Piráti a Svobodný trh II
Diskuse pod článkem 'Piráti a Svobodný trh' a reakce v podobě článku 'Piráti a Postindustriální společnost' (
http://teckacz.cz/1202-Pirati-a-Postind ... spolecnost) mne přiměla napsat pokračování. Můj článek neměl být nijak vyčerpávající - spíše šlo o takový nástin - ani směřovat k odmítnutí principů tržní ekonomiky nebo konkurence, ale pouze ke kritice jejich současného ideologicky zjednodušeného výkladu. Pokusil jsem se tedy své úvahy o trochu doplnit, vystihnout trochu jinak a dodat, co osobně od Pirátů čekám a co ne.
Piráti vznikli na základě myšlenek osobní svobody a internetu, nikoliv ekonomických či systémových ideologií, s žádným socioekonomickým modelem nejsou a nebudou neoddělitelně svázáni. Vymezovat bychom se tedy měli pouze ke konkrétním tendencím lidskou svobodu ohrožujícím či neobhajitelně omezujícím, zároveň pro nás ale žádné uspořádání není nedotknutelné. Je nutné hledat příčiny selhání v samotném systému - a nespokojit se jen se zakrýváním jejich projevů - což nakonec může původní systém - dynamicky se vyvíjející, s řadou pozitivních i negativních zpětných vazeb - změnit k nepoznání. Máme-li být konstruktivní liberální stranou:
Nelze se vymezit proti trhu jako takovému, lze ale pojmenovat jeho nedostatky a ty omezit. Nějaká forma trhu existuje v jakémkoliv systému a právo na svobodnou směnu je elementární součástí svobody jednotlivce - alternativami směny mohou být jen často komplikovaná a nevýhodná samovýroba nebo nesvobodné příděly. Otázkou je, která omezení trhu jsou pro zachování svobody nutná (není přípustné si přivlastnit cizí svobodu; pokud směna nerespektuje základní pravidla, svobodný trh se vytrácí) a která kontraproduktivní (zbytečná omezení svobodné směny). A jak lze trh rozšířit: Není možné redukovat jej na pouhou peněžní hodnotu a honbu za ziskem. Naopak pokud respektujeme všeobecně uznávaná morální pravidla, pak by bylo možné racionálním vztahem poptávky a nabídky popsat například zastupitelskou demokracii, aniž by to vedlo k její destrukci. Praktickými rozšířeními trhu jsou pak doplňkové měny, výměnný obchod, družstevní hospodaření, neziskové činnosti, crowdsourcing a mnohé další. Je možné přistupovat ke státu jako k tržnímu subjektu, byť má odlišnou organizaci, než ostatní společnosti a jeho prvořadým úkolem není tvorba zisku.
Nelze se vymezit vůči zisku jako takovému, lze ale kritizovat snahu podřídit mu vše - bez ohledu na hlubší smysl a důsledky - či jeho zjednodušený popis, opět redukovaný na pouhou peněžní hodnotu (co se nedá zapsat penězi, to se ignoruje). Člověk je nepochybně tvor sobecký, nemusí ale usilovat jen o zisk v podobě financí a drahého luxusu nebo moci nad ostatními (to, že se moci někdo musí podřídit či naopak to, že ji jiný nemůže uplatnit, je také nevyhnutelný rozpor mezi svobodami jednotlivců). Může usilovat o zdraví, pohodlí, jistotu, fyzické i psychické uspokojení, dobré mezilidské vztahy, volný čas... Konečným cílem, který za touto snahou lze vypozorovat, je nejspíše dosažení štěstí. A jsme ochotni upřednostnit štěstí jiné osoby před svým vlastním! Člověk je zároveň tvorem sobeckým i altruistickým!
