10 Feb 2020 MF DNES Josef Brož konzultant Institute of European Democrats
Macronova výmarská klička
Na mapě Evropy vzniká po brexitu nová evropská strategie. Mohla by mít obrys tzv. výmarského trianglu, staré vize spojenectví Francie, Německa a Polska. Jaké štěstí hledá liberál Macron v konzervativním Polsku?
Polsko je nyní pátou největší evropskou zemí počtem obyvatel a šestou domácím produktem.
Zatímco polovina Spojeného království slavila hořkosladký odchod z EU, francouzský prezident Emmanuel Macron dlouho neváhal. Kdo by od něho čekal nastavovanou sladkobolnou lítost nad brexitem, nedočkal se. Macron se poněkud překvapivě vydal hned v prvních dnech měsíce února na východ, do Varšavy.
To, co v prosinci předvedl v ozvěně Macronova evropského projevu ze Sorbonny v Praze jeho ministr zahraničí Jean-Yves Le Drian, vysekl on sám osobně v novém hávu v Krakově. Neučinil tak na Karlově univerzitě, nýbrž na Jagellonské. Co se to stalo?
Uzly na polském kapesníku
Ačkoliv galskému kohoutu jistě příliš nevoní zatuchlá polská zelňačka, jeho rádci dobře vědí, že Polsko zůstává pro Francii v Evropě strategickým uzlem. Polsko je nyní po brexitu pátou největší evropskou zemí počtem obyvatel a šestou domácím produktem. Na řadě je proto hned po vzletné rétorice pragmatická akce.
Na Macronově polském kapesníku, který mu během dvoudenního pobytu čouhal z kapsy, byly vidět další dva nemalé a zapeklité uzlíky. Domácí uzlík s evropskými hodnotami se jmenuje polská justice, uzlík geopolitický je přímo gordický zamotanec jménem Rusko.
Sám Macron ještě před evropskými volbami loňského roku mluvil o „illiberální demokracii“ a nárůstu „nacionalistické lepry“na Východě. Na adresu polské vlády dokonce vzkázal, že si Poláci zaslouží lepší. Nyní působil smířlivěji. S maďarským premiérem Viktorem Orbánem nedávno tři hodiny poobědval, nyní zajel na oběd k prezidentu Andrzeji Dudovi. Justici odložil ad acta, do složky EU se jménem komisařky, která to má za úkol. Proč tím zatěžovat bilaterální vztahy, že?
Rusko ale obejít nemohl. „Nejsem ani proruský, ani protiruský, jsem proevropský,“řekl se školáckým úsměvem na tváři. V Polsku se na jeho koketerii s Ruskem, od okamžiku, kdy na jaře 2017 symbolicky pozval do Versailles prezidenta Vladimira Putina na pozadí 300. výročí návštěvy Petra Velikého, dívali se směsicí nechuti a pohrdání. Když Macron vyhlásil Rusko letos v létě za nového partnera, polský pohled se přímo zakalil hněvem.
Pod obrazem prince Jozefa Poniatowského, maršála Napoleonovy armády, se ale zdálo, že byly zapomenuty i historické a mentální různice. Máme taky společné zájmy? Nebyl to nakonec Macron, kdo jako první kritizoval rozmisťování ruských střel Iskander na západní hranici? Co vlastně dělat, když Trumpova Amerika již není ta krásná země rodiny Bushů, pro kterou jsme i my byli ta nová Evropa?
Princ Macron, který by chtěl být králem Evropy, se ve Varšavě tvářil, že zapomněl na odmítnutí nákupu francouzského balíčku helikoptér polskou vládou – byl to přece problém jeho předchůdce. Kurtoazní Duda zase s pochopením poslouchal, že by se mohlo Polsko podílet třeba na vývoji nového evropského tanku. Když mu Macron neodmítl ani pomoc s transformací zemědělství a energetiky, vypadalo to již slibně.
Evropská armáda ovšem, navzdory proklamacím, je stále velkou chimérou. Slovní ekvilibristika, že zůstane stále jako evropský pilíř NATO, zní trochu podezřele. Zejména, když Macron mluví o evropské vojenské nezávislosti na USA. Chce snad velet z francouzské Válečné školy celému NATO?
Macronova Republika na pochodu (LREM) získala odchodem Velké Británie jako klíčová síla tlačítko k atomové zbrani – jediná v EU. Zda to změní mocenskou mapu v Evropě ve vztahu k jeho mocným partnerům – USA, Číně a Rusku – zůstává stále otázkou. Snaha tu je… na zemi, na moři, ve vzduchu. Ale transformace evropských sil v evropskou armádu bude trvat aspoň dalších 25 let. A rodina Dassaultů, jež chystá novou stíhačku, to nevytrhne.
Výmarská z nouze ctnost
Ale, jak patrno, Macronův protějšek Duda, přes obvyklou dvorskou etiketu na zámku Koniecpolski, stejně přijal zákon, jejž razí Kaczynského Právo a spravedlnost (PiS). Nasadit faktický kozelec nezávislé justici, hned po truchlivé manifestaci válečného bolestínství ve sporu s Ruskem – takový je nynější polský styl. Duda tak učinil krátce poté, co byla na „kritické misi“ ve Varšavě komisařka Věra Jourová, a doslova ve chvíli, kdy se Macron vznášel ještě na obláčku v letadle zpátky do Paříže.
Varšava by ráda byla pro Francii ve střední Evropě partnerem číslo jedna. Svou dosavadní příchylností k Americe (i té Trumpově), svou ultra konzervativní orientací je pro Paříž možná lákavým soustem. Ráda by k tomu účelu chtěla oživit projekt, na který už všichni zapomněli – výmarský triangl. Tedy užší spojenectví mezi Německem, Francií a Polskem, zahájené v roce 1991, které ale postupně vyšumělo do ztracena.
Vyzvednutí Polska není ovšem invencí Macrona, snažil se o to – i když poněkud neobratně, právě kvůli zbraním – už předchozí prezident François Hollande, jemuž se mladý Macron dlouho vyhříval na prsou. Východní exit z brexitu do Varšavy budí v Paříži rozruch. Není to jen další odbočka? Nebo klička? Po 30 letech od pádu komunismu je polská reakce zatím opatrná. Je v ní cítit hořkost a ztracené iluze. Nejlépe o tom svědčí fakt, že faktický vládce země Jaroslav Kaczynski si na Macrona ani neudělal čas.
