A-Kontra (21.12.2012) - Návštěva romů
Napsal: 28 pro 2012, 20:54
Na den do Ústí
Jaké to je, vydat se z druhého nejzkorumpovanějšího města v zemi do toho nejzkorumpovanějšího? Jak chutná moc v Ústí nad Labem? A co se dozví odsunutí Romové, když se přijdou podívat na ty, kdo o nich rozhodují? Do ubytovny přijíždíme dopoledne. Nepotkáváme ale nikoho z těch, kdo před pár dny s odhodláním mluvili o tom, že na zastupitelstvo půjdou a pěkně od plic řeknou místním mocným, co si o nich myslí. Jen od několika ustaraných tváří se dozvídáme, že sociálka zas využila nějaké obstrukce k nevyplacení dávek a většina místních teď řeší krom bydlení i z čeho dá dětem najíst. „Budu si asi muset zase půjčit,“ říká nám jedna paní, a my se můžeme jen domýšlet, kde asi obyvatelka vyhlášené ubytovny sežene půjčku, na jaký úrok, z čeho bude platit a jak to všechno dopadne. Koloběh dluhů, lichvářů, zastaváren a exekucí spokojeně zamlaskal, selhání či naschvál úřadů mu přihřál další sousta.
Skleslou náladu změní příchod jedné z obyvatelek, která je pevně rozhodnutá na magistrát jít. Sakrováním a hromováním („aby na tě tyfus, ty krakonoši, ty pákistáne jeden“) přiměje k dočasnému opuštění dětí a cestě do hradu, kde sídlí úřednická saň, i jednoho z místních mužů. Když se na ně dívám, přemýšlím, jak moc platí slova o „patriarchálních“ romských rodinách. Nikde jsem neviděl tolik výrazných žen jako za poslední měsíce mezi vylučovanými Romy.
Po cestě rekapitulujeme situaci. Čtvrť Předlice, dlouhodobě nechaná napospas mafiánům, byla až do 19. září černou dírou místní politiky. Za nevyhovující, malé a rozpadající se byty se tu platilo stejné nájemné jako za luxus v centru Ústí. Sami majitelé se přitom své domy nestarali a nechali je pustnout – za přihlížení úřadů, které nedokázaly na situaci adekvátně zareagovat, i místní pobočky Člověka v tísni a řady dalších neziskovek či univerzity, které si z „vyloučené lokality“ udělaly terén pro odškrtávání fajfek ve svých projektech, aniž by se příliš zajímaly, co opravdu chtějí místní a jestli pro ně kombinace nezájmu a očumování není ponižující.
Situace se drasticky změnila 19. září – toho dne spadl v jednom z takových domů strop a zabil obyvatelku. Město zareagovalo se stejnou necitlivostí, jakou předvádělo už roky při ignorování problémů. Několik domů určilo k demolici a označilo nápisy v češtině, němčině a romštině, s ponižujícím obrázkem, který jasně naznačoval, že město Romy považuje především za zloděje kovů. Vznikl krizový štáb za účasti městských úředníků i nevládek – jen s místními se nikdo nebavil, stali se pouhým objektem rozhodování jiných. Roli paternalistického drába, který si je zve na kobereček, vůči nim přitom sehrálo jak město, tak místní Člověk v tísni, provázaný s místními mafiánskými mocnými mnoha vazbami, často takovými, které nesnesou denní světlo. O osudu Romů se rozhodovalo za zavřenými dveřmi, ač se spolu s místním antirasistickým aktivistou Mírou Brožem domáhali vstupu.
A výsledek? Deset dnů strávily romské rodiny v tělocvičně, ve stresu, ponorkové nemoci a špatných hygienických podmínkách. Následně je přesunuli do ubytovny v Krásném Březně, předražené a pověstné drogami. Jejich další osud je nejistý – jako Romům a chudým se jim bydlení shání těžko, ubytovna má přitom na konci ledna zavírat.
To už ale přicházíme na magistrát – a chápeme, že tady budeme pochopení, ba prostor pro příběh Předlických hledat jen těžko. Okravatělé prázdno zasedající v zastupitelských lavicích právě půlhodiny řeší, jak to udělat, aby se občané nemohli moc zapojovat do rozpravy a přitom měli pocit, že se do ní zapojují. Sebevědomé obličeje městského panstva nás ubezpečují, že tady není prostor pro empatii. A přesvědčují nás ještě o něčem – asi nikdo z nás by nechtěl být v nějakém pomyslném příštím životě nějakým Arno Fišerou (předseda ústecké ČSSD) nebo Pavlem Bočkem (místní TOP09), trávit čas jako mocné, dobře placené a důležité nic.
Náš romský přítel to po půl hodině nevydrží – ví velmi přesně, co může očekávat. „Je náš názor nezajímá, a já zas musím za dětma. Na tohle opravdu nemám čas,“ říká a vrací se na ubytovnu. Naše přítelkyně ale zůstává a po několika hodinách se k ní nečekaně přidají další dvě romské mámy z ubytovny, jedna i s děckem.
