Dalibor.Zahora píše: ↑01 črc 2024, 09:02Němci nejsou rozdělení na dva tábory. Dokonce ani Češi ne. Co se skrývá pod falešnými a polarizujícími nálepkami?
Kateřina Smejkalová
odemčeno
https://denikn.cz/1421454/nemci-nejsou- ... c9d3c04776
Ale já se nechci registrovat. 
Petr.Vileta píše: ↑01 črc 2024, 16:18Dalibor.Zahora píše: ↑01 črc 2024, 09:02Němci nejsou rozdělení na dva tábory. Dokonce ani Češi ne. Co se skrývá pod falešnými a polarizujícími nálepkami?
Kateřina Smejkalová
odemčeno
https://denikn.cz/1421454/nemci-nejsou- ... c9d3c04776Ale já se nechci registrovat.
denikn.cz
Němci nejsou rozdělení na dva tábory. Dokonce ani Češi ne. Co se skrývá pod falešnými a polarizujícími nálepkami?
Kateřina Smejkalová
15–18 minut
O západních společnostech včetně té naší máme tendenci přemýšlet jako o polarizovaných. V pohledech na svět mají tedy být rozdělené obtížně překonatelnými a silné emoce vyvolávajícími příkopy. Lépe řečeno příkopem jen jedním – v naší představě totiž znesvářené skupiny lidí zůstávají nezávisle na položené otázce prakticky pořád stejné.
Při pokusu o vytyčení linie, kudy toto dělení probíhá, získala vlivnou pozici teze o konzervativnějších takzvaných komunitaristech – lidech vázaných z hlediska svého věku, profese, životního stylu a rozhledu na jedno konkrétní místo a lokální komunitu s ním spjatou. Proti nim pak stojí liberální kosmopolité.
Zařazení do jedné z těchto skupin (žádné jiné jako by už vůbec neexistovaly) je údajně jednoduché – podle socioekonomických charakteristik jako věk, vzdělání a povolání, místo bydliště nebo příslušnost k bílému etniku má být celkem jednoduše odhadnutelné, co si daný člověk myslí o v podstatě jakékoli společenské otázce.
[ TIP: Souhrn dne podle redaktorů Deníku N do vašeho e-mailu. Odebírejte Pointu N s výběrem nejdůležitějších událostí dne a s odkazy na zajímavé texty. ]
V této představě má každý starší bílý muž s manuální profesí z vesnice něco proti homosexuálům, feminismu a migraci a za žádnou cenu by se nevzdal masa a svého auta. Volit pak bude vždycky podle „přízemních“ materiálních zájmů, jako je příslib vyšších důchodů. Oproti tomu mladá žena z pražské reklamní agentury, která byla během studia na Erasmu v Paříži, je nad materiální otázky povznesená, protože ji zajímají hlavně sňatky stejnopohlavních párů, zastoupení žen v politice, cyklopruhy a osud uprchlíků.
Taková postojová struktura společnosti je právem považovaná za dysfunkční a vzbuzuje obavy. V polarizované společnosti nikdo nestojí v jejím středu a všichni jsou nahromadění na krajních pólech. Vyloučena je jakákoliv domluva, o to vyhrocenější jsou naopak konflikty. Ty se totiž z podstatné části vedou o otázky spoluvytvářející naši identitu a definující naši každodennost. Protistrana tak představuje spíš všeobjímající a znepokojující ohrožení než legitimního názorového protivníka.
K takové představě nás vede jednak pohled do Spojených států, kde se kvůli politickému spektru rozdělenému na dvě strany a prezidentskému systému o určité polarizaci společnosti mluvit dá. K dojmu rozštěpenosti ale svádí i evropské či tuzemské politické události. Zejména ty striktně binární, ať už jde o brexit, či druhé kolo české prezidentské volby. A samozřejmě také pohled do debat na sociálních sítích.
Dojem všeprostupující, vyhrocené polarizace podle jedné štěpící linie je ale v evropských podmínkách mylný. Ukazuje na to i čím dál vyšší počet výzkumů, které se s tímto jednoduchým pohledem nespokojí.
