Fórum Pirátské strany

Chcete koupit půdu a hospodařit na ní ekologicky? Ekonomicky nemožné, říká Jan Valeška

České zemědělství je terčem velké kritiky za to, jakým způsobem zachází s půdou. Často se objevuje volání po více zemědělských hospodářstvích rodinného typu, která by s pozemky hospodařila šetrně a udržitelně, podobně jako je tomu v Rakousku. Je to možné i u nás? Jak vypadá půda, když se na ni podíváme skrze vlastnické a nájemní vztahy? O tom jsme si povídali s jedním ze zakladatelů Nadace Pro půdu Janem Valeškou.

…

Průměrná velikost zemědělských podniků u nás je jednoznačně největší v Evropě, podniky o výměře nad 1000 hektarů nejsou žádnou výjimkou, a infrastruktura je tomu uzpůsobená. Navíc lidé jsou vykořenění a nemají vztah k půdě. Infrastruktura pro malé zemědělství rakouského typu je zničená, nejsou vhodné budovy, stáje, není malá mechanizace, kterou by se hospodaření v malém měřítku dalo dělat.

…

My občas posíláme drobné zemědělce v rámci projektů do zahraničí. Vrací se s kombinací nadšení a frustrace. Nadšení z toho, že například v Anglii funguje flexibilita. Když jste malý zemědělec, tak na váš provoz nejsou tak přísná pravidla, jako když máte obrovskou mlékárnu nebo jste obrovský zpracovatel masa. Případné riziko zasáhne menší počet lidí, tak není potřeba taková přísnost.

To ale v Čechách není. Tady platí stejná pravidla pro velkozemědělce i pro malého farmáře. V tomto směru jsme hodně byrokratický, neflexibilní stát.

…

Výhodou je, že máme z dob Rakouska Uherska výborný katastrální systém, díky němuž nejsme tak postižení skupováním půdy jako se to děje v Srbsku, Rumunsku nebo na Ukrajině.

Půda je u nás rozdrobená v držbě, a to brání tomu, aby někdo najednou skoupil tisíce hektarů a pak z nich šla veškerá produkce do zahraničí. Což se v Rumunsku běžně děje, protože tam katastr nemají.

V některých věcech, třeba právě v katastru, jsme napřed i vůči Británii.

Máme rádi vyhlášky, zákony, máme hierarchickou strukturu, veterinární kontroly. Jen to někdy přeháníme a jsme „poturčenec horší Turka“. Snažíme se předpisy detailně dodržovat, protože si nedokážeme představit, co by se stalo, kdybychom pravidla uvolnili.

A abych se ještě vrátil k vaší předchozí otázce, tak nám pro malé hospodáře zcela chybí infrastruktura vzdělávací, vědomostní, technická, poradenská. Veškerý poradenský vzdělávací systém produkuje inženýry a agronomy pro stávající velkozemědělskou strukturu.

…

Lidi, kteří vychází z německých zemědělských univerzit, jdou často hospodařit, zakládají vlastní malé farmy. Takže tam se zřejmě musí učit něco trochu jiného než u nás. Lidi, kteří vychází z našich zemědělských univerzit, se vlastnímu hospodaření věnují minimálně.

V Holandsku je zemědělství prestižní zaměstnání. Zemědělec je vnímán jako povolání důležité pro společnost, podobně jako lékaři nebo učitelé. Určuje tvář krajiny, dává jídlo. Jeho činnost je propojená se zdravím, má odraz na přírodní vývoj a obráceně. V Holandsku také jdete v rámci vysokoškolského vzdělání do praxe, kde dostanete mentoring, i když nepocházíte ze zemědělské rodiny. U nás to ale na školách není. Praktických hodin je málo.

…

Zdeňka Kováříková
3. října 2019
Ekolist

Kdo financuje kácení deštných pralesů? Možná i vy a vaše peníze v bance (Who's funding global deforestation?)

…

V některých případech banky sází „na všechny koně v dostihu“, respektive zprostředkovávají investicemi finanční tok pro projekty podpory a obnovy pralesů, zrovna jako na jejich těžbu. Například slavná Bank of America, neméně slavná Deutsche Bank, HSBC, Santander nebo britská Standard Chartered. Ty všechny v rozmezí let 2013-2019 poskytly dohromady desítky miliard investic společnostem, které se přímo nebo nepřímo podílí na odlesnění největších pralesních regionů světa.

