Jan.Adam píše: ↑28 zář 2021, 21:44
Možná by bylo tedy lepší se věnovat programování a zdravotnictví nechat pro změnu na lidech, kteří jsou zběhlí zase v něm. To platí nejen pro Tebe, ale pro všechny vyjadřující se zde.
Už moc neprogramuju, ale zůstala mi z toho schopnost nějaké analytické práce s jazykem. A ano, jistě, proto by mi v životě nenapadlo ucházet se o nominaci do týmu zdravotnictví (tedy potenciálně na post ministra zdravotnictví nebo jeho náměstka). A ano, až by někdo hledal co se mnou, tak myslím, že moje minulost spojená s víceméně podnikatelskou činností i moje zaměření mi předurčují někam na dopravu, průmysl, ministerstvo pošt a telegrafů apod. praktické činnosti, ale o to teď nejde.
Jsem tedy docela rád, že tu zaznělo, že Ondřej Dostál je právník - a ne třeba lékař, či osoba spjatá s provozními otázkami zdravotního systému. Tedy, právníci podle mě mají ke zdravotnictví zhruba stejně daleko, jako programátoři - a když si uvědomíme míru zavádění informačních technologií jednak do samotných léčebných procedur, jednak právě do práce s údaji o zdravotním stavu pacientů, tak si dokonce myslím, že k tomu máme blíže, než právníci (při studiu nám jako příklad důležitosti správného vyhodnocení událostí při paralením běhu více úloh dávali jako příklad chybu v realtime operačním systému při přepínání úloh, díky které umřeli pacienti v důsledku špatně nastavená dávky při ozařování, apod.). Společnost je dnes vysoce mezioborová a jednotlivé specializace by měly spolupracovat a ne posílat ty ostatní do háje... nikdy nevíte, kdy někoho z toho opovrhovaného oboru můžete potřebovat (nebo budete prostě záviset na to, že nebude blbec a neudělá chybu - prostě každý je občas řidič tramvaje, a ne jen revizor...).
Samozřejmě, ta jeho primární agenda spojená s tím, že zdravotní údaje jsou soukromé je důležitá, když jsem ještě v začátcích Pirátů krátce zastával post garanta pro otázky soukromí, tak jsem si toto uvědomoval taky. (samozřejmě, opět analyticky technicky: jediným způsob, jak garantovat soukromí při nakládání s osobními údaji je maximální transparentnost na straně těch, kteří s nimi nakládají, to je tak mimochodem - soukromí je převrácená hodnota transparentnosti těch, kteří do soukromí ostatních mají přístup)
Nechci dál "kopat příkopy" a osobně doufám, že pandemie končí a že se i to zdravotnictví posune k novým zajímavým otázkám a ta ochrana údajů o zdravotním stavu jistě v řadě běžných otázek bude zajímavá kapitola.
Nicméně, znovu tu opakuju, a je to důležitý, možná na úrovni, kterou bude ještě 10 let řešit Ústavní soud, nevím: ta část zdravotních údajů, která souvisí s vysoce infekčními chorobami a jejich prevencí, tedy i očkování, ta nebude ochraně soukromých informací o zdravotním stavu plně podléhat nikdy. Částečná anonymizace, nastavení pravidel tak, aby neobtěžovaly a aby se informace nešířily zbytečně, když nemusí - budiž.
Ale prostě když vystoupíte na letišti s ebolou, nikdy to nebude tak docela vaše soukromá informace o zdravotním stavu. Je pravda, že COVID nebyl tak docela ebola, ale v jistém smyslu byl ještě daleko horší, byť šance přežít ho byly nakonec i v nejohroženějších skupinách relativně vysoké. Jenže právě proto napáchal takovou paseku, ekonomicky i objektivně co do počtu úmrtí: kdyby se místo něj vyskytlo ohnisko eboly, bylo by to strašné, a všichni bychom ty checkposty s osobami v biohazard oblecích brali daleko vážněji - ale umřelo by bývalo 100-200 lidí, co by s tím přišli do styku a pak by to vyhaslo. Nebylo by 30-40 000 mrtvých nad normální stav... to samé platilo u smrtelnějšího SARS1, ostatně. Takže to rozhodování, kdy je ta infekční choroba tak vážná, aby bylo potřeba narušit soukromí, je docela složité, vyžaduje nějaké chápání statistiky a pravděpodobnosti a rozhodně na to nestačí "selský rozum" . Selský rozum ovšem může mít trpělivost a nechat si hodinu a dvě vysvětlit, proč byla na místě panika. Což ovšem byl v uplynulém období další problém, protože rozum je obvykle ta část osobnosti, kterou používáme, aby nás uklidnil, abychom nepanikařili... a je tím obvykle úkolován.