Ne jedna, ale hned čtyři arény
V německém prostředí platí za přelomový výzkum berlínských sociologů Steffena Maua, Thomase Luxe a Linuse Westheusera shrnutý do knižního bestselleru Dráždící momenty. Shoda a konflikt v současné společnosti (Triggerpunkte. Konsens und Konflikt in der Gegenwartsgesellschaft). Celkovému obrázku německé společnosti, který v knize vykreslují, dominuje masivní liberalizace v průběhu posledních dekád, v jejímž důsledku jsou i všichni ti, kteří se k různým současným pohybům ve společnosti staví kriticky, mnohem svobodomyslnější než kdykoli dřív. Němci si podle autorů v žádném případě nejsou postojově čím dál vzdálenější podél vždy stejné štěpící linie. Naopak se zdá, že politický střed celkově posílil a ideologická nevraživost oslabila – čím dál víc lidí nepovažuje konkurenční politické strany za zcela neakceptovatelné (výjimku tvoří pouze národovecky konzervativní AfD).
Místo jedné velké kulturní války mezi liberály a konzervativci autoři načrtávají hned čtyři „konfliktní arény“, ve kterých se hraje o to, co kdo nově získá a jiný případně na to konto ztratí. Nejde jen o ekonomické výdobytky, ale také o subtilnější nároky a bráněné výhody – o uznání, přístup k výsadám nebo právům. Při ohledávání těchto arén zjišťují, že v každé z nich vedou kontroverze trochu jinudy, jsou jinak zdůvodňované i odlišně vyhrocené.
První arénu definuje rozpor „nahoře vs. dole“ – ekonomické nerovnosti a spravedlnost. Německá společnost se ve většině shoduje, že nerovnosti jsou příliš velké, ovšem paradoxně jsou to pak hlavně hůře postavení lidé, kdo se zároveň odkazuje na domněle platný princip, že dovednosti a snaha jsou ve společnosti odměňované spravedlivě. Tento rozpor u nich jakékoli politické požadavky na změnu otupuje. Navíc mají podezření, že z většího přerozdělování či státní podpory by profitovali ti na žebříčku pod nimi – a ti si to dle jejich mínění nezaslouží.
Pokud někdo jasně formuluje poptávku po ekonomicky spravedlivější společnosti, jsou to lidé lépe postavení. Záleží ovšem na konkrétním vzdělání a profesi. Podnikatelé a živnostníci považují společnost za nespravedlivou nejméně, v ostrém kontrastu s nimi jsou odborníci z profesí pracujících s lidmi. Jejich volání po přerozdělujících zásazích nakonec ale také ustupuje do pozadí oproti úsilí vkládanému do osobních strategií, jak se se sociálně stratifikovanou společností vyrovnávat. Ty spočívají hlavně ve využívání nabídek typu soukromých škol či zdravotní péče.
V případě konfliktní arény „dole vs. nahoře“ tak z knihy vystupuje rozporuplný obrázek, ve kterém se pere dojem velkých nerovností se zažitým meritokratickým imperativem. Každá část společnosti má pak nějaký recept na to, jak se řešení samotného problému nerovností vyhnout. Paradoxně tak je navzdory objektivně velkým nerovnostem zrovna v této aréně nakonec největší klid – zcela v souladu s diagnózou takzvané demobilizované třídní společnosti, kterou německá sociologie už nějakou dobu razí.
Druhou arénu nazývají výzkumníci „uvnitř vs. venku“ a jde v ní především o otázky spojené s migrací. Nejdůležitější je poznatek, že v Německu v podstatě neexistují lidé, kteří jsou bezpodmínečně proti migraci. Stejně tak ovšem ani tací, kteří by jí naopak nekladli vůbec žádná omezení. A to ačkoli se obvykle přesně takto polarizovaný konflikt jeví. V podstatě všichni se shodnou na tom, že v nějaké míře je migrace danost a je i přijatelná. Ať už u uprchlíků spíš z hodnotových důvodů, či u pracovní migrace z těch pragmatických. Sporný je jen její celkový rozsah a míra kontroly. Z podrobných rozhovorů pak vyplývá další důležitý detail – zatímco zastánci větší přísnosti vidí problémy s nezvládnutou integrací na straně samotných migrantů a migrantek, příznivci větší benevolence jsou k nim velkorysejší a akcentují spíš překážky na straně německé společnosti, ať už byrokracii, nebo rasismus. U první skupiny pak také probleskuje motiv zmíněný už v první aréně – ostražitost vůči těm, kteří jsou na tom ještě hůř, ti si totiž pravděpodobně žádnou podporu ani nezaslouží.
