Změna demokratického minima

[Pavel.Moravec]

Zdržet se hlasování (nebo nehlasovat) je mnohem důstojnější než hlasovat nevěda o čem. Dělal jsem to v AS UK, dělám to tak v RV a postupoval bych tak v jakékoliv jiné funkci. Osobně jsem proti postoji, že práce zastupitele se má měřit primárně účastí v hlasování.

Formulace deminima neznamená, že se musím za každou cenu podrobně seznamovat se všemi návrhy, nýbrž jen s těmi přínosnými, které stojí za to podpořit. Jediný problém, který může při důsledné aplikaci daného ustanovení nastat, totiž je, že mým nepodpořením dobrého návrhu daný návrh neprojde. U dobrého návrhu by nicméně měl být předem zhruba jasný jeho přínos.

Samozřejmě souhlasím s tím, že „seznámit se s návrhem“ mnohdy znamená víc než si jej přečíst. Avšak nikdy ne méně než to.

Nedodržování deminima podle mne je problém a pokud se najde nějaký účinný způsob, jak jej lépe vynucovat, budu jen rád.

(Zrovna na EP se mi líbí, že k hlasování zveřejňuje zdůvodnění poslanců, proč jak hlasovali.)

[Pavel.Moravec]

Všeobecná poznámka - nemyslím si, že by výše uvedené bylo specifikem evropského parlamentu, je to daleko obecnější rys zastupitelských orgánů ve veřejné správě. Problém navíc bývá často zmiňován i v souvislosti s přímou demokracií (typická otázka "kolik hlasujících v referendu si zjistilo XXX"?).

Obecně proti sobě prostě jdou principy "zjistit si informace týkající se rozhodování" a "mít na to čas a chtít ho tomu věnovat". Určitě souhlasím, že pokud člověk může vyhovět oběma, měl by to udělat. Parlamentní praxe (asi narozdíl od Markovy zkušenosti z RV) ukazuje, že to prostě nemusí být možné. Relevantní informace totiž zhusta nekončí zněním návrhu nebo důvodovou zprávou. Je třeba sledovat minulou legislativu, procedurální kličky, taktické cíle ostatních stran, odlišnosti v motivacích jejich jednotlivých zastupitelů atp. Málokdy se tedy člověk dopracuje k pocitu "vím všechno a mohu rozhodnout", zpravidla je rozhodnutí vyžadováno v dřívější fázi.

Zároveň Markem zmíněná varianta "ignorovat hlasování, protože nevím" je určitě dobrým doporučením do RV, ale bývá zřídka možností v zastupitelských orgánech. Uvnitř Pirátské strany neexistují jasně definované frakce, které by spolu soupeřily. A už vůbec nebývá zvykem mediálně napadat ty, kteří se hlasování zdrželi. Natož, aby se to dělo organizovaně. Můj dojem ze sněmovní praxe byl, že "neutrálové to schytají od obou znepřátelených stran".

Osobně se s DeMimem vyrovnávám způsobem, který naznačoval Honza Hora - tj. pokud nestačím, nechávám si informace předzpracovat asistenty, kolegy poslanci v expertních týmech. To nutně vede k tomu, že nemám v hlavě všechny detaily rozhodnutí o každém konkrétním hlasování. Nevnímám to jako špatné - je celkem běžnou praxí v mnoha profesích (vědě, programování, ...) si pamatovat pouze odkaz na zdroj a v případě potřeby informace dohledat. Nepřijde mi jako špatné využívat coby zdroj důvěryhodné lidi - věřím tomu, že pracují v souladu s Pirátskými cíly - což rozhodně nedokážu říct o vyhledávacích algoritmech Google nebo FB, které mi podstrkují odkazy na základě bůhvíjakého klíče.

Ono je taky fajn si uvědomit, že DeMimum není jediný možný Pirátský přístup k problému. Je to něco, co vzniklo v České Pirátské straně jako reakce na specifické problémy ČR v minulém desetiletí a je to IMO docela ojedinělé řešení. Řada Pirátských stran ve světě šla naopak cestou "tekuté demokracie". Tekutá demokracie rovnou předpokládá, že hlasující má právo rozhodování přenechat někomu, kdo se jím zabývá hlouběji. Zároveň ale umožňuje tuto delegaci kdykoli stáhnout (a tedy nevytváří "trvalé zastupitele", kteří by o dané věci vždy rozhodovali).

Kdybych to měl nějak zobecnit, myslím, že Pirátským ideálem je politika založená na faktech resp. datech (fact-driven resp. data-driven policy). A lze se k tomu dobrat různými způsoby, DeMimum je jedním z nich a určitě existují situace (např. hlasování RV), kde je užitečné.

Vrátím-li se k Evropskému parlamentu, osobně by mi přišlo zajímavé řešení, které prosazovala na začátku svého mandátu Julia Reda - tj. vytvořit internetovou "