Na financování deforestace se jistou měrou podílí největší investiční domy, včetně JP Morgan Chase, Goldman Sachs, Barclays a Morgan Stanley, které k tomu možná využívají i vaše penzijní fondy a důchodová spoření. Jak se píše na stránkách Global Witness: „Za šestileté období (2013-2019) přispělo přes 300 investičních společností k odlesnění sumou 44 miliard dolarů. A prakticky všechno to jsou bankovní domy, které důvěrně znáte z přehledů velké burzy na Wall Street či Canary Wharf.“ Jak to celé funguje?

…

V čem je zádrhel? Například v tom, že proklamace bank o etických investicích (tedy o neposkytování peněz na řekněme pro přírodu škodlivé aktivity) nemají žádné kritické plnění. Není žádný postih za jejich nedodržení. A prakticky žádná banka si netroufne v zájmu svých klientů a rostoucích zisků odříct investiční spolupráci s partnerem, jakým je například zemědělský konglomerát JBS. Zrovna tenhle agro-kolos odlesňující brazilské a jihoasijské pralesy a produkující palmový olej a hovězí představuje balík 1,7 bilionů dolarů. Proto si Deutsche Bank drží jeho akcie za 11 milionů, půjčí mu 56,7 milionů nebo mu zprostředkuje zajištění financí na nákup půdy v Laosu. A přitom se před klienty zaštiťuje směrnicemi o udržitelnosti a podpoře životního prostředí.

„Lidé asi budou šokováni, že banky spravující jejich penzijní a důchodová spoření využívají tyto peníze k podporování destrukce pralesů,“ dodává Davey. „Protože takhle si asi zajištění své lepší budoucnosti nepředstavovali.“ Dá se s tím něco dělat? Snadné to nebude: je třeba vyvinout tlak na bankovní instituce, aby dodržovaly své závazky a proklamace, zesílily kontrolní mechanismy a zabránily dalším podobným systémovým selháním. Jinak budou i nadále ke kácení pralesů přispívat také naše peníze.

Radomír Dohnal / Marianne Brooker
7. října 2019 / October 2, 2019
Ekolist / The Ecologist

Money to Burn

More than 300 banks and investors back six of the world’s most harmful agribusinesses to the tune of $44bn.

September 23, 2019
Global Wittness

Hamáček navrhuje razantně omezit právo občanů na svobodný přístup k informacím

Ministr vnitra Jan Hamáček připravil novelu zákona o svobodném přístupu k informacím, jež má bránit úřady před zneužíváním práva na informace. Odborníci varují, že je nejen nepotřebná, ale navíc představuje útok na přístup k informacím.

Jan Gruber
7. října 2019
Deník Referendum

8 Oct 2019 Hospodářské noviny Petr Honzejk petr.honzejk@economia.cz

ODPOR KE STRANÁM, JEDINÝ SVORNÍK ČESKA

Politika není v Česku něco, co jsou lidé ochotni aktivně spoluvytvářet. Spíš chtějí, aby jim její výsledky byly nabízeny ke konzumaci.

Politický život v Česku má paradoxní rys. Valnou většinou nadáváme na politiku, ale v zásadě se jí odmítáme osobně účastnit. Ač je s politickou situací spokojeno jen 24 procent lidí, celkový počet členů politických stran jde setrvale dolů. Ty tradiční masové se rychle vylidňují (sešup je nejlépe vidět na ČSSD, ODS má už exodus za sebou) a u ostatních se členové počítají maximálně na jednotky tisíců. Participace lidí na politice je v Česku mizerná. Což nakonec může být rizikem pro celý systém. Hluboká nedůvěra ke stranám a straníkům je podle výzkumu v rámci projektu ČRO „Rozděleni svobodou“ v zásadě jediné, co spojuje celou společnost. Podtrhuje to výzkum CVVM z konce minulého roku, podle kterého je v Česku dvakrát více těch, kdo si myslí, že do stran vstupují lidé kvůli finančnímu zisku, než těch, kdo předpokládají, že dotyční chtějí zlepšit situaci v zemi. Kdo jde do politiky, je u nás automaticky podezřelý.