Třetí zkoumanou arénou je „my vs. oni“ a jde zde hlavně o takzvanou identitární politiku, tedy otázky genderového a sexuálního sebeurčení a uznání. Právě zde výzkumníci konstatují ve velmi krátkém čase největší celospolečenskou liberalizaci. Důkazem je přijetí manželství pro všechny i skutečnost, že se v německé společnosti otevřeně nepřátelsky vůči žádným dotčeným menšinám už zkrátka nevystupuje, a to obvykle ani v soukromí. Dochází maximálně k rozpačitým přehmatům při snaze o korektní vyjadřování a pojmenování. Dojem vyhrocenosti v této aréně tak autoři vysvětlují následujícím paradoxem: právě tam, kde se udály největší pokroky, zbývající, byť i drobnější nespravedlnosti často bijí mnohem více do očí a vybízejí k o to urputnějšímu boji za jejich odstranění.
Konflikt se tedy v této aréně opět nevede ani tak o to, zda například transsexualita existuje a zaslouží si uznání, ale o to, jak má takové uznání vypadat. Konzervativnější strana tohoto sporu zastává koncept uznání ve smyslu přijetí za normální – daný fenomén existuje a nediskriminace spočívá v tom, že na něj nebudeme nijak zvlášť upozorňovat. Na druhé straně pak naopak existuje přesvědčení, že uznání a respekt by měly mít podobu sebevědomého upozorňování na odlišnosti, nebo dokonce přímo jejich oslavování. Zde se nabízí spojení s jinou mimořádně vlivnou knihou, a sice Společnost singularit (Gesellschaft der Singularitäten) německého sociologa Andrease Reckwitze. Ten popisuje, že pro část společnosti – nazývá ji „novou střední třídou“ – se stala jedinečnost a její stavění na odiv naprosto ústředním principem života. Zároveň ale ve společnosti zůstaly rozsáhlé skupiny, které se cítí vázané právě dříve ústředním principem normality.
Poslední zkoumanou arénou je „dnešek vs. zítřek“ a jde zde především o postoje ohledně klimatické krize. I na nich se ukazuje, že představa společnosti rozdělené na popírače na straně jedné a fanatické ekology na straně druhé je jen nepovedená karikatura. Ve skutečnosti je v německé společnosti na existenci klimatické změny i na tom, že je potřeba něco dělat, naprostá shoda. Spor se vede opět spíš jen o to, co přesně by se mělo dělat, kdo by to měl dělat a jak rychle. Do budoucna se zde ze všech arén nejvíc rýsuje nefalšovaný třídní konflikt, tedy spory, u kterých lze postojové tábory jasně socioekonomicky vymezit.
Nepřekvapivě jde těm hůře postaveným s horším vzděláním hlavně o to, aby na potřebných změnách ekonomicky a statusově neprodělali. Méně také slyší na různé vědecké argumenty – to proto, že je pro ně věda zkrátka vzdálená a hůře přístupná – a též na apely na změny na individuální úrovni. Při svém postavení ve společnosti totiž podle autorů málokdy zažívají, že by na něco měli vliv – proč by tedy měli mít jakýkoli vliv zde. Vzdělanější, bohatší a de facto tím pádem i na individuální úrovni svobodnější a mocnější protistrana naopak argumentuje hlavně morálně a vědecky a apeluje na důležitost změn ve vlastním chování.
Při pohledu na všechny čtyři arény konfliktu autoři výzkumu konstatují, že společností nevede jeden dělící příkop. Určitou tendenci, kdy zejména bohatší a lépe vzdělaní lidé jsou vždy spíše na liberálnější straně sporu, a mají tak ucelený progresivní světonázor, sice vysledovat lze (ale neplatí to plošně, hlavně jde o ty pracujících intelektuálně a v sociální oblasti či zdravotnictví, ne už například podnikatele). U zbytku populace to je ale celé komplikovanější, častěji vůbec nemají nějaký ucelený světonázor, který by je vždycky stavěl na jednu stranu konfliktu. U řady otázek se jich na jedné či druhé straně sporu proto vůbec nesrotí jednoznačná většina. Výzkumníci pak také vylučují významnější vliv často zmiňovaných proměnných jako věk či dělení město a venkov.
