Petr.Vileta píše: ↑06 bře 2025, 22:02Abych to demonstroval na snáze pochopitelnou analogii - pokud budete vlastnit byt v paneláku, tak podle Vaší filosofie může přijít soused od vedle, prohlásit, že on má 3 děti a já ani jedno a proto se probourá ze svého obýváku do vašeho a zazdí vaše dveře. Tím z jeho 2+1 vznikne 3+1 a z vašeho 2+1 bude 1+1. Dodá ještě, že on má kulovnici a dvě pistole, kdežto vy jen pepřový sprej a to přece musíte vzít v úvahu a nebránit se.
To je skvělá analogie.
Normálně, v reálném životě obecná pravidla soužití definuje nějaká nadřazená autorita - parlament a vláda. Na dodržování těchto pravidel pak dohlíží silové složky - soudy a policie.
V případě států je to jinak. Žádná nadřazená autorita, která by mohla určovat pravidla a vymáhat je neexistuje. Máme dům, ve kterém žije skoro 200 partají v různě velkých a různě vybavených bytech. A platí ta pravidla, na kterých se jednotlivé partaje shodnou a které jsou ochotny dodržovat. Jistě existuje domovní schůze (OSN), nicméně to je spíš platforma pro výměnu názorů a sdružení, které realizuje projekty, na kterých se všichni (nebo někteří) shodnou, ale nemá pravomoc a ani sílu cokoli vymáhat.
Teď se dostávám v Vašemu příkladu s pistolí a rozšiřováním životního prostoru. To je přesně to, co se ve světě dělo od konce 19. do poloviny 20. století. Problém byl v tom, že těch partají s pistolí bylo víc a občas se jejich zájmy střetly. Výsledkem takového stavu byly dvě světové války.
Po nich se partaje poučily, že postupy z divokého západu nejsou to pravé ořechové a ustavil se stav, kdy se ustavili dva silní kluci a partaje sdružené kolem nich (a Hnutí nezúčastněných). Obě uskupení byla dost silná na to, aby je nebylo možné porazit silou a proto se energie věnovala spíš na spolupráci a rozvoj. Zlatá léta rozvoje světa druhé poloviny 20. století.
Na konci 90. let se jedno z uskupení rozpadlo, takže zůstala jen jedna partaj se dvěma nabušenými syny která byla dost silná na to, aby si u každé jedné partaje prosadila svůj zájem, ale nebyla dost silná na to, aby se mohla postavit všem ostatním partajím v domě. Nicméně její síla jí umožňovala prosazovat svá pravidla a budovat "společnost založenou na pravidlech". Logicky těch, které vyhovovaly zejména té jedné partaji. A jak už to chodí v každé správné mafiánské společnosti, tak ta pravidla se nevztahovala na ni samotnou a na její nejbližší přátele.
Ale uteklo 30 let a z mladých a silných synů jsou už pánové jejichž věk přesáhl 50 let. V jejich stínu ale v mnoha partajích vyrostlo mnoho synů, kteří na vrcholu svých fyzických sil. A ty partaje mají plné zuby poručníkování "zlaté mafie". A teď je otázka, co bude dál. Půjde se cestou násilí, kde někdejší hegemon nakonec podlehne, ale způsobí mnoho škod i nově nastupující generaci, nebo se nastaví nový model založený na spolupráci? V tom bodě jsme právě teď. Hloupé je, že zrovna my (a Evropa obecně) jsme na straně toho slábnoucího hegemona. Chceme za něj bojovat a utržit nenapravitelné šrámy nebo raději budeme hledat cestu všeobecné dohody o přátelství a spolupráci?
Vlhký sen každýho okupanta je být vnímán jako ochránce nebo osvoboditel