Za této situace tak politika není něco, co jsou lidé ochotni aktivně spoluvytvářet. Spíš chtějí, aby jim výsledky byly nabízeny ke konzumaci. Naladění společnosti geniálně vystihl „nepolitik“ Andrej Babiš sloganem „prostě to zařídíme“ a již šestým rokem z něj profituje. Neochota účastnit se politiky se ale paradoxně projevuje i u jeho odpůrců. Je to vidět na spolku Milion chvilek pro demokracii, který dostal na Letnou čtvrt milionu lidí. V něm žije představa, že strany by měly fungovat na základě „zadání“ od občanské společnosti, protože občanská společnost je něco jaksi vyššího a čistšího. Ani tady není politika pojímána jako přímá participace, ale spíše jako obchodní vztah (poptávka–nabídka) mezi občanskou společností a politickými stranami. I tady platí poněkud alibistické „my ne, ať to zařídí oni“.

Nutno ale přiznat, že na nízké participaci se podílejí i samotné strany. Vstoupit do nich není jednoduché. ANO má 3000 členů, piráti ani ne tisíc, starostové 160. Jsou to v podstatě exkluzivní kluby. Vytváří se bludný kruh: lidé nevěří stranám a i ti, kdo by do nich vstoupit chtěli, narážejí na uzavřený systém. Dlouhé čekací doby a prověrky, aby náhodou nevstoupil někdo, kdo má problematickou minulost, všechno komplikují.

Má to tři neblahé důsledky. Zaprvé se hlavně nepopulistické strany mohou těžko rozjet, když do nich nepřijdou noví, inteligentní a profesionálně zdatní lidé. Zadruhé nedůvěra a nízká participace nahrává podnikatelským projektům a prosazování vůdcovského principu na úrovni partají a následně ve společnosti. A zatřetí to může vyústit až v nabourávání celého systému parlamentní republiky. Oproti stranám se vysoké důvěře těší prezident. Jeho zásahy, často za hranou toho, co předpokládá ústava, mu na popularitě neubírají. Strany to vědí a neodváží se proti němu ozvat. Je otázkou, jestli dosavadní systém může napětí dlouhodobě vydržet. Celkově: zdejší zákaznický přístup k politice je pohodlný, leč není bez rizika. V krajním případě může vyústit až v objednávku autoritativního modelu vládnutí.

Kulturní ofenziva podnikatelského ducha

Uzavření spolupráce mezi Univerzitou Karlovou a společností Home Credit poměrně dobře ilustruje nejenom dlouhodobější snahy vedení skupiny PPF normalizovat své kontroverzní metody „podnikání“, ale zároveň i některé axiomy reality ČR v polistopadové éře.

Na straně jedné se tak skupina PPF snaží prostřednictvím spřízněných mediálních uskupení (LN Andreje Babiše, či Info.cz z CNC Daniela Křetínského a Patrika Tkáče) o nepokrytě propagandistický diskurs, možná ve snaze vyvážit sílící kritiku svých aktivit na centralizovaném trhu v Čínské lidové republice.

Na straně druhé pak více vynikají skutečnosti, nad kterými se mediální život v české kotlině ani nijak nepozastavuje. Například to, že Magistrát hl. města Prahy využívá účty vedené u PPF Banky je dnes naprosto transparentní záležitost a může se jevit i nezajímavě (pro ty, které to přesto překvapí: ZDE). V kontextu více novodobých „podnikatelských“ úspěchů PPF skupiny může mít tato skutečnost s kořeny v počátcích tohoto století zajímavou vypovídací hodnotu.

Například okolnosti, za jakých PPF skupina získala v loňském roce podíl ve státem většinově vlastněné ČD Telematice od společnosti olomouckého podnikatele Pavla Hubáčka. Anebo strategickou koupi O2 od španělské firmy Telefónica (která ji získala od českého státu) a následné osamostatnění a vytvoření České telekomunikační infrastruktury.

Skupina PPF měla a má k českému státu blízko. Ostatně ve výše zmiňovaném rozhovoru LN s Jaroslavem Kuberou většinový vlastník PPF Petr Kellner svůj zájem o ČR, podobně jako v poslední výroční zprávě PPF, dává jasně najevo.

Albín Sybera
10. října. 2019
Britské listy