Co koho dráždí
Přes to všechno dojem rozhádané společnosti nicméně v Německu existuje, a autoři se tedy nakonec věnují i otázce, jak je to možné. Koncept titulních „Triggerpunkte“, tedy jakýchsi „dráždících momentů“, se kterým přichází, je pak přinejmenším stejně hodnotný jako jejich poznatky o komplexitě a nejednoznačnosti konfliktů v jednotlivých arénách. Říkají totiž, že mediálně probírané vyhrocené spory často vůbec nevycházejí ze skutečně ideologicky kontroverzních postojů, ale jsou spíše impulzivně vyprovokovány specifickými argumentačními figurami, které účastníky dráždí.
Zdroje takového podráždění identifikují celkem čtyři: pociťovanou nespravedlnost, nabourávání normality, obavy z toho, „kde tohle skončí“, a zásahy do toho, jak se lidé chovají v běžném životě. Zde opět vybízejí ke komplexnímu pohledu – u otázek spravedlnosti se například často vedou konflikty o její odlišné pojetí u různých částí společnosti: ty konzervativnější, jejichž život je obvykle i z hlediska jejich sociální pozice svázanější pravidly a cizím rozhodováním, považují za spravedlivé, aby se pravidel drželi všichni. Liberálnější vrstvy, které si častěji mohou dovolit pravidla zpochybňovat nebo si je uzpůsobovat, naopak více akceptují individualitu a jejich koncept spravedlnosti se více zaměřuje na to, zda stávající pravidla nemohou někoho poškozovat. Ani jeden z těchto pohledů na to, co je spravedlivé, nelze jednoduše smést jako neoprávněný.
I ke zbývajícím dráždícím momentům připojují autoři výzkumu důležité sociologické poznatky – říkají, že se dost dobře nedají normativně odbýt s tím, že se lidé mají povznést a ustoupit nezadržitelnému pokroku, jinak mají smůlu. Všechny spouštěče podráždění jsou zcela přirozenou součástí lidského fungování v komplexním světě – ať už představa, co je normální, spolehlivý rámec, co ještě ano a co už ne, nebo naučené chování v různých situacích. Poukazují na to, že to všechno má opět zároveň i jasný třídní rozměr – kdo v životě na základě svého postavení vymezeného nízkou mzdou, nulovým majetkem, špatnou prací a nejistým bydlením už tak jako tak zažívá nejistotu a bezmoc, bude se impulzivně bránit další ztrátě kontroly nad tím, jak svět funguje. A bude vyloženě alergický na to, když se mu někdo bude snažit zasahovat do posledních skromných výsep svobody – totiž třeba jak mluví, co jí nebo jaký dopravní prostředek používá. Není přitom důležité, zda spolu věci nějak přímo souvisí nebo by skutečně měly pro dotčené nějaké hmatatelné důsledky; jde totiž právě o impulzivní „dráždící momenty“. Kupříkladu sňatky stejnopohlavních párů tak mohou popuzovat, aniž má jejich umožnění na život odpůrců jakýkoli konkrétní dopad.
V posledním kroku pak výzkumníci osvětlují, jak se toto všechno promítá do německé politiky. Konstatují, že centrální jsou právě dráždící momenty, které se skvěle hodí k útržkovité, vyhrocené komunikaci na sociálních sítích i mobilizaci novými radikálními politickými aktéry, k nimž jako protiváhu konzervativní radikality ze strany AfD řadí i progresivní radikalitu německých Zelených. Kvůli tomu, jak je politický střed mezi nimi ideologicky méně ukotvený než dřív, kdy člověka často celoživotně definovala stranická a voličská příslušnost a odpovídající ucelený světonázor, jsou zároveň tyto okraje víc slyšet, vidět a víc politiku utváří. Říkají, že u přívrženců AfD ještě ani nutně o jim podsouvaný radikální světonázor nejde, spíš jen o impulzivní reakci vůči cílenému vystavování dráždícím momentům. Vidí nicméně nebezpečí, že se tím postupně ucelený světonázor vytvoří.