Nelze se vymezit proti individualismu, ale musíme si být vědomi jeho hranic. Neexistuje člověk, jako izolovaný jedinec! Už od narození jsme svým okolím nějak formováni. Výchova ke svobodě nemůže vypadat tak, že je dítě ponecháno bez zájmu okolí, ať z něj vyroste cokoliv. Má mu být věnována péče, má být vedeno k respektu k hodnotám ostatních, k soucitu a snaze porozumět. Musí pochopit možnost a nutnost volit a rozhodovat se, vztahy v okolním světě, osvojit si kritické myšlení a základ všeobecného vzdělání jako takový. Až v dalších letech je člověk schopen svobodu pochopit jinak, než jen jako sebestředný zájem a jako takovou ji docenit. Sobecké úsilí jednotlivce zdaleka nemusí být přínosem pro ostatní, jak zní jedna ze základních tezí klasické ekonomie, člověk si může zvolit (vědomě i nevědomě) společenství poškozovat. A má na tuto volbu právo. Není možné vyčíslit, kdo společnost kolik stojí a kolik jí přináší.
Nelze se vymezit proti konkurenci jako takové, lze ale odmítnout její extrémní formy. Člověk je tvor soutěživý. A zároveň usilující o naplnění prostřednictvím nějaké smysluplné činnosti, sloužící 'většímu dobru' nebo 'tvorbě hodnot' - přinejmenším pokud je k tomuto vychován. Potřebuje nějakou formu spolupráce s ostatními, která je také prostředkem dosahování lepších výsledků. Soutěž tedy může motivovat, ale zpravidla není hlavním smyslem práce. Za stavu, kdy mnoho lidí dlouhodobě nemůže najít zaměstnání a tito se o sebe přesto musí postarat sami (cíl neoliberalismu, prakticky už ale současná realita), nemají jinou možnost, než se nechat vykořisťovat, protože nejsou jinak využitelní (práce bude vždy dost, ne však takové, která bude tvořit zisk). Tvrdit, že je to jejich svobodné rozhodnutí je cynické. Zároveň je práce pro systém, který se žene za vidinou zisku bez ohledu na to, co vlastně vytváří a jaký z toho plyne užitek, a bez ohledu na budoucnost, pro mnohé demotivující.
Nelze se vymezit proti soukromému vlastnictví, ani není možné zavrhnout to veřejné (státní, obecní, kolektivní, veřejnoprávní...). Bylo nutné navrátit mnohý majetek (který byl za minulého režimu zabaven) do soukromých rukou, ovšem to, že stát velmi nevýhodně rozprodal vše, co vlastnil a prodat mohl, neponechal si téměř žádné strategické podniky a vzdal se možnosti podnikat, považuji za absurdní. To, že nyní privatizuje i veřejné služby, které stejně musí zaplatit a ještě ponechat soukromým firmám zisk, je pokračující krádež před zraky všech. Namísto, aby bylo zamezeno plýtvání, se proklamovalo, jak stát neumí hospodařit. Státy známé vysokou mírou přerozdělování (nejvýrazněji Švýcarsko, Německo a severoevropské státy) jsou přitom důkazem, že stát může hospodařit dobře. Rozkradení státního majetku je naším vlastním selháním a privatizace jej jen umocnila.
Nelze se vymezit dokonce ani proti kapitalismu jako takovému, pakliže za kapitalismus považujeme i jiné, než jeho krajní formy (které jsou nestabilní a vylučují pluralitu názorů a tedy i svobodu projevu - to samé lze říci i o komunismu), tedy například různé formy sociálně tržní ekonomiky (dokonce jsem se setkal i s označením 'reálného socialismu' jako 'státního kapitalismu' a časté je označování současného stavu za 'bankovní socialismus' - přerozdělování směřuje od všech k bankám). Prakticky každý systém (a každý podnik) spojuje prvky tržní i prvky plánování - bez plánování ostatně není možné podnikat ani spravovat majetek - je tedy absurdní zakazovat státu stanovovat si priority a strategii rozvoje. Kapitalismus zjevně lze demokratickými procesy (pokud tyto pracují) v různé míře reformovat - osobně podporuji vývoj směrem k udržitelnosti, participaci občanů a lokalizaci výroby.
A když jsem u tohoto výrazu, nechtěl jsem se vymezit ani proti SSO, byť je jasné, že se mi mnohé v jejich ideologii příčí. Zmínil jsem je jen pro to, že mě inspirovali k oné úvaze. Konkurenci a ideovým sporům se jistě nevyhneme, zároveň ale s touto stranou máme společné zájmy, na kterých bychom měli spolupracovat.
