Čau lidi, ve své pozici samozvaného pirátského experta na východní Evropu jsem chtěl trochu nakopnout důležité téma, které se řeší v zahraničí, ale u nás jaksi ne. Bude to teda takovej trochu delší rant, tak snad se nena*erete.
Jak vlastně říkat onomu státu, kde se teď tak vehementně protestuje? Většina z vás rovnou vypálí, "no přece Bělorusko!"
Jenže ono to není tak snadné. Možná jste někdy nedávno zabrouzdali na stránku Běloruského velvyslanectví a všimli si, jak si tato instituce říká -
Velvyslanectví Republiky Bělarus. Oha?
Nebo čtete německá média a všimli jste si nedávných prohlášení předních německých deníků. Např. Der Spiegel dává od začátku sprna pod každý článek o dění v … onom státě následující vysvětlivku:
Warum wir statt Weißrussland nun Belarus schreiben
(Proč od nynějška píšeme
Belarus místo
Weißrussland (doslova Bělorusko))
Tuto změnu pojmenování praktikuje už delší dobu také německé
ZaMini
A v angličtině se už nějaký pátek taktéž používá
Belarus a označení příslušníků národa Belorusians (srovnej Russia/Russians a dřívější úzus
Belorussia).
Proč takové haló kolem názvu?
Bohužel to nejde úplně vysvětlit bez historického exkurzu, který dávám off topic.
Prostor východní Evropy, kde se tohle drama odehrává definuje dodnes pojem „Rus“. Rus je pravděpodobně označení pro skandinávské válečníky („varjagové“), kteří se v prostoru mezi Baltem a Černým mořem na krátkou dobu stali elitou místních slovanských a baltských kmenů. Velmi rychle ale svými slovanskými poddanými byli asimilování a v třetí generaci už mizí i skandinávská jména a kultura těchto rodů.
Ty různé kmeny měli vlastní jména (Kriviči, Drevljané, Polané), která ale nezpozději od 12. století začala splývat do identity Rusínů/Rusů/Ruských. Dominantním státem, který si všechny ostatní podrobil, se stalo kyjevské velkoknížectví, ovládané skandinávským rodem Rurikovců a celému území se začalo říkat prostě Rus (Русь, Ruthenia).
Dominance Kyjeva moc dlouho nevydržela a území se nám rozštěpilo na 12 různých knížectví. V 13. století pak na scénu vlítli Mongolové/Tataři a Kumáni, kteří Kyjev vymazali z mapy a jižní část Rusi (tedy velkou část dnešní Ukrajiny a Ruska) ovládli a téměř vylidnili.
Kyjevská Rus a Rus jako celek ale zůstalo už navždy označením pro Slovanské oblasti východní Evropy a když se východní Evropa ve 14. a 15. století začala znovu nadechovat, tak se vykrystalizovali dva outsiderské státy, které si činili nárok na dědictví celé Rusi.
1)Velkoknížectví Litevské a 2) Velkoknížectví Moskevské.
No moment, kde se tu vzala Litva? Litevci, baltské etnikum a poslední pohané v Evropě, měli se slovanskými sousedy různorodé vztahy. Poláci na ně dokonce povolali na pomoc Německé rytíře. Směrem na východ ale využili chaosu v Rusi a velkou část ovládli, ne vždy násilně. Poslední velký pohanský vládce Olgerd/Olherd (lit. Algirdas) získal sňatky s dcerami vymírajících ruských rodů velkou část dnešního Bělorusi. Došlo přitom ke splynutí dvou kultur a litevská velkoknížata se na mincích a v dokumentech často titulovala i staroruským jménem (např. Gediminas – Gedymin/ Гедымін). Rusínští bojaři splynuli s litevskou šlechtou a staroruština se stala vedle litevštiny úředním jazykem.
A Moskva?
Moskva byla nepříliš významným tržištěm na okraji zájmu Kyjevské Rusi. Jenže vpád Mongolů vše změnil. Knížata z tradičního, ale upadajícího knížectví Vladimir přesunula centrum své moci do Moskvy. Moskevsko-Vladimirský stát prosperoval, a nakonec si v roce 1380 troufli vyzvat Zlatou Hordu a na Kulikovském poli taky vyhráli.
Moskevští vládci se začali titulovat jako „Vládci celé Rusi“ a kulturně se odstřihli od západu. Začali propagovat ideu Rusi jako státu pravoslavných Slovanů pod vedením Moskvy. Ivan III., který měl za manželku dceru posledního byzantského císaře se prohlásil za „cara“, Moskvu za „třetí Řím“ a pro svůj stát začal používat řecký výraz pro Rus – Rossía, tedy Rusko.
Litevci taktéž zatočili s Tatary, v r. 1362 u Modrých vod. Ovládli tak ohromný kus Rusi, včetně Kyjeva a do konce 14. století se dostali až k Černému Moři. Díky manželství knížete Jagella s dědičkou polského trůnu navíc došlo k (zatím jen personálnímu) spojení Litvy a Polska – největšího soustátí tehdejší Evropy.
Stejně jako moskevská knížata se litevská velkoknížata považovala za pány celé Rusi. Na rozdíl od Moskvy ale považovali Rus pouze za území, a ne za etno-kulturní identitu. Moskevské nároky na Rus naprosto odmítali, koneckonců větší část Rusi, včetně symbolického Kyjeva byla v jejich rukou.
Moskevský koncept Rusi/Ruska směrem na západ Litevsko-Polský stát vehementně a aktivně dementoval, až se vžil třeba v angličtině termín „Muscovy“, který až v 18. století nahradil termín Russia. Pro Litvu bylo nesmírně důležité, aby Evropa Moskevské Velkoknížectví nevnímala jako „Rus/Rusko“.
Litevský koncept Rusi a ruského etnika byl v podstatě „multikulturní“. Pokud na ovládnutém území existovala ruská knížata a bojaři, tak byli prostě zahrnuti do litevské šlechty. Staroruština a ruská kultura, včetně náboženství existovala i nadále, vznikala i ruská literatura. Do toho zde žili i komunity Němců a Židů a různá baltská etnika.
Bílá Rus bojištěm
Tyto dva státy a jejich koncepty Rusi na sebe nakonec v 15. století narazili a tím začal nejvleklejší konflikt evropských dějin, který definitivně skončil až v roce 1795 rozebráním Polsko-litevského státu.
Bohužel pro Rusíny se právě území dnešní Bělorusi stalo hlavním bojištěm. To vedlo mimo jiné k vylidnění oblasti skrze hladomory, válku a také útlak litevských magnátů. Litevská šlechta totiž vykrystalizovala do malého množství velmi mocných rodin s ohromnými državami. Na těchto velkostatcích panoval absolutismus nejhrubšího zrna. Proto poddaní houfně utíkali na jih, na polodivoké území u kraje státu – Ukrajinu. Zde vytvořili společně s dalšími skupinami svébytné etnikum – kozáky. I proto jsou si běloruština a ukrajinština dodnes velmi podobné, vzájemně mnohem podobnější než moskevské ruštině.
Litevci během 15. a 16. století dostávali ale od vitálního moskevského státu řádně na frak. Polská část státu je musela čím dál častěji pomáhat, až nakonec na nátlak Poláků byla uzavřena Lublinská Unie, která státy formálně sloučila do šlechticko-demokratické Rzeczypospolite a tím Poláky zavázala do bojů na východě. Za to se Litva zřekl vůči Polsku jižní Rusi – tedy dnešní Ukrajiny.
Jenže Polsko bylo mnohem lidnatější, bohatší a kulturně plodnější. Polská kultura, jazyk a katolické náboženství ve staronovém státě měli prim a šířili se jako divoký požár.
Paradoxně první obět tohoto vývoje byla litevská etnicita a kultura, které prostě zmizeli na venkov kolem Vilniusu a Kaunasu. Oficiálními jazyky Rzeczypospolitej byly pouze Latina, Polština a Staroruština. Typický „litevský šlechtic“ tak mluvil polsky a rusky, měl rusínské kořeny a byl katolík. Katolicismus a polská řeč penetrovali i do poddanských vrstev, kde část přešla ke katolicismu. Staroruština v soustátí se také začali mísit s polštinou a tím se nadobro oddělila od ruštiny moskevské.
Nově sjednocený stát Moskvu začal tlačit zpátky, a hodně. Během období tzv. Smuty na přelomu 16. a 17. století Moskevský stát téměř vymazali z mapy, a dokonce ovládli i Moskvu, kde se nechal polský král Wladislav IV. korunovat tentokrát opravdovým vládcem vší Rusi.
Polsko-litevský východní sen ale vydržel pouze 2 roky, v roce 1609 museli z Moskvy rychle utéct, samozřejmě v zimě.
V polovině 17. století pak Moskva udeřila zpět a stejně tak tvrdě. V období tzv. Potopy si se Švédy téměř rozdělili Polsko a Litvu. Pravoslavní poddaní povstali, připojili se ke kozákům a většinu Rusi proměnili ve Free-for-all Deathmatch. Na svou stranu velkorysými sliby nakonec dostala Moskva ukrajinské kozáky a tím Moskevské Rusko vkročilo poprvé v dějinách na Ukrajinu.
Polský stát sice téměř zázrakem dokázal většinu území získat zpět, ale část Rusi (Smolensk, Černigov, Kyjev a polovina Ukrajiny) už zůstala Moskvě.
V této době se vůbec poprvé objevuje termín „Bílá Rus“. Není jasné, jaký má mít vlastně význam. Je možné, že šlo o „derivát“ z tehdy již tradičního jména „Červená Rus“, které označovalo západní Halič a Volyň.
Co je důležité je, že označení se „Bílá Rus“ se téměř 1:1 krylo s dnešní Republikou Bělarus a označovalo tedy ty části Rusi, které Moskevské Rusko nedobylo.
Až do dělení Polska zde existovala svébytná mnohokulturní společnost, ačkoliv polonizace pomalu pokračovala i na Bílé Rusi.
To všechno ale skončilo právě dělením Polska, kdy se Bílá Rus stala součástí carského imperia. Intelektuálové carského Ruska považovali veškeré slovanské obyvatelstvo Rusi za jeden národ Rusů, které se skládá z Velkorusů, „Malorusů“ (Ukrajinců) a Bílých Rusů. Pro nové území začali používat nový termín – Белоруссия, Bělorusko.
Vedle Polonizace, které díky menšinovému školství vesele pokračovala dál, tak Rusíni v Bílé Rusi byli vystaveni i rusifikaci – měli se stát součásti Ruska a jeho ruského národa. Odboj proti rusifikaci často vedl u elit k přimknutí se k polské jazykové identitě. Nejznámější příklad – Adam Mickiewicz, narozený na dědičném statku poblíž běloruského Brestu, který ve svých dílech štědře čerpal z běloruského folkloru, považoval se za litevského patriota a psal výhradně polsky. Dnes ho za „národního umělce“ považuje Polsko, Litva i Bělorusko.
Takřka souběžně s naším „Národním obrozením“ se učenci snažili zachránit jazyk Bílé Rusi a stvořili tak moderní běloruský jazyk. Běloruská identita a jazyk sice zůstávali doménou venkova (města byla Polská a Ruská), ale lze mluvit o rozkvětu, zvláště po liberalizaci v Rusku po r.1905.
Dokonce ani první léta SSSR neznamenala pro Bělorusy z hlediska národnostního úplnou katastrofu. Naopak se bolševici snažili ve své části Bělorusi (západní část totiž získalo Polsko) vytvořit výkladní skříň pro Bělorusy žijící v Polsku. Běloruské instituce a literatura v rámci možnost vzkvétali.
Opravdovou katastrofou byla až první vlna stalinistických čistek, kdy v gulazích zmizela celá jedna generace běloruských elit.
Stalin následně nasadil armádu pseudovědců, kteří se opírali o staré imperiální teorie o jednom národu Rusů a začala tuhá doba rusifikace. Běloruský jazyk a kultura sice zůstala součástí Běloruské SSR, ale pouze jako jakýsi venkovský folklór lidí, které Kreml považoval za součást jednoho ruského národa. Z téhle epochy se Bělorus dostala vlastně až za Gorbačova. Na konci této doby temna už na území staré Bílé Rusi mluví většina lidí Rusky a běloruský jazyk je stále menšinovou záležitostí.
A jsme už vlastně v dnešní době. Ufff.
Long story short, území dnešního „Běloruska“ nemělo po většinu svých dějin s (moskevským) Ruskem nic společného, až do roku 1795, kdy si ho Rusko v rámci dělení Polsko-Litevského státu přivlastnilo a začalo tamní obyvatelstvo rusifikovat.
Mají tedy s Ruskem ještě méně společné historie a identity, než třeba my s Rakouskem.
Bílá Rus je stejně jako „Červená Rus“(Ukrajina) a Moskevská Rus (jádro Ruska) dědicem Kyjevské Rusi a její slovanské kultury. To je společný zdroj, z něhož se odvíjí samostatné národy a jazyky Bělorusů, Rusů, Ukrajinců a tuctu menších etnik (Lemkové, Rusíni, atd.). Rusko v rámci svých imperiálních choutek už od středověku tlačí ideologii sebe sama jako jediného dědice Rusi, tedy
Rusko=Rus.
Bělorusové, Ukrajinci a další se mají laskavě přidat k Rusku a zglajšaltovat se do jednotné identity.
Podobné choutky v Evropě známe, a běžně je v EU odsuzujeme.
Bělorus je ale historicky a kulturně dědicem Polsko-Litevské Rzeczypospolitej a to dokonce ve větší míře než právě Litva. Byl to totiž právě staro-běloruský jazyk, který byl úřední řečí východní poloviny státu a v němž vznikala i podstatná část jeho kultury.
Název
„Bělorusko“/“Belorussia“/ „Weißrussland“ v tomto kontextu není neutrální deskriptivní název, ale ideologicky nabitý pojem, který automaticky sugeruje Ruské nároky na Bělorus a běloruskou identitu jako selského slovanského národa mluvícího „trochu jinou ruštinou“.
V českém prostředí přitom název Bělorusko je importem z ruštiny, a až do roku 1945 se paralelně používali termíny
„Bílá Rus“ a „Bělorus“. O správnosti těchto termínu se vedly i debaty.
Ústav Jazyka českého považoval ještě v roce 1931 za správný termín „Bílá Rus“. O Bělorusku mluvili zpravidla rusofilové. Naopak v kruzích Rusku nenakloněných se Bělorusko konsekventně neužívalo.
Pár příkladů z První republiky a Ottova slovníku naučného:
https://www.flickr.com/photos/58349938@ ... 5716556623
Až v roce 1945 nám „vysvětlili“ Sověti, že správným termínem je jen Bělorusko.
Sama Republika Bělarus se takto jmenuje od roku 1991 a do roku 1995 měla i vlajku používanou dnes při protestech.
S Lukašenkem a jím vyvolaným referendem v roce 1995 ale přišel dost zvláštní návrat zpátky. Lukašenko a Rusové sice svorně razií ideu „bratrských národů“, jehož výrazem je Unijní stát. Dlouhou dobu také Lukašenkův režim potlačoval běloruskou řeč a kulturu ve prospěch „celoruské“. Republika se vrátila ke staré sovětské vlajce a symbolům.
V posledních letech to ale v manželství s Ruskem hodně skřípe a tak Lukašenko najednou začal zdůrazňovat svébytnost Bělorusi, řečnil místy bělorusky a
veřejně proklamoval, že Bělorus se s Ruskem nikdy nespojí. Ve stejnou dobu také neuznal separatistické republiky na Ukrajině.
Je taky možné, že chtěl ubrat vítr z plachet protestujících, kteří odpor proti němu framují jako boj vlastenců s ruskou loutkou. Identita Bělorusů je tedy i do budoucna nejistá, ale současné protestní hnutí se celkem jednoznačně identifikuje s ideou samostatného běloruského národa, s vlastní řečí a nezávislým (kulturně i politicky) na Rusku.
Během protestů (big PP
@Marketa.Gregorova,
@Mikulas.Peksa,
@Jan.Lipavsky a další ) jsem u nás převzali symboly běloruského protestního hnutí, bílo-červenou vlajku a běloruský jezdecký erb (Pahonia/Pogoń). Oboje jsou symboly Litevského velkoknížectví, protože Bělorus je prostě dědicem Litevského odkazu, a ne ruská gubernie.
Nebylo by od věci tlačit na postupnou změnu při užívání názvů? Zvlášť když už se sama Ambasáda tituluje „Velvyslanectví Republiky Bělarus“? Lze čekat, že v případě úspěšné revoluce by se státní znak a vlajka změnila, stejně jako mnoho dalších věcí. Nebylo by překvapivé, kdyby nový režim své zahraniční partnery požádal, aby odpovídajícím způsobem poupravili své názvosloví. Např. Ukrajinská vláda poměrně hlasitě požaduje důsledné používání názvu „Kyiv International Airport“ místo jména "Kiev", stejně tak se vymezuje proti názvům jako Malorusko, Nové Rusko, atd.
Když už pak tedy budeme tak jako tak měnit atlasy, tak proč ne i název?
Co na to
@Andrej.Ramaseuski ?
