Reflexe končícího tajemníka

[Matous.Vanca]

Já s tím rozborem souhlasím, zvláště ve vztahu otázce, zda Piráti mají být ve vládě nebo ne.

Ale dovolím si dvě korigující poznámky:

1)
Představuju si, že Pirát má více motivací proč svůj čas věnuje politice:

• pocit seberealizace
• pocit, že se spolupodílí na budování něčeho užitečného (Pirátské strany)
• pocit, že pomáhá této zemi a ovlivňuje její směřování správným směrem

Málokdo dokáže ty první dva body odhodit. Nejsme altruističtí roboti, jsme lidé. Ne každý je připraven tiše položit svůj (politický) život na oltář vlasti.

2)
Etika odpovědnosti nedává jednoznačná řešení. Přínos "odpovědných kompromisů" je vždy třeba zvažovat, a může se stát, že pro někoho se řešení ideální z hlediska "etiky odpovědnosti" kryje s řešením ideálním z pohledu "etiky smýšlení".
Tedy, z určitého úhlu pohledu se všichni Piráti řídí etikou odpovědnosti. Jenom prostě některým připadá odpovědnější neustále se soustředit na pirátské kořeny (ať už to znamená cokoli) než na to jestli tu vládne (nebo bude znovu vládnout) Andrej Babiš.

Děkuji.

1) S tím se asi dá souhlasit, jen bych podotkl, že samo slovo "strana" v sobě obsahuje to vědomí, že nutně musí existovat i nějaké jiné strany (protistrany), tudíž by měl být s etikou odpovědnosti (a vzájemnosti) sám koncept stranictví úzce spjat. Ale ano, motivace jednotlivých lidí pro účast na stranickém životě je velmi různá.
2) Čistě obecně - uznávám, že je velmi rafinované obejít fakt, že etika smýšlení v politice neobstojí, manévrem, kdy postoj vycházející z etiky smýšlení budeme vydávat za postoj vycházející z etiky odpovědnosti, náhodou však věcně zcela totožný s postojem etiky smýšlení. Teoreticky to vyloučit nelze.
V aplikaci na současnou situaci bych s tím asi nesouhlasil, ale považuji to za velice sympatický nápad (takový roztomile podvratný, o jaké se občas pokouším), díky za něj.

[Martin.Martin]

Děkuji @Matous.Vanca za odpověď.. já osobně samozřejmě nemám možnost doopravdy vědět, co mají naši (bývalí (?)) poslanci za názory ohledně naší strategie (praktikované, nikoli tvořené a odhlasované například RV), ale to už je jiné téma. Naopak mám možnost se bavit i neformálně právě s tou druhou skupinou a tam jsem si tímto pohledem docela jist...

Každopádně má hlavní pointa je o tom, že naše "pomyslná rozdělující linie" není v přístupu k odpovědnosti, ale v názory na nejlepší způsob realizace.

Chápu, že jako tajemník nemůžeš říkat vždy úplně vše.. ale i to, co jsi řekl mi dává zároveń jistou naději, ovšem zároveň i další otázky... jak by jsme tedy mohli dosáhnout toho, aby jsme našim politikům viděli pod ruce? jak tedy můžeme zjistit, kdo a jakým způsobem ve skutečnosti určuje směr našich politických kroků?

Zajímací..

[Martin.Stanek]

Díky za tuhle úvahu, asi nejzajímavější původní text, který jsem doposud na fóru četl A dochází mi tak, že mi tu takové texty chybí.
Když to vezmu jako vyjádření tvého postoje, napadají mě na tebe 2 otázky. Jsou založeny na dalších předpokladech, o jejichž správnosti nic nevím, tak je prosím ber jen rétoricky:

Jak na tvojí motivaci usilovat a její udržitelnost působí přítomnost "pragmatiků" ve tvém týmovém okolí? Pro jadrnější pochopení a výměnu řekněme spíš těch, co běžně kompromitují ideály a hodnoty, resp. že je velkým otazníkem, jaké mají.
Jak se vypořádáváš s tezí, že pragmatismus na úkor ideálů má krátkou životnost?