Chtěl jsem se pokusit popsat zde současnou realitu neoliberalismu z mého pohledu, ale to už přede mnou udělali mnozí jiní, zasvěceněji a výstižněji. Stačí být otevřený názorům ostatních (konzervativců, liberálů, sociálních demokratů, komunistů, zelených, ...) - všechny myšlenkové směry reprezentují v mnoha ohledech nezpochybnitelné názory a výstižně kritizují alespoň část současné reality - a na každém z nás je, zda si z jejich myšlenek a z toho, co pozorujeme, dokážeme sestavit co nejucelenější obraz nebo zda svou pozornost zaměříme od jádra skutečných problémů jen k tomu, v čem nesouhlasíme s jejich řešením. Osobně jsem došel k názoru, že neoliberalismus (jako ideologie dominující většině vyspělého světa současnosti) je hrozbou pro svobodu i demokracii, že (personifikuji-li jej takto) podsouvá zástupné problémy nebo je dezinterpretuje, čímž znemožňuje jejich řešení, ignoruje své rozpory s realitou a nepřiznává ani ty vnitřní, nemá zájem na hlubších reformách a snaží se je oddálit, potlačuje (zesměšňováním a dehonestací, mediálními manipulacemi, ...) odlišné názory, nemá zájem na lidské svobodě, ale pouze na dalším obohacení nejbohatšího zlomku populace a ve výsledku směřuje k nějaké formě fašismu. Je zjevné, že naše vláda se s tímto pojetím neoliberalismu ztotožnila naprosto.
Od Pirátů neočekávám, že budou levicovou nebo pravicovou stranou. Očekávám, že nebudou dávat rovnítko mezi demokracii, kapitalismus, trh a svobodu jak je to dnes běžné. Jakkoliv spolu tyto pojmy souvisí, navzájem se nepodmiňují ani nezaručují. Očekávám, že jako strana liberální si budou vědomi, že svoboda nemůže být neomezená (a podrobí diskusi, kde se její limity nacházejí, kam až lze v danou chvíli zajít). A že s takto zodpovědným přístupem budou bránit a rozšiřovat - jak proti zbytečným byrokratickým nařízením, tak proti zájmům různých mocenských center a lobby - práva a svobody, které jsme si vydobývali po dlouhé generace. Očekávám, že tato strana bude usilovat o vyváženost mezi ekonomickou a sociální svobodou, protože, ač jsou zdánlivě protichůdné, jedna bez druhé nemůže existovat a že bude hájit plnou svobodu politickou. Očekávám, že budou progresivní stranou se širokým spektrem názorů a proudů, která nehájí status quo, ale do diskuse přináší alternativní návrhy a ty z nich, které budou dostatečně přesvědčivé, bude následně prosazovat. A že neztratí ze zřetele témata, na kterých vznikla, tedy svobodný internet a svobodný transparentní stát. Očekávám, že nebudou ve snaze zakonzervovat současný stav nebo naopak přijít s revolučními změnami prosazovat primitivní a povrchní řešení, protože jsem přesvědčený, že i úpravy zdánlivě neměnící podstatu systému mohou mít dalekosáhlé důsledky, míří-li k podstatě problémů.
Tedy, když říkám, že svobodný trh není možný, mám tím na mysli, že musí být nějak omezený a že jsem odpůrcem jeho mainstreamového výkladu, nikoliv že volný trh odsuzuji a zavrhuji. Za nezbytná považuji zejména tato omezení:
-V prvé řadě existenci a dodržování zákonných pravidel jako kvalitní legislativní úprava obchodních vztahů a podmínek a ochrana vlastnictví - nemůže platit prosté právo silnějšího - tato kritéria naštěstí platí a jsou vymáhána.
-Potírání korupce a klientelismu, které, ač se samy řídí pravidly trhu, znemožňují rovné podmínky a destruují trh i společnost.
-Ochrana před reklamou, a to přinejmenším dětí, byť zneužívání poznatků psychologie a sociologie k útokům na lidské podvědomí se mi příčí všeobecně.
