Milé Pirátky, milí Piráti,
čtyři roky pracuji pro Piráty jako politický operativec a celou dobu zastávám principiální postoj, že není mohou úlohou zasahovat do vnitrostranické debaty a že moje práce je neslučitelná s členstvím. Protože původní sentiment dodavatele přerostl v sentiment podporovatele a nakonec jsem se stal čelním kandidátem, je logické, že mi na Pirátech záleží, a jako kandidát jsem se pochopitelně zapojoval podstatně víc, ať už při psaní programu, nebo při kritice zbabrané kampaně - abych se po volebním fiasku pokorně vrátil do své původní role. Svou komunikaci vůči straně se vždy snažím omezit na minimum, maximálně se podílím na vnitrostranickém vzdělávání nebo někdy uvádím na pravou míru faktické údaje z mé profese. Ve všech vnitrostranických rozepřích (kromě zmíněné kampaně, která byla tak špatná, že jsme snad dopadli ještě dobře) jsem se snažil zůstat neutrální, a proto mám snad uměřeně profesionální vztahy se zástupci všech proudů.
Nicméně na svůj názor dotazován bývám, i když celkem nerad rozdávám rozumy. A svoje názory mám, i když se snažím je neventilovat. A jsem-li dnes dotazován zevnitř i zvenčí, co si vlastně myslím o aktuálním dění a dalším směřování, rozhodl jsem se přece jenom něco formulovat. Jak je u mne zvykem, bude to trochu delší.
Berte to prosím jako upřímnou reflexi člověka, který roky pracuje pro stranu, nepřísluší mu se nijak vymezovat, a proto si tříbí myšlenky o tom, jak Piráti fungují, co je dobře a co je špatně. Někoho, kdo postupně zjišťoval, co je to vlastně pirátství, aby nakonec tu značku nosil v ulicích před voliči. Někoho, kdo se snaží věci logicky uspořádat a pojmenovat. Někoho, kdo se považuje za profesionála v oblasti institucionální realizace politiky a přitom oddaně věří v ideje.
Ano, bude to vymezující, a prosím všechny čtenáře o shovívavost. Pokusím se vystihnout dva momenty, které jsou podle mne středobodem dnešní diskuse a rozhodování o tom, kam jít dál.
Ostatně, právě dnes definitivně přestávám být tajemníkem poslaneckého klubu a proto si snad mohu dovolit poprvé v životě založit vlákno na fóru.
Ty dva klíčové momenty bych nazval jako moment zásluhovosti a moment obhospodařování.
1) Zásluhovost - časté a opakované zdůrazňování, kdo je u Pirátů jak dlouho, kolik dobrovolnické práce udělal apod. Je to v tom na první pohled logika a především je to naprosto přirozené, zejména ve straně, která vyrostla na aktivismu, dobrovolnictví, entusiasmu a píli svých členů. Objevuje se nám to jako argumentace ve vnitrostranické diskusi, při grilováních nebo třeba při aktuální kauze "není tak důležité, co kontroverzního si daná osoba myslí, ale vždyť roky dělala pro stranu to či ono".
2) Obhospodařování - tím rozumím poměrně intenzivně viditelnou tendenci k tomu, aby Piráti fungovali především tak, aby to bylo dobré pro Piráty, tj. aby strana obhospodařovala zájmy svých členů (opět se to může zdát logické). Aby se nedělaly kompromisy, důležitá je ideová čistota. Aby se nenaskakovalo na potřeby politického a mediálního provozu, důležité jsou interní pirátské procesy. Aby vedení strany nedělalo tolik politiku ven, důležitá je řádná administrace provozu strany (prý by tomu mělo věnovat minimálně 80 % času). Aby se s rozhodováním o ničem nespěchalo, i kdyby třeba celá země čekala, důležitá je důkladná diskuse na fóru a dodržení lhůt. Aby se nechodilo do koalice, důležitější než šance vyhrát je zachování značky. Aby se nechodilo do vlády, i když jsme se k tomu zavázali voličům, důležité je věnovat se teď rozhárané straně, která potřebuje restauraci starého dobrého pirátství.