Částečný návrat k plnému soukromí by byl možný, kdyby bylo zdravotnictví tak vyspělé a dostupné, že by vlastně žádná infekční choroba nepředstavovala ohrožení ostatních. Tedy v podstatě taková iluze, jakou společnost měla, když se prvně objevila antibiotika. Pořád jsou ale infekce, které postupují rychle a už jen třeba podchytit moment, kdy je potřeba léčbu bezpodmínečně zahájit, by mohl být problém. A bez nějakého omezení soukromí by nebyla možná jiná, než plošná opatření - např. trasování ze strany hygieny je vážné narušení soukromí a občané taky toto trasování u nás svorně bojkotovali, což podle mě přispělo k horšímu průběhu epidemie a většímu počtu mrtvých. Ok, trvalo to dlouho a lidem došla trpělivost s "nouzovým" stavem, který se stále více začínal jevit jako trvalý, apod. Ale Babiš, jakkoliv z jiného důvodu představuje zlo, které by mělo odejít, v tomto ohledu není hlavním pachatelem: jistě, přispěl ke ztrátě důvěry většiny občanů, to ano. Ale bylo to právě trvání lidí na soukromí v mimořádné situaci, kdy bylo na čase z této hodnoty dočasně ustoupit, které stálo opravdu život klidně 15 000 lidí na víc (a toto je náš vlastní odhad, Ivan Bartoš o něm sám mluvil v televizi). Bohužel trvání na absolutní ochraně soukromí v situaci pandemie reálně stálo lidské životy, lidé se (možná z existenčních důvodů, protože řada jich žije od výplaty k výplatě - nepíšu to, abych někoho soudil) rozhodli, že to opravdu je jejich soukromá věc - a výsledek všichni známe.
Skutečně nechci "kopat příkopy", myslím, že smyslem tohohle vlákna je upozornit, že značná část členské základny a dlouhodobých příznivců Pirátů dostala pocit ohrožení volební kampaně tohoto kauzou - spíš než, že by kampaň nějak chtěli sabotovat. Počet členů a osob spolupracujících s Pirátskou stranou stoupá. Není v lidských silách, když jako členové hlaujeme o různých nominacích a funkcích, abychom si všichni všechny osobně "proklepli". Často čerpáme informace z oficiálního CV, které zveřejní na webu strany, z "kandidátské řeči", apod. A v tomto případě mám indicie (možná chybné - už jsem tady jednou vyzýval, ať mi někdo opraví, pokud mám chybné informace), že kandidát podstatnou část svojíj profesní specializace ve svém CV v podstatě zamlčel.
Na závěr bych podotkl, že neexistuje nic jako přirozené právo stát se veřejně činnou osobou, politikem. Existuje v prinicpu několik možných procedur výběru osob pro veřejnou službu, jednou z nich jsou striktní byrokratické procedury, vzdělávání lidí z úřednické kasty pro danou specializaci a jejich následné výsady. Tenhle způsob je logicky při výběru placených státních zaměstnanců. Další obvyklou procedurou je kooptace - tedy "vnitřní strana" (ať už to znamená cokoliv), si vybírá lidi, se kterými se jim dobře pracuje, kteří rozumějí tomu, čemu oni sami ne, které je možné různým způsobem zaúkolovat, apod. Ale demokracie znamená hlavně tu třetí možnost - a sice, že si občané vybírají, zda někdo bude opravdu zastupovat právě jejich zájmy (to, že spousta občanů má o svých skutečných zájmech spíše mlhavé povědomí a jsou snadno marketingově ovlivnitelní, to teď nechme stranou...). Piráti obecně podle mě do veřejných funkcí chtěli dostat osoby transparentnější, zejména v oblasti, kde hrozí střet zájmů - proto jsme prosazovali věci jako majetková přiznání na začátku a konci veřejné kariéry, apod. (ono to nikdy nebude dokonalé).
Pořád se mi nedaří to nějak shrnout. Sice jsme zaplnili médii prohlášeními o tom, že jsme "liberální strana", ale máme dost mlhavé představy o obsahu tohoto pojmu. Já ho vždy chápal tak, že konzervativismus předpokládá hierarchii ve společnosti a pravidla platí zejména pro "poddané". Úkolem elit je pak především jen tato pravidla důsledně vynucovat a udržovat sociální hierarchii". Liberalismus by naproti rád, aby stejná pravidla platila pro všechny - to je "rovnost" v té volnosti, rovnosti, bratrství - a doufá, že elity při vytváření těchto pravidel zohlední, že pravidla budou platit i pro ty elity a nastaví je tedy nějak rozumně. Bez elit, které rozumí svému oboru, se samozřejmě neobejdeme - a zdravotnictví je obor, kde to platí dvojnásob. Vzniká zde "emergentní hierarchie", přímo vyplývající z každodenní aplikace získaného vzdělání a zkušeností v praxi, a to rovnou na nejvyšším levelu (jde prostě o život). Měli jsme tu už ministra zdravotnictví, který rozhodně nehodlal sám dodržet pravidla, která nastavil pro populaci - a ten pod tlakem veřejného mínění rezignoval. Teď se blížíme do období, kdy pravidla už nebudou tak přísná, ovšem pořád bude žádoucí vydávat nějaká doporučení a jít příkladem při dodržování těchto doporučení. A zejména, pokud jsme strana, která by ráda více stavěla na dobrovolnosti, tak podle mě musíme vybírat osobnosti, ochotné jít tím dobrovolným příkladem... ne osobnosti, které budou příkladem ignorování vlastních doporučení...
s očkováním, to je empiricky prokázáno. Nevím ale o studii prohlašující "tolik a tolik protilátek je dostatečná ochrana (srovnatelná s očkováním)".
