Fórum Pirátské strany

28 Mar 2019 Hospodářské noviny Julie Hrstková

DIGITALIZACE: NADŠENÍ A PRAXE

Kdokoliv vyplňoval formuláře finanční správy, zase dobře ví, že bez ohledu na jejich digitální podobu jsou v mnoha případech stejně nepochopitelné jako na papíře.

Asi by se těžko hledala právní norma, která vyvolala stejné nadšení jako zákon o právu občana na digitální službu. Nejenže jej podpořili předsedové všech poslaneckých klubů, ale získal i podporu vládního zmocněnce pro IT a digitalizaci, stejně jako šéfů obou koaličních stran vlády Jana Hamáčka a Andreje Babiše. Zákon je prý revoluční a naprosto změní přístup státu k elektronické komunikaci a s tím i fungování veřejné správy. Navíc je zcela dobrovolný, takže si člověk může vybrat, jestli hodlá dál předkládat všechna možná potvrzení a průkazy, nebo jestli bude ochotný komunikovat s úřadem na jeden klik. Což zní jako pohádka, která prostě podporu poslanců získat musela.

Kdokoliv, kdo kdy komunikoval se státem elektronicky, ovšem musí zpozornět. Digitální služby státu jsou v současné době málokdy komfortní a velmi často v sobě mají zakódovanou nějakou „chybku“. Takže je velmi často nutné tuto konverzaci stejně překlopit do papírové podoby, aby se dala předložit kdykoliv v budoucnosti a sloužila jako důkaz pro případnou nevinu vůči jakémukoliv úřadu.

Jakýkoliv vlastník datové schránky ví, že co nemá na papíře nebo na soukromém úložišti, často časem prostě nemá. A kdokoliv vyplňoval formuláře finanční správy, zase dobře ví, že bez ohledu na jejich digitální podobu jsou v mnoha případech stejně nepochopitelné jako na papíře.

Pokud budou úřady trvat na vyplňování všech možných podrobností, nebude digitalizace úlevou. Lze namítnout, že právě spoustu oněch podrobností bude mít stát výhledově uložených a digitalizace umožní, aby nebylo potřeba je vyplňovat stále znovu. Zkušenost s byrokracií ovšem říká, že se vždycky najde další „nezbytný“dodatečný údaj, skutečnost apod., jež bude bez ohledu na zásobárnu dat nutné dodat osobně zvlášť. Kdo někdy komunikoval s Českou správou sociálního zabezpečení, ví, že právě nové a nové údaje jsou pravidlem, nikoliv výjimkou.

Otázkou je rovněž dobrovolnost digitalizace. Zákon o právu občana na digitální služby je podporuje dvacetiprocentní slevou na kolky a poplatky. Této motivaci nelze vytknout absolutně nic. Stát ušetří za papír, takže si slevu může dovolit. A občan získá peníze za to, že poskytne data. Prostě fér hra.

Otázka je, jak moc tato férovost vydrží do budoucna. Vzpomeňme na povinnou digitální komunikaci s veřejnou správou pro podnikatele. Sice „jen“pro ty, kteří mají datovou schránku, ale tu si zas řada z nich musela povinně pořídit pod pohrůžkou mnohatisícových pokut. Přestože jejich podnikání nic takového nevyžadovalo. Ve chvíli, kdy budou všechny služby v digitálu, se může navrhovaná dobrovolnost rychle změnit v povinnost. A namísto příplatku za nedigitální služby může přijít rovnou pokuta. Novinka má určitě svoje výhody, pokud ji stát dokáže použít ve prospěch těch, kterým má sloužit a pomáhat. Nikoliv k buzeraci lidí, kteří nejsou ochotni svá data sdílet kdykoliv a kdekoliv.

Německé úřady připravují zákon, který bude nutit výrobce zařízení, aby do svých výrobků přidávali backdoor. Ten pak budou moci místní orgány využít podle vlastního uvážení při vyšetřování trestné činnosti.
Zákon cílí na všechna moderní zařízení jako automobily, telefony, počítače, IoT přístroje a další. Předpokládá se, že zákon bude předložen k diskusi ještě během tohoto týdne. Jedním z největších podporovatelů tohoto zákona je Thomas de Maiziere, současný ministr vnitra. Tvrdí, že orgány činné v trestním řízení mají čím dál větší problémy při objasňování teroristických činů a dalších zločinů.