Chápu ty, kteří takto uvažují, a chápu, proč jim to přijde logické. A chápu, proč se (mám ten dojem) vidí jako strážci ideálů pirátství proti bezskrupulóznímu pragmatismu, který podle nich pirátství zahubí. Přesto se pokusím vysvětlit, že takové uvažování podle mne ve svých důsledcích logické není.
Jsem přesvědčen, že politické strany nejsou a nemají být organizace obhospodařující zájmy svého členstva, jako je třeba podpůrný spolek havířský, odborová organizace v kovozpracujícím závodě nebo společenství vlastníků jednotek. Cílem politické strany je "měnit svět", účastnit se politické soutěže, uspět v ní a realizovat svou politiku, o níž je strana přesvědčena, že je nejlepší pro společnost, tedy pro všechny, i ty, kteří nás nevolili. Proto do moderní demokracie nepatří strany založené na stavovském principu (strana malorolníků a domkářů či Československá živnostensko-obchodnická strana středostavovská), ale strany založené na ideovém přístupu. A právě proto nesmí být politické strany zahleděné do sebe.
Max Weber (Politika jako povolání) odlišil etiku smýšlení a etiku odpovědnosti, a to právě na příkladu politiků. Správně usoudil, že v politice prostá etika smýšlení, oproštěná od důsledků svého jednání, nemůže fungovat. Etika odpovědnosti se oproti tomu musí vyrovnávat s tím, jaké důsledky bude mít dané jednání pro společnost a politické dění.
Mám za to, že to dobře vystihuje ten rozpor, o kterém tu mluvím. Všichni ti Piráti, kteří razí výše zmíněné postupy a které mám jinak vesměs rád, v podstatě reprezentují "etiku smýšlení bez odpovědnosti", a já si nemyslím, že je úlohou politické strany působit takto. V hlasování o vstupu do koalice se STAN se říkalo "koalice bude asi špatná pro Piráty, ale dobrá pro ČR", a že to evidentně napadlo řadu lidí nezávisle na sobě, svědčí o tom, jak trefné to je. Klíčové ale je, že jsme si vybrali to, co je dobré pro zemi - protože přesně takto by měla politická strana fungovat, to je jejím smyslem a cílem. Nemá to být "Fiat Piráti, pereat mundus". Máloco ilustruje rozdíl mezi etikou smýšlení a etikou odpovědnosti tak názorně.
A nyní k tomu, co vlastně není vidět na první dobrou. V rámci etiky smýšlení jsou její proponenti nepochybně ctností lidé, eticky na výši, shlížející na nás pragmatičtější smrtelníky. A kdesi hluboko dole, v mravním bahně, se pak z jejich pohledu nacházejí prospěcháři, korupčníci a korytáři z tradičních, ideově vyprázdněných stran, které dělají politiku jen pro vliv a zisk a o etice snad slyšeli naposledy v devětaosmdesátém.
Jenže - a tady se dostávám k meritu věci - z pohledu etiky odpovědnosti (a znovu opakuji, že právě etika odpovědnosti je ta, na níž je třeba v politice stavět) je vlastně rozestavení figur úplně jiné. Podívejme se na to z pohledu společnosti, občanů, voličů, na něž důsledky našich politických činů dopadají a vůči nimž jsme odpovědní - jak by se vlastně lišili Piráti od tradičních stran, kdyby také jen obhospodařovali svoje zájmy? V takovou chvíli se ztrácí podstata - když tu strana není pro společnost, ale jen sama pro sebe, začíná být jedno, jestli jsou její pohnutky vznešené (nebudeme konstruktivní, protože je důležitější zůstat eticky bez poskvrny) nebo naopak mrzké (nebudeme konstruktivní, protože je důležitější si nahrabat). V obou případech společnost nedostává od politické reprezentace to, co by mělo být cílem. A tak, aniž by to sami tušili nebo si to jen připouštěli, se podle mého z hlediska etiky politické odpovědnosti zastánci "etiky smýšlení bez odpovědnosti" dostávají do společnosti, ve které vůbec být nechtějí a které se děsí. A je to právě proto, že uvažují pouze v rovině etiky smýšlení, která ovšem v politice nemůže fungovat. Proto je potřeba někdy překročit horizont svého myšlení a myslet i trochu "out of the box", jak se snažím ukázat.