Celkově kniha u sousedů platí za zcela přelomovou. Ukazuje, jak důležitý je dobře zacílený sociálněvědní výzkum, bez kterého mohou být naše laická přesvědčení o společnosti zcela lichá. Také v českém prostředí už podobný máme – pro Masarykovu demokratickou akademii a Friedrich-Ebert-Stiftung ho provedl STEM a do publikace Různá vyprávění o jedné společnosti vydané v lednu ho shrnul sociolog Martin Buchtík. I jeho výsledky ukazují, že česká společnost v žádném případě polarizovaná není.
Představíme-li si polarizaci jako situaci mimořádně silného názorového kompasu, který člověka vždy dovede do stejného, vyhraněného postojového tábora, pak v Česku takový spolehlivý kompas, tedy ucelenější světonázor, nemá v podstatě nikdo. Zároveň však karikaturami – „sluníčkářů“ na straně jedné a „dezolátů“ na druhé –, které by postojové polarizaci odpovídaly, realitu popisujeme již zcela běžně nezávisle na tom, jaká v detailu vlastně je.
Česká situace je tak značně paradoxní. Postojově je společnost roztříštěná, nekonzistentní a nevypočitatelná, což je pro fungování zastupitelské demokracie a dosahování konstruktivních politických kompromisů přinejmenším stejně problematické jako společnost polarizovaná. Řešení se v ní nelze dobrat nikoliv proto, že by jednotlivé pozice od sebe byly příliš vzdálené, ale protože jsou natolik chaotické, že je v podstatě nelze smysluplně do politiky vnášet a projednávat. To vše je ale zároveň skryto pod falešnými, leč přitažlivými polarizujícími karikaturami a nálepkami.
Kdo hledá prapůvod dysfunkcí české politiky, měl by začít právě zde.
to jako vážně ?
https://tn.nova.cz/zpravodajstvi/clanek ... -zuri-cesi
Tak si říkám, jestli za dopad rakety na ukrajinskou nemocnici nemohou protiruské sankce.
https://www.novinky.cz/clanek/valka-na- ... u-40479875
Západ pomocí sankcí donutil Rusko k používání méně kvalitních součástek určených pro civilní sektor.
"Výzkumný pracovník z University of Oslo Fabian Hoffman uvedl, že ruské střely s plochou dráhou letu mají až dvacetiprocentní míru selhání, a to právě kvůli pašovaným západním součástkám, které způsobují nepřesné navádění, nezvládají náročný nadzvukový let nebo kvůli nim rakety někdy zcela vůbec neodstartují."
Pokud tedy nemocnici netrefila Ukrajina, ale bylo to Rusko, tak dodávkami kvalitních Západních součástek Rusku by se mohla zvětšit přesnost ruských raket a díky tomu snížit velikost kolaterálních ztrát. Zrušte sankce, zachráníte ukrajinské nemocnice!
qnx píše: ↑12 črc 2024, 16:04Tak si říkám, jestli za dopad rakety na ukrajinskou nemocnici nemohou protiruské sankce.
https://www.novinky.cz/clanek/valka-na- ... u-40479875
Západ pomocí sankcí donutil Rusko k používání méně kvalitních součástek určených pro civilní sektor.
Kdyby tam žádné rakety nestříleli, nemohly by padat mimo cíl.
Banderovci mají v Polsku nový pomník (tedy jejich oběti), na Ukrajině po nich (po těch banderovcích) zase pojmenovávají ulice.
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ ... oj=otvirak
qnx píše: ↑12 črc 2024, 21:36Banderovci mají v Polsku nový pomník (tedy jejich oběti), na Ukrajině po nich (po těch banderovcích) zase pojmenovávají ulice.
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/ ... oj=otvirak
Na Slovensku zase mají ulici pojmenovanou po válečném zločinci Josefu Tisovi. 
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicn ... i-40421910
Však taky demokrati hlasitě brečí, že Slovensko je hnědé.
Zrůdnost útoku ho šokovala. Ruský pilot se rozhodl potopit vlastní velitele
Taková malá reportáž, jak se zasévala/zasévá nenávist na Ukrajině. Budou z toho krvavé plody.
https://vk.com/video606095709_456240999