Cenzura je kouzelné slovo, které pochopit a respektovat vyžaduje také historický kontext a vývoj teorie práva. Původní latinské “censēre” znamená “odhadnou”/“doporučit”/“posoudit”. Do svých právních reforem jej jako první zavedl etruský král Říma Servius Tullius (6. st. př. n. l.) a nijak nesouvisel s posuzováním názorů a myšlenek. Ty nepřijatelné byly eliminovány (více Rebro a Blaha: Rímské právo, 2010 nebo Knapp: Teorie práva, 1995) a to v průběhu vývoje práva v dějinách (viz práce Pospisila z Yale). Census, ve smyslu omezení, se ukázal jako postup, bez kterého není možné dojít k co nejširšímu společenskému konsensu v demokraciích bez toho, aby ona sama zanikla díky principům, které vždy někdo zneužije proti ní. Censy platí stále - typicky věkové omezení pro výkon funkcí, získání ŘP, ZP nebo podmínky pro zisk maturity, státnice, atestace - to vše jsou formy “censu”, tedy omezení.
Cenzura ve smyslu “omezení práva na názor a jeho šíření” vychází z fikce Velké francouzské revoluce, že zákony (tedy normy nejen vymezující, ale výrazně omezující a restriktivní) jsou “společenskou dohodou všech svobodných občanů” vyjádřenou různými formami způsobu demokratické vlády (svobodné volby umožňující hlasovat všem, kterým to věkový census dovoluje a způsobem, který zákon definuje - opět tedy “census”).
Z historie univerzitního vzdělání (teologie-filosofie-právo-lékařství) Boloňskou univerzitou počínaje nevyplývá, že by jakýkoliv názor měl být akceptován, ale na omezené platformě (akademická půda) mohl být veřejně řečen, obhajován a oponován bez restrikce. Z mnohých diskuzí v historie vyplynula filosofie sira Poppera - kdo chce, ať nastuduje.
Z řečeného vyplývá, že “názor” může být sdělen vždy, vždy by měl být argumentačně podložen racionálními fakty v dané době známými a pokud to tak není, je to debata o “pocitu”, nikoliv vědomosti. Jedinec může “mít pocit”, že země je plochá. Protože jde o pocit - nepodléhá racionální diskuzi mimo ordinace psychiatrů a psychologů.
Má ad absurdum na pirátském fóru kdokoliv právo psát “o svých pocitech”, kterým říká “názor”. V příslušném vláknu “jaký mám pocit z definice čtyř sil definovaných fyzikou” ano. Je jeho “pocit” přínosný? Ne. Je takový “pocit” mimo uvedené vlákno přípustný? Ne. Je tato nepřípustnost cenzurou? Ne.
Čím tedy je?
Je odlišením “pocitů” od racionální diskuze k danému tématu a potlačení “víry v to, aby můj pocit zvítězil na argumenty jiných”.
Je zachováním racionální debaty o daném tématu na základě argumentů.
Daleko častěji je totiž svoboda slova a vyjadřování potlačována těmi, kdo jí zneužívají k hlásání svých pocitů bez znalosti bazálních faktů. Moderace (usměrňování) není pak cenzurou, ale stanovením censu (tedy hlídáním nastavených podmínek určených těmi, kdo měli právo jej určit) a trvání na jeho dodržování.
Tím se rozpozná demokracie, jejíž svobodná diskuse je vždy moderována, od anarchie.
Podle antických Řeků byl na počátku Chaos.
Podle mnohých vykladačů demokracie a jejich hodnot bez kontextuálních znalostí, bude hlavním proudem v myšlení a uspořádání lidské společnosti stále.
I v Athénách měla demokracie censy a měla svou Agoru (Hyde Park), a i ta hlídala cestou úředníků, aby se na trzích nepodvádělo. Přitom právo podvádět a právo být podveden je přeci také svoboda, že?
.
.