Díky za uznání!
U té první otázky si nejsem úplně jist, nakolik správně chápu míru obecnosti, ale ono by to na odpovědi mnoho nezměnilo: jsem expert na parlament (proto jsem začal na své nyní již bývalé pozici pracovat), tudíž svým způsobem na praktickou realizaci politiky (a zároveň studuji politické ideje). Proto vlastně jejich vzájemný vztah zkoumám roky a za tu dobu, co jsem působil v pirátském klubu, jsem se myslím názorově nijak neposunul. (Tedy v této otázce - jinak jsem se posunul od "ti Piráti jsou trochu divní" po "kandiduju za Piráty do sněmovny a jsem na to hrdý".)
U druhé otázky bych jenom replikoval otřepanou pravdu, že naprostý idealismus i naprostý pragmatismus bez idejí jsou dva extrémy, a politik by měl umět nacházet pozici mezi nimi tak, aby dosáhl svých programových cílů. Ale pozor, pragmatismus a idealismus nejsou dva póly, které by se snad významově překrývaly s etikou odpovědnosti a etikou smýšlení! Etika odpovědnosti není vůbec pragmatismus bez idejí, etika odpovědnosti by měla být na idejích založena, jen prostě obsahuje i dimenzi důsledků a dimenzi vzájemnosti, tj. onoho respektu k ostatním stranám/názorům, tedy i větší schopnost dosahovat dohody v demokratickém procesu vládnutí.

Díky za dovysvětlení
Abych zajistil přenos významu mé první otázky, tak si vezmu jeden jev, který je zrovna dost akutální v nejvyšším patře, ale nedávno byl markantní i na úrovni zastupitelů Prahy:
Na jednu stranu jsme představitelé idey nekumulace (etika smýšlení), na druhou stranu tu ideu zpochybňujeme vlastní kumulací s odůvodněním, (když to zjednoduším) že to je zrovna nejvhodnějši způsob, jak mít sílu prosazovat (etika odpovědnosti).
V tomto světle má otázka "Jak na tvojí motivaci usilovat a její udržitelnost působí přítomnost "pragmatiků" ve tvém týmovém okolí?" je už jasná? možná byla i tak - pro ten případ doplním, že jsem jí myslel dost obecně.

[55108311]

1) S tím se asi dá souhlasit, jen bych podotkl, že samo slovo "strana" v sobě obsahuje to vědomí, že nutně musí existovat i nějaké jiné strany (protistrany), tudíž by měl být s etikou odpovědnosti (a vzájemnosti) sám koncept stranictví úzce spjat. Ale ano, motivace jednotlivých lidí pro účast na stranickém životě je velmi různá.

Já jsem váš úvodní příspěvek pochopil tak, že odpovědností myslíme v první řadě odpovědnost za celou společnost, za zemi (a možná i za planetu) ve kterém žijeme (cílem je "měnit svět").
A že odpovědnost za stranu nebo za vlastní psychickou pohodu mají nižší prioritu.

2) Čistě obecně - uznávám, že je velmi rafinované obejít fakt, že etika smýšlení v politice neobstojí, manévrem, kdy postoj vycházející z etiky smýšlení budeme vydávat za postoj vycházející z etiky odpovědnosti, náhodou však věcně zcela totožný s postojem etiky smýšlení. Teoreticky to vyloučit nelze.
V aplikaci na současnou situaci bych s tím asi nesouhlasil, ale považuji to za velice sympatický nápad (takový roztomile podvratný, o jaké se občas pokouším), díky za něj.

Já si myslím, že záleží na úhlu pohledu:
a) jsme natolik liberální , že přiznáváme každému jedinci právo libovolně rozhodnout co považuje za pro společnost pozitivní, co negativní, a rozhodnout o míře pozitivity/negativity?
b) nebo trváme na nějaké obecně platné (alespoň přibližné) metrice společenské pozitivity/negativity?

Pokud platí a), jde o priority každého jedince, a je na každém kam bude směřovat svou "etiku odpovědnosti" .
Pro jednoho Piráta může být společensky prioritní sebemenší pomoc LGBT komunitě, a to třeba i za cenu toho, že nějaký populistický oligarcha ještě pevněji ovládne zemi, třeba na dlouhou dobu.
Pro druhého Piráta může být prioritou, aby došlo k sebemenšímu oslabení populistického oligarchy, a to třeba i za cenu pravděpodobného rozpadu Pirátské strany.
Pro třetího piráta může mít společensky nejvyšší prioritu zachování etiky smýšlení.