-Regulaci finančního sektoru (pro začátek alespoň zavedením tzv. Tobinovy daně), který již neslouží reálné ekonomice, objemem ji stále výrazněji přesahuje (především skrze spekulace a finanční produkty bez reálné hodnoty) a je z převážné části neproduktivní (přesto nejlépe finančně ohodnocuje) - navíc, peníze ze soukromých bank jdou tam, kde se rychle zhodnotí, nikoliv do prospěšných projektů, které nezaručují splácení tučného úroku, proto bych podporoval rozvoj státní a družstevních bank.
-Ochranu před monopolem, kterou snad není třeba obhajovat podrobněji.
-Přiměřený protekcionismus, například vyšším zdaněním importovaných produktů, při jejichž výrobě nebyly dodrženy základní ekologické či sociální požadavky (a kterým tak nemůžeme konkurovat), ovšem bez subvencování ceny (které za peníze daňových poplatníků likviduje mezinárodní tržní soutěž).
A samozřejmě to, čím jsem se zabýval již minule:
Samosprávné rozhodování - od obcí po nadnárodní unie - musí být nadřazené zájmům podnikatelů. Zájem veřejnosti je důležitější, než zájem firmy (zájmem veřejnosti je ovšem také nelikvidovat podnikání). Samosprávy nemohou fungovat bez daní, přičemž jejich výdaje musí odpovídat příjmům (není možné snižovat daně - zejména ve prospěch nejbohatších - jako se to děje dnes nejen v ČR, v době výrazných schodků rozpočtu). Přerozdělování a welfare state jsou nutné, protože vyrovnávají nerovnováhy tvořené trhem (sociální nerovnost, kumulace kapitálu a tvorba oligopolů a monopolů; střídání hospodářských cyklů) a jejich odmítnutí je v důsledku odmítnutím hodnot lidství a nadřazením trhu - který má člověku sloužit - nad člověka. I proto by zdanění mělo být progresivní (třeba formou daňových úlev z rovné daně pro nízkopříjmové a progresivním majetkovým zdaněním). Nutné je zamezit daňovým únikům a 'optimalizacím' do jiných států. Stejně jako u korupce nelze prohlásit, že takové snahy budou vždy a nelze jim zcela zabránit - a rezignovat. Stát má právo podnikat, přičemž tohoto podnikání může využít k zajištění příjmů i jako fromu regulace trhu (za podmínky dodržování vlastních zákonů o hospodářské soutěži). Některé - především neziskové nebo všeobecně zaručené - služby lépe zajistí stát či jiná veřejná instituce (namátkou třeba: infrastruktura nebo hromadná doprava, základní výzkum, péče o potřebné, vzdělávání, zdravotní péče, zprostředkování práce, bezpečnostní složky), než soukromé osoby.
Většinu zmíněných kroků si malá otevřená ekonomika, jako naše, nemůže dovolit provést sama, je tedy nutný společný postup v rámci nadnárodních uskupení, jako je EU, a dalších států se stejnými zájmy. K tomu je ale nutná odvaha vystupovat s novými návrhy, třeba jako první. Mimo opodstatněné regulace by ale byrokratická zátěž měla být co nejnižší, konkurenci by nemělo být bráněno nikde (ať trh určí, kde se dokáže uživit) a nesmyslné restrikce by měly být rušeny - přes rétoriku všech našich vlád se zdá, že pravidla jen přibývají.
Nic z toho ale nebude možné prosadit ve státě, který nereprezentuje zájmy svých občanů. Takže v neposlední řadě je nutné důsledné oddělení politické a ekonomické moci, bez něhož demokracie zjevně nemůže fungovat. Dále demokratizace prostřednictvím uzákonění odvolatelnosti politiků a nejvyšších úředníků (pokud možno přímo volených), zákonodárné iniciativy a obecného referenda - jsem přesvědčený, že už existence těchto nástrojů by natolik změnila přístup politiků, že by byly užívány jen zřídka - snížení volební klauzule a radikální zprůhlednění státní správy.
Úplně nejzákladnější podmínkou demokracie a všeho prospěšného, co může přinést, ale je něco, co nelze přikázat žádným zákonem. Totiž zájem a aktivita mnohem větší části obyvatel ve správě své země.
Ivo Vlasatý