Čas se táhne pomalu jako náklad brambor, zatímco ústečtí politici rozprávějí o jednotlivých bodech programu. Jedna nezdolná občanka vrací na pořad jednání téma Předlic i v situacích, kdy to podle místního panstva není k věci – například když se rozhoduje o tom, jak naložit s padesáti miliony, které městu přistály z hazardu (částka znamená, že automaty v Ústí prošla miliarda korun se všemi doprovodnými jevy, které si dokážeme představit – radní ovšem tuto slepici, která jim snáší zlaté pukavce a zároveň šíří po městě mor gamblerství a návazné kriminality rozhodně nechtějí podříznout) nebo když se diskutuje o akvaparku, který má s podporou EU vyrůst za 260 milionů. Kolik peněz půjde na řešení situace lidí z Předlic? Jak pomůžete řešit jejich situaci? ptá se místní občanka. A dostává se jí odpovědi.
Město je prý pouhou obětí nehodných majitelů, říká náměstkyně primátora Kailová (ČSSD). Nemohlo prý zasáhnout dříve, soukromé vlastnictví je posvátné. Nyní domy demoluje a platí peníze nevládkám, které se Romům věnují. Co prý vlastně chceme víc. Za pomoc byla prohlášena tělocvična a ubytovna. A slovo si následně vzali otevření rasisté ze Strany zdraví sportu a prosperity, podle nichž se má pomáhat jen těm, kteří si to „zaslouží“. Kolik prý celá pomoc stála? Přivolaný městský strážník konstatuje, že nad rámec běžných výdajů 198 000. Město, které staví akvaparky za stovky milionů (které jsou ale z Unie a tak s nimi prý nejde hýbat) dalo na situaci svých občanů v nejvyšší nouzi zhruba tisíc pět set na jednoho. Totální výsměch.
Zatímco socdemácký radní žoviálně uklidňuje rasisty, že přece nikdo nechce, abychom si ty „nepřizpůsobivé“ brali „domů“, připomíná místní punker s potetovanou hlavou, že ve Francii umějí nemovitosti, o něž se majitel nestará, vyvlastňovat. Proč by něco podobného nešlo tady? Proč mají místní pykat za chyby vlastníka?
Na tyhle otázky místní radní odpovědět nemusejí. Je to smutný pohled na moc, která dokáže lidem dole zakazovat a deportovat je, a přitom údajně nic nedokáže proti mafiánským soukromým majitelům. Na tuhle směs výmluv, rasistické zlovůle a opravdové bezmoci fakt nemáme žaludek. Jedeme pryč. Díky, Ústí. Viděli jsme za tenhle den hodně odhodlání a vůle čelit blbé situaci. Viděli jsme také všední den politické mafie. Všeho do času.
Jaké to je, vydat se z druhého nejzkorumpovanějšího města v zemi do toho nejzkorumpovanějšího? Jak chutná moc v Ústí nad Labem? A co se dozví odsunutí Romové, když se přijdou podívat na ty, kdo o nich rozhodují? Do ubytovny přijíždíme dopoledne. Nepotkáváme ale nikoho z těch, kdo před pár dny s odhodláním mluvili o tom, že na zastupitelstvo půjdou a pěkně od plic řeknou místním mocným, co si o nich myslí. Jen od několika ustaraných tváří se dozvídáme, že sociálka zas využila nějaké obstrukce k nevyplacení dávek a většina místních teď řeší krom bydlení i z čeho dá dětem najíst. „Budu si asi muset zase půjčit,“ říká nám jedna paní, a my se můžeme jen domýšlet, kde asi obyvatelka vyhlášené ubytovny sežene půjčku, na jaký úrok, z čeho bude platit a jak to všechno dopadne. Koloběh dluhů, lichvářů, zastaváren a exekucí spokojeně zamlaskal, selhání či naschvál úřadů mu přihřál další sousta.
Skleslou náladu změní příchod jedné z obyvatelek, která je pevně rozhodnutá na magistrát jít. Sakrováním a hromováním („aby na tě tyfus, ty krakonoši, ty pákistáne jeden“) přiměje k dočasnému opuštění dětí a cestě do hradu, kde sídlí úřednická saň, i jednoho z místních mužů. Když se na ně dívám, přemýšlím, jak moc platí slova o „patriarchálních“ romských rodinách. Nikde jsem neviděl tolik výrazných žen jako za poslední měsíce mezi vylučovanými Romy.
Po cestě rekapitulujeme situaci. Čtvrť Předlice, dlouhodobě nechaná napospas mafiánům, byla až do 19. září černou dírou místní politiky. Za nevyhovující, malé a rozpadající se byty se tu platilo stejné nájemné jako za luxus v centru Ústí. Sami majitelé se přitom své domy nestarali a nechali je pustnout – za přihlížení úřadů, které nedokázaly na situaci adekvátně zareagovat, i místní pobočky Člověka v tísni a řady dalších neziskovek či univerzity, které si z „vyloučené lokality“ udělaly terén pro odškrtávání fajfek ve svých projektech, aniž by se příliš zajímaly, co opravdu chtějí místní a jestli pro ně kombinace nezájmu a očumování není ponižující.
