenda, kterou dotyčný prováděl. Možná ji symbolizoval, ale v praxi to nakonec nebyl fyzicky on, kdo ji prováděl. Tak arabský báthismus nezahynul se Saddámem, Háfizem Asadem či Michelem Aflakem. A íránsko-trockistický vývoz islámské revoluce neprováděl jakoby všudypřítomný generál Solejmání, jakkoliv se tak jistě snažil působit.
Solejmání se nás léta snažil přesvědčit, že bez jeho vědomí a rozkazu nezahyne jediný Američan v Iráku, i když ve stejný den generál vyučuje jemenské Huthie, jak odpálit raketu, aby odpoledne promlouval k Hizballáhu v údolí Bikáa a navečer ještě stihl přeletět do Damašku. Nakonec se mu o tom podařilo přesvědčit i Američany, vždy náchylné podléhat mediálním obrazům. A tak po ověření, že generála Solejmáního tentokrát nečekal na bagdádském letišti žádný irácký vládní činitel jako živý štít, rozhodl prezident Trump, že tentokrát je to konec. Oficiální zdůvodnění – snaha zabránit bezprostřednímu riziku dalšího připravovaného útoku íránského generála na americký cíl.
Moc je osobní, politika hromadná. Solejmáního moc jeho fyzickou likvidací skončila. Jeho politika pokračuje. Již za 24 hodin byl nahrazen svým mnohaletým nástupcem, generálem, který musel být za ty roky úplně u téhož, co sám Solejmání, ale u kterého kromě jména a fotografie jinak nevíme nic. Mediálního generála nahradil nemediální.
Ztrátu moci nelze přežít
Čtvrté pravidlo moci na Blízkém východě nám říká, že protože nemůžete osobně přežít ztrátu osobní moci, základním mechanismem přežití je „udržení si tváře“. Každý den musíte potvrzovat iluzi vlastní moci a nezranitelnosti. Jakýkoliv okamžik, který by snad jen poukazoval na to, že už nejste všemocný a vševědoucí, může vyprovokovat revoltu, pokus o změnu – a ta je vaším smrtelným ohrožením.
Íránské velení to dobře ví, a proto musí a bude na smrt generála Solejmáního reagovat. Potenciální opozice, skutečný adresát vzkazu, musí uvidět, že akci proti vládě nadále nelze ani náhodou přežít. Samozřejmě tu nehovoříme o plnohodnotném válečném konfliktu. Ale americké ambasády od Bagdádu po Buenos Aires se staly terči každé organizace, která má íránské napojení a zároveň nabízí dostatečně hustou mlhu k tomu, aby se Íránci nemuseli přímo k akci přihlásit. Jejich základní úvaha dnes není o tom, jestli v odvetě zaútočit, ale jen kdy a kde. Aby to bylo jasné i nejasné zároveň, aby byl cíl dostatečně významný a odpovídající významu legendy Solejmáního pro islámskou revoluci, ale zároveň pro Írán neznamenal totéž, co Pearl Harbour pro Japonsko.
Pravidlo páté blízkovýchodní politiky nám říká, že na všechno existuje konspirativní vysvětlení. A tak jsme se dozvěděli od iráckých poslanců, že jim údajně jejich premiér Mahdí zrovna potvrdil, že ho USA žádaly o zprostředkování přímých rozhovorů s Íránem. A právě za tímto účelem, nikoli s cílem připravit teroristický čin, prý dorazil vylákaný generál Solejmání rovnou před americkou raketu. Byl by to hezký a komplikovaný špionážní film z hollywoodské produkce a Solejmáního by určitě výborně zahrál Ben Kingsley.
Generál Solejmání věděl, že neumře v posteli. To se mocným mužům Blízkého východu povede pouze výjimečně. Žijí podle pravidel, která možná mají demokratické názvy standardních procesů a institucí jako v Evropě, ale v realitě jejich životů fungují zcela jinak. Je dobré si to připomínat.
Minimálně proto, abychom si vážili toho, že politika a moc v Evropě dnes nejsou ani osobní, ani individuální. Po odchodu z politiky je u nás možné normálně žít, často dokonce normálněji, než když jste v ní. A jakkoliv náš způsob demokracie není ideální a nezafunguje vždy, nenutí nás alespoň svojí neúprosnou logikou k řetězcům pomsty, akcí a protiakcí, ke každodennímu zápasu o fyzické přežití své vlastní myšlenky. Buďme rádi za to, kde žijeme a jak.
