Matous.Vanca píše: ↑09 led 2022, 22:16
1) S tím se asi dá souhlasit, jen bych podotkl, že samo slovo "strana" v sobě obsahuje to vědomí, že nutně musí existovat i nějaké jiné strany (protistrany), tudíž by měl být s etikou odpovědnosti (a vzájemnosti) sám koncept stranictví úzce spjat. Ale ano, motivace jednotlivých lidí pro účast na stranickém životě je velmi různá.
Já jsem váš úvodní příspěvek pochopil tak, že odpovědností myslíme v první řadě odpovědnost za celou společnost, za zemi (a možná i za planetu) ve kterém žijeme (cílem je "měnit svět").
A že odpovědnost za stranu nebo za vlastní psychickou pohodu
mají nižší prioritu.
Matous.Vanca píše: ↑09 led 2022, 22:16
2) Čistě obecně - uznávám, že je velmi rafinované obejít fakt, že etika smýšlení v politice neobstojí, manévrem, kdy postoj vycházející z etiky smýšlení budeme vydávat za postoj vycházející z etiky odpovědnosti, náhodou však věcně zcela totožný s postojem etiky smýšlení. Teoreticky to vyloučit nelze.
V aplikaci na současnou situaci bych s tím asi nesouhlasil, ale považuji to za velice sympatický nápad (takový roztomile podvratný, o jaké se občas pokouším), díky za něj.
Já si myslím, že záleží na úhlu pohledu:
a) jsme natolik liberální
, že přiznáváme každému jedinci právo libovolně rozhodnout co považuje za pro společnost pozitivní, co negativní, a rozhodnout o míře pozitivity/negativity?
b) nebo trváme na nějaké obecně platné (alespoň přibližné) metrice společenské pozitivity/negativity?
Pokud platí a), jde o priority každého jedince, a je na každém kam bude směřovat svou "etiku odpovědnosti" .
Pro jednoho Piráta může být společensky prioritní sebemenší pomoc LGBT komunitě, a to třeba i za cenu toho, že nějaký populistický oligarcha ještě pevněji ovládne zemi, třeba na dlouhou dobu.
Pro druhého Piráta může být prioritou, aby došlo k sebemenšímu oslabení populistického oligarchy, a to třeba i za cenu pravděpodobného rozpadu Pirátské strany.
Pro třetího piráta může mít společensky nejvyšší prioritu zachování etiky smýšlení.
Max Weber (Politika jako povolání) odlišil etiku smýšlení a etiku odpovědnosti, a to právě na příkladu politiků. Správně usoudil, že v politice prostá etika smýšlení, oproštěná od důsledků svého jednání, nemůže fungovat.
S odstupem bych s tím bych vlastně trochu polemizoval. Podle mne se málokdo nezamyslí, alespoň podvědomě, nad důsledky svého rozhodnutí. Problém bych viděl spíš v tom, že ty důsledky špatně vyhodnotí, nepřipustí si důsledky, které mu jsou nepříjemné, nebo upřednostní krátkodobá pozitiva před dlouhodobými.
... nebudeme konstruktivní, protože je důležitější zůstat eticky bez poskvrny
To asi nikdy nebude jediným důvodem nějakého rozhodnutí. Možná někdo svou "neposkvrněnost" přihodí na misku vah. A i pak možná v řadě případů to, co se jeví jako "snaha zůstat eticky bez poskvrny" bude ve skutečnosti "odpovědnou snahou zakotvit ve společnosti normy chování"
Jako příklad bych vzal Mnichovskou dohodu: její podpis z pozice Francie je na první pohled konstruktivním řešením, vojenská pomoc Československu se může jevit jako snaha zůstat eticky bez poskvrny.
Subjektivně bylo Daladierovo rozhodnutí odpovědné (Objektivně až tak odpovědné nebylo: Daladier si pravděpodobně z misek vah vytěsnil tu nepříjemnou možnost, že Hitler využíje posílení Československem na další výboje.)
A ti co ve Francii podporovali vojenské zapojení Francie? O snahu zůstat eticky bez poskvrny by šlo v případě, pokud by pomoc ČSR znamenala jisté zničení Francie. Jenom tehdy je možné mluvit čistě o snaze zůstat eticky bez poskvrny. Takhle ale určitě nikdo ze zastánců pomoci ČSR ve Francii neuvažoval. Takže i jejich úvahy byly odpovědné, nechtěli předat Hitlerovi československou průmyslovou základnu.
Takže jak o tom přemýšlím, stále více se s Maxem Weberem, nebo s tím co jste z něj citoval (dosud jsem se s tím pánem nepotkal), rozcházím: myslím si, že je to příliš zjednodušující. Ale rozcházím se v teoretickém pohledu na věc, v analýze lidských pohnutek. Není to o praktickém návodu jak (v politice) jednat.