Ondra.kl píše: ↑20 čer 2019, 12:01
... lékaře nikdo k provádění eutanázie nenutí ... on o své svobodné vůli provozuje svoji praxi nebo uzavírá pracovní smlouvu s nemocnicí. Pokud se mu jeho budoucí pracovní povinnosti nelíbí, nemusí smlouvu podepisovat, ani provozovat svoji praxi.
MUDr Vendkula Keclíková píše: "Já se nemohu ubránit dojmu, že dříve nebo později tento zákon projde, tj. zákon, který bude umožnovat úmyslné zabití člověka jiným člověkem, byť na na jeho žádost. Dle mého názoru, pokud se propůjčí lékařský stav k vykonávání eutanázie, ulpí špína na všech. " . A já s ní v jejím názoru souhlasím. " Jak mohu vysvětlovat pacientům, že je v nemocnicích nebude chtít nikdo usmrtit, když reálně lékaři tu možnost budou mít. V Beneluxu lékaři přiznali, že se občas stane eutanázie i bez žádosti pacienta. Legální zabíjení není nutné spojovat s medicínou, i když s tím někteří lékaři nemají problém. Existuje nepřeberné množství způsobů, jak se zbavit života. Na mačkání tlačítka není třeba vzdělání z lékařské fakulty, i jiní to zvládnou." Zemřít si nepřejí jen lidé z oblasti paliativní medicíny, ale často lidé depresivní, nebo i zcela zdraví lidé, kteří ztratili smysl života. Z jakého titulu máme právo my lékaři tyto lidi zabíjet? Cožpak jsme něco více, než ostatní? Zabíjet někoho jenom proto, že si to přeje? Lidské zákony, na rozdíl od těch přírodních, jsou nedokonalé a snadno zneužitelné a lidé zákony velice rádi obchází. " Volání o pomoc" máme řešit tím, že to volání umlčíme navždy? Na to nemusím být lékař! Nejde všechno nacpat do matematických vzorců, zákonů a pravidel na to je lidské psyché, lidský život příliš složitý. Často nejde ani vyjádřit slovy realitu, realita se mnohdy nedá ani poznat ani vyjádřit slovy, proto o věcech, o kterých se nedá mluvit, se má mlčet.
Tímto děkuji MUDr Vendulce Keclíkové za inspirativní článek v Tempus Medicorum " Musí to být lékař, kdo bude zabíjet na žádost pacienta? "6/2019, str. 12.
„Náš problém není v tom, že toho víme málo. Náš problém je, že mnoho z toho, co víme, není pravda.”
Will Rogers