Max Weber (Politika jako povolání) odlišil etiku smýšlení a etiku odpovědnosti, a to právě na příkladu politiků. Správně usoudil, že v politice prostá etika smýšlení, oproštěná od důsledků svého jednání, nemůže fungovat.

S odstupem bych s tím bych vlastně trochu polemizoval. Podle mne se málokdo nezamyslí, alespoň podvědomě, nad důsledky svého rozhodnutí. Problém bych viděl spíš v tom, že ty důsledky špatně vyhodnotí, nepřipustí si důsledky, které mu jsou nepříjemné, nebo upřednostní krátkodobá pozitiva před dlouhodobými.

... nebudeme konstruktivní, protože je důležitější zůstat eticky bez poskvrny

To asi nikdy nebude jediným důvodem nějakého rozhodnutí. Možná někdo svou "neposkvrněnost" přihodí na misku vah. A i pak možná v řadě případů to, co se jeví jako "snaha zůstat eticky bez poskvrny" bude ve skutečnosti "odpovědnou snahou zakotvit ve společnosti normy chování"

Jako příklad bych vzal Mnichovskou dohodu: její podpis z pozice Francie je na první pohled konstruktivním řešením, vojenská pomoc Československu se může jevit jako snaha zůstat eticky bez poskvrny.
Subjektivně bylo Daladierovo rozhodnutí odpovědné (Objektivně až tak odpovědné nebylo: Daladier si pravděpodobně z misek vah vytěsnil tu nepříjemnou možnost, že Hitler využíje posílení Československem na další výboje.)
A ti co ve Francii podporovali vojenské zapojení Francie? O snahu zůstat eticky bez poskvrny by šlo v případě, pokud by pomoc ČSR znamenala jisté zničení Francie. Jenom tehdy je možné mluvit čistě o snaze zůstat eticky bez poskvrny. Takhle ale určitě nikdo ze zastánců pomoci ČSR ve Francii neuvažoval. Takže i jejich úvahy byly odpovědné, nechtěli předat Hitlerovi československou průmyslovou základnu.

Takže jak o tom přemýšlím, stále více se s Maxem Weberem, nebo s tím co jste z něj citoval (dosud jsem se s tím pánem nepotkal), rozcházím: myslím si, že je to příliš zjednodušující. Ale rozcházím se v teoretickém pohledu na věc, v analýze lidských pohnutek. Není to o praktickém návodu jak (v politice) jednat.

[wittgenstein]

Je to částečně jak píše 55108311.
Jen bych rád doplnil, že to co někomu může připadat jako jednání u kterých si jednající nepřipouští důsledky a nebo jsou mu jedno, může být nakonec jednání u kterého si jednající je zcela vědom důsledků a naopak je chce způsobit. Tyto důsledky v první řadě a ze všech pohledů vypadjíc negativně mohou z dlouhodobého důsledku mít pozitivní efekt, kterýž to byl právě jednajícím zamýšlen...

[anon146]

Ahoj, včera jsem se znovu dostala k tomuhle vláknu a chci ti za něj poděkovat. Zvláště ta pasáž o zásluhovosti je poměrně přesná. Škoda, že jsme se od té doby nikam neposunuli.

[Martin.Martin]

Ano, škoda - https://twitter.com/daniel_galuszka/sta ... 2923882499

[anon146]

Takových příkladů najdeme Martine milion. A ano, škoda, ze všech úhlů pohledu.

[Alena.Jacikova]

Najdeme, ale je blbý, když to veřejně dělá i náš nový (a dle tvého kolegy v RP kvalitní) social media manager.

[anon146]

V tom se ale Martine shodneme. Bylo to zbytečné a z pozice Dana ne moc pochopitelný, budu se ptát, co ho k tomu motivovalo, kromě frustrace z toho, co se teď valí. Prostě si myslím, že to co napsal Matouš, platí všeobecně, na všechny z nás,