Situace se drasticky změnila 19. září – toho dne spadl v jednom z takových domů strop a zabil obyvatelku. Město zareagovalo se stejnou necitlivostí, jakou předvádělo už roky při ignorování problémů. Několik domů určilo k demolici a označilo nápisy v češtině, němčině a romštině, s ponižujícím obrázkem, který jasně naznačoval, že město Romy považuje především za zloděje kovů. Vznikl krizový štáb za účasti městských úředníků i nevládek – jen s místními se nikdo nebavil, stali se pouhým objektem rozhodování jiných. Roli paternalistického drába, který si je zve na kobereček, vůči nim přitom sehrálo jak město, tak místní Člověk v tísni, provázaný s místními mafiánskými mocnými mnoha vazbami, často takovými, které nesnesou denní světlo. O osudu Romů se rozhodovalo za zavřenými dveřmi, ač se spolu s místním antirasistickým aktivistou Mírou Brožem domáhali vstupu.
A výsledek? Deset dnů strávily romské rodiny v tělocvičně, ve stresu, ponorkové nemoci a špatných hygienických podmínkách. Následně je přesunuli do ubytovny v Krásném Březně, předražené a pověstné drogami. Jejich další osud je nejistý – jako Romům a chudým se jim bydlení shání těžko, ubytovna má přitom na konci ledna zavírat.
To už ale přicházíme na magistrát – a chápeme, že tady budeme pochopení, ba prostor pro příběh Předlických hledat jen těžko. Okravatělé prázdno zasedající v zastupitelských lavicích právě půlhodiny řeší, jak to udělat, aby se občané nemohli moc zapojovat do rozpravy a přitom měli pocit, že se do ní zapojují. Sebevědomé obličeje městského panstva nás ubezpečují, že tady není prostor pro empatii. A přesvědčují nás ještě o něčem – asi nikdo z nás by nechtěl být v nějakém pomyslném příštím životě nějakým Arno Fišerou (předseda ústecké ČSSD) nebo Pavlem Bočkem (místní TOP09), trávit čas jako mocné, dobře placené a důležité nic.
Náš romský přítel to po půl hodině nevydrží – ví velmi přesně, co může očekávat. „Je náš názor nezajímá, a já zas musím za dětma. Na tohle opravdu nemám čas,“ říká a vrací se na ubytovnu. Naše přítelkyně ale zůstává a po několika hodinách se k ní nečekaně přidají další dvě romské mámy z ubytovny, jedna i s děckem.
Čas se táhne pomalu jako náklad brambor, zatímco ústečtí politici rozprávějí o jednotlivých bodech programu. Jedna nezdolná občanka vrací na pořad jednání téma Předlic i v situacích, kdy to podle místního panstva není k věci – například když se rozhoduje o tom, jak naložit s padesáti miliony, které městu přistály z hazardu (částka znamená, že automaty v Ústí prošla miliarda korun se všemi doprovodnými jevy, které si dokážeme představit – radní ovšem tuto slepici, která jim snáší zlaté pukavce a zároveň šíří po městě mor gamblerství a návazné kriminality rozhodně nechtějí podříznout) nebo když se diskutuje o akvaparku, který má s podporou EU vyrůst za 260 milionů. Kolik peněz půjde na řešení situace lidí z Předlic? Jak pomůžete řešit jejich situaci? ptá se místní občanka. A dostává se jí odpovědi.
Město je prý pouhou obětí nehodných majitelů, říká náměstkyně primátora Kailová (ČSSD). Nemohlo prý zasáhnout dříve, soukromé vlastnictví je posvátné. Nyní domy demoluje a platí peníze nevládkám, které se Romům věnují. Co prý vlastně chceme víc. Za pomoc byla prohlášena tělocvična a ubytovna. A slovo si následně vzali otevření rasisté ze Strany zdraví sportu a prosperity, podle nichž se má pomáhat jen těm, kteří si to „zaslouží“. Kolik prý celá pomoc stála? Přivolaný městský strážník konstatuje, že nad rámec běžných výdajů 198 000. Město, které staví akvaparky za stovky milionů (které jsou ale z Unie a tak s nimi prý nejde hýbat) dalo na situaci svých občanů v nejvyšší nouzi zhruba tisíc pět set na jednoho. Totální výsměch.
Zatímco socdemácký radní žoviálně uklidňuje rasisty, že přece nikdo nechce, abychom si ty „nepřizpůsobivé“ brali „domů“, připomíná místní punker s potetovanou hlavou, že ve Francii umějí nemovitosti, o něž se majitel nestará, vyvlastňovat. Proč by něco podobného nešlo tady? Proč mají místní pykat za chyby vlastníka?
Na tyhle otázky místní radní odpovědět nemusejí. Je to smutný pohled na moc, která dokáže lidem dole zakazovat a deportovat je, a přitom údajně nic nedokáže proti mafiánským soukromým majitelům. Na tuhle směs výmluv, rasistické zlovůle a opravdové bezmoci fakt nemáme žaludek. Jedeme pryč. Díky, Ústí. Viděli jsme za tenhle den hodně odhodlání a vůle čelit blbé situaci. Viděli jsme také všední den politické mafie. Všeho do času.