Velcí umělci nepožívají výhod autorských poplatků; autorské poplatky totiž v největší míře pobírá nejpopulárnější hudba. Kdyby byli naši umělci-výběrčí velcí umělci, byla by velká i naše populární kultura, což je spor. Přesněji řečeno, ona je velká, ale šitka.
Jakýkoliv umělec odkázán na publikování CD a občasný megakoncert degeneruje, protože tvůrčí fantazie vzniká právě při pravidelné vedlejší činnosti, které se říká
práce. Antonín Dvořák řídil konzervatoř, Bedřich Smetana řídil orchestr Provizorního divadla, Jan Neruda vydával noviny, Karel Hynek Mácha (v té době ještě nebyla autorská práva) pracoval v Litoměřicích jako právník, největší pěvci zpívají klidně každý den v opeře a mají příjmy ze zájezdů. "V hudbě je život Čechů," řekl Bedřich Smetana. Autorský zákon tak odsuzuje Čechy k platbě výpalného.
Nabízet umělcům peníze jen tak je stejně šlechetné, jako nabízet čokoládky nebo rovnou peníze dítěti, které neví, jak s nimi naložit. Jinými slovy vede takový čin k tomu, že umělci, kteří ještě nějaké kvality mají, je kvůli širokému užívání a následnému zisku ztratí. Pak už financuje zisk z poplatků jen ty padlé. Tento závěr vyplývá už z mého důrazného nesouhlasu s premisou, že tato majetková práva "podporují rozvoj umění". Podporují pouze jeho hluboký úpadek zakládající se na neschopnosti distinkce mezi tvůrčí aktivitou a aktivitou repetitorní, trivialitou, brakem. Podnikatelská aktivita se nemůže nikdy stát skutečnou aktivitou tvůrčí: Jinak budeme platit nejen zpěvákům v hudebním klipu, hudebníkům, ale i tvůrcům jedinečných hudebních nástrojů, zvukařům, nápovědě, komparzistům, maskérkám a ad absurdum i kadeřnici, která tvůrčím způsobem (o tom není pochyb) ostříhala hlavního zpěváka klipu. Má-li klip skutečný přínos, projeví se to právě na nárůstu zisků z vedlejších aktivit. Ať tedy podnikání zůstane podnikáním, platí se z něj daně podle příslušných zákonů, ale není možné zařazovat výrobce kopírek, CD, provozovatele veřejných knihoven a jejich zákazníky automaticky do podnikatelské oblasti autorské právo.
Mám za to, že současný stav prokazuje, že majetková práva autorská založená na distribuci prostředků z rozmnožování blíže neurčeného materiálu nepatří k právům přirozeným, a to jak ve smyslu vymezení obsahu čl. 34(1) Listiny, tak ve smyslu prospěšnosti a účelnosti pro společnost. Proto shledávám cestu změny autorského zákona z ústavního hlediska nejenom možnou, ale i žádoucí.
Závěrem: S ohledem na seznam adres neshledávám oslovení umělci přiléhavým, ale spíš výsměšným; nevidím vazbu na ideová východiska pirátského hnutí. Nicméně jsem pro širokou kampaň jen lehce koordinovanou, takže mi to zůstává volné.