A s tou zásluhovostí je to podobné - jak se vlastně z pohledu společnosti liší strana, ve které se dávné budovatelské zásluhy (a zásluhy to nepochybně jsou!) tolik oceňují, a strana, ve které se funkcionáři po čase "prosedí" do vysokých pozic? V obou případech je to vlastně stejný princip, v opozici vůči otevřené soutěži založené na schopnostech, kterým by náš systém primárek měl vycházet vstříc. I tady rozdíl mezi etikou smýšlení a etikou odpovědnosti vede k tomu, že zatímco v rovině etiky smýšlení jsou naši "idealisté" od tradičních stran neskonale daleko, v rovině etiky odpovědnosti jsou jim až nebezpečně blízko.
Tohle všechno je navíc jen méně závažná část celého mého argumentu. Moderní demokracie je založena na madisonovském modelu (Federalista č. 10) vzájemného překrývání zájmových skupin napříč společností. Politické strany pomáhají tyto zájmy artikulovat (tím i trochu usměrňovat) a zároveň mohou fungovat jako svorníky tam, kde štěpící linie procházejí jinak, než jsou ideové hranice stran. V moderním stranickém systému tak musí fungovat stranická vzájemnost - politické strany respektují jedna druhou jako legitimní aktéry politické soutěže, k čemuž je nezbytné vědomí, že i těm ostatním stranám jde o prospěch společnosti. Sociální demokrat se nemusí s laissez-faire liberálem shodnout na ekonomice (a co je podstatné, vždycky se najdou otázky, třebas kulturní, na kterých se ti dva shodnou a zase se neshodnou s křesťanským konzervativcem), ale všichni vzájemně vědí, že idea toho druhého/třetího je založena na přesvědčení, že daná idea je pro společnost to nejlepší. Takto by se měly vzájemně respektovat všechny systémové (či přesněji ústavověrné) strany. Dnes, kdy máme i přehršle subjektů antisystémových, které z tohoto principu vzájemnosti vybočují, je to ještě důležitější než kdy předtím.
A tudíž - a to už se vracím - když politické strany na toto přesvědčení o správnosti svých idejí pro společnost rezignují a začnou se soustředit ne na prosazování svých idejí v politické soutěži, jak velí etika odpovědnosti, ale na sebe samotné a obhospodařování svých zájmů podle etiky smýšlení, nemohou logicky nikdy ani sdílet onen prvek vzájemnosti. To by po mém soudu muselo nutně vést ke ztrátě soudržnosti již tak rozviklaného stranického systému a tudíž k erozi demokracie jako takové. I proto se domnívám, že si nemůžeme dovolit obrátit se ke společnosti zády a zabývat se námi samými.
Ve výsledku tedy směřuji k jednoznačnému závěru - to nejlepší a nejzdravější, co se může Pirátům stát (a tím to bude v souladu s etikou odpovědnosti přínosné pro celou společnost), je to, aby byli zastánci "etiky smýšlení bez odpovědnosti" v demokratické vnitrostranické volbě, čistě, čestně a zároveň přesvědčivě, rozhodně a definitivně poraženi. Přeju tedy všem členům a členkám, aby se v našem hlasování rozhodli ku prospěchu nás, ku prospěchu celé země a s vědomím odpovědnosti, která je na našich bedrech.
Pokud jsem ve svých úvahách někoho dotkl a soudíte-li, že jsou mé argumenty nepirátské, s pokorou se omlouvám. Mým cílem je dívat se na jednoduché a zdánlivě logické pravdy kolem nás, promýšlet je znovu z různých úhlů a pokud neobstojí, zpochybnit je či rovnou bořit. Přijde mi takové... jak to říct nejlépe... pirátské.
EDIT: překlepy
), tak teprve zkončíme jako strana, protože budeme zbyteční.
1. Umožňuji užitek.
Autenticita je totiž magnetická. A naše osobnost přitahuje ty, kteří to mají podobně. Na tom je dobré postavit naše fungování. Na osobnostech. Nejdůležitějším principem pro mě není to, co chce většinový trh a na čem by se dalo nejsnáze vydělat. Osobně ani politicky. Ale to, jak si dokážeme postavit život, ve kterém můžeme být sami sebou. Život, za který se nemusím já ani nikdo jiný stydět. Protože to je to, co chtějí koneckonců úplně všichni.