Stalinismus, děkan Pullmann a další promarněná debata o komunistické minulosti
Místo toho, aby kontroverzní teze děkana Filozofické fakulty přivedla českou veřejnost k hlubšímu chápání vlastní historie, odehrála se další antikomunistická fraška.
…
Co ale Pullmann ve zmiňovaném rozhovoru ve skutečnosti říká? Tady i v jiných rozhovorech stále opakuje, že dlouhé trvání minulého režimu nelze vysvětlit pouze represí, policejním státem a útlakem, ale že z logiky věci musela většina lidí režim podporovat a na jeho fungování se podílet. Aby vše vyhrotil a v rozhovoru s Danielem Kaiserem pro Echo24 si trochu zaprovokoval, zmíní bádání německých historiků z devadesátých let a později v rozhovoru pro DVTV také knihu Terror and Democracy in the Age of Stalin (Teror a demokracie za časů Stalina) americké historičky Wendy Goldman a tvrdí, že ve stalinistických čistkách ze třicátých let můžeme pozorovat, že demokraticky volené podnikové odbory dostaly příležitost kritizovat a trestat vedení podniků, což se postupem času zvrhlo ve strašidelnou sérii poprav a deportací celých sektorů sovětské společnosti do lágrů.
Pro Pullmanna a jím zmiňované historiky tedy onen demokratický prvek spočívá jednak v tom, že byla narušena klasická hierarchie společnosti a do veřejného rozhodování byli zapojeni dříve z něj vylučovaní lidé, a jednak v tom, že diktaturu, teror a vraždění neměly na svědomí jen stranický aparát a komunistická nomenklatura, ale že se na něm aktivně podílela sovětská společnost. Analogicky se Pullmann vyjadřuje o československých procesech, ať už s Kalandrou a Horákovou, nebo s Rudolfem Slánským. Michal Klíma ovšem v takovém vyjádření vidí pošlapání posametového vývoje, protože demokracii chápe především v rámci právního státu jako zajištění svobody slova a myšlení, jako ochranu menšinových názorů a jako svět, v němž o vině a trestu rozhodují soudy, a nikoliv většinový názor.
Jde tedy skutečně jen o dvě různá chápání pojmu demokracie, nebo o něco víc? Na tom, co Michal Pullmann v rozhovoru pro Echo24 i DVTV tvrdí, by nemuselo být nic skandálního. Odvrací se od představy, že československý (ale i sovětský) systém stál jen na hrůze, perzekucích, tyranii a vraždách, a připomíná, že tento systém při životě udržovala i většina obyvatel. Michala Klímu a další ale rozčílilo především to, že o vraždění lidí v těchto procesech mluví akademickým a politologickým slovníkem a v souvislosti s posíláním lidí na smrt mluví o participativním či demokratickém prvku. V jejich očích popisuje politický teror v příliš neosobních a abstraktních pojmech, které je osobně urážejí.
…
Naprostým mistrem míjení a mediální negramotnosti je ovšem již tradičně šéfredaktor Info.cz Michal Půr, který se na Twitteru svých čtenářů provokativně ptá, jak by se asi lidé tvářili na to, kdyby děkan Filozofické fakulty tvrdil, že nacistický režim nestál jen na teroru, ale také na participaci a podpoře běžných lidí. Bylo by to jistě strašné a šokující, jenomže přesně to Pullmann o nacismu ve zmiňovaném rozhovoru pro Echo24 říká. A říká to proto, že to už přes třicet let není na akademické půdě kontroverzní téma. Zkoumání dějin každodennosti německého nacionálního socialismu ukázalo, že ani nejodpornější režim všech dob se neobešel bez lidové podpory. Je to samozřejmě děsivé, ale Adolf Hitler a jeho režim měli v očích řady svých současníků legitimitu i poté, co NSDAP po vítězných volbách zrušila demokratickou soutěž politických stran a nahradila ji diktaturou a terorem.
Právě tento typ historického zkoumání nám pomáhá podívat se na minulost i se všemi nepříjemnými pravdami. Ostatně, ani antisemitismus si Hitler nevymyslel a nevnutil jej německému lidu „na bodácích“. Nejde přitom o legitimizaci diktatury, ale jen o snahu ji pochopit. A jak Pullmann opět říká v rozhovoru s Danielem Kaiserem pro Echo24, byli to levicoví historici, kdo v sedmdesátých a osmdesátých letech tyto projevy každodennosti nacistického režimu začali zkoumat a kdo s těmito závěry přišel. Takové zkoumání totiž neznamená relativizaci hrůz minulosti, ale poskytuje lepší pochopení toho, proč mohl nacistický režim vůbec fungovat. Toto pochopení navíc umožňuje společnosti se s historickým traumatem vyrovnat. K něčemu podobnému ale česká debata o komunismu zatím ani náznakem nedospěla.
…
Pullmannova kauza v něčem připomíná nedávné dění v Polsku, kde se vláda dokonce snaží kriminalizovat historickou práci, která dokládá, že se Poláci podíleli na holocaustu. Můžeme připomenout třeba knihu polsko-kanadského historika Jana Grabowského Lov na Židy. V případě Pullmannových komentářů k dějinám minulého režimu a Grabowského knihy jde o podobnou věc: přisuzují společnosti významný podíl na dějinných událostech, které jsme si zvykli rámovat tak, že jsme se stali nebohými oběťmi vyšších historických sil a neneseme za svou minulost žádnou odpovědnost.
Napodobování polské a maďarské debaty je pro českou konzervativní pravici typické a není asi překvapivé, že se v současné kauze tolik angažuje. Mnohem smutnější je ale role liberálně pravicových politiků, intelektuálů a novinářů, kteří by s Pullmannovými myšlenkami nemuseli mít problém. Je to nejen smutné, ale i nebezpečné, a to hned ze dvou důvodů. Pokud bude diskreditace děkana Pullmanna úspěšná, otevře se zde precedens, na základě něhož budou moci být akademici odvoláváni za své názory nebo pouhé badatelské hypotézy. Jednalo by se v podstatě o začátek konce svobody slova a myšlení na akademické půdě, tedy o to, před čím čeští liberálové obvykle a právem varují. A tato cenzura akademického bádání může vyvolat další vlnu umlčování nepohodlných názorů, tak jako se to děje právě v Polsku a Maďarsku.
Důležitá je ovšem i druhá rovina celého problému. Michal Pullmann totiž poukazuje na sociální smír, který komunisté během svého vládnutí s obyvateli Československa uzavřeli. Profesor Pavel Barša tento Pullmannův postřeh v knize Konec experimentu označuje za tak zjevný, že ho považuje za banální s tím, že ho lze přisoudit jakémukoliv modernímu režimu. Pro debatu o české současnosti však evidentně banální nebude, když se zde část elit veřejného života stále diví, proč Andrej Babiš vyhrává jedny volby za druhými. Sociální smír je totiž velmi důležitou podmínkou legitimity jakéhokoliv režimu či vlády a skoro se zdá, že Andrej Babiš je na české politické scéně momentálně jediný, kdo to pochopil. Opoziční strany takovou politiku často označují za populismus a nadbíhání lidu, a proto opozicí zřejmě zůstanou i v budoucnosti.
Jan Bělíček, Pavel Šplíchal
24. července 2020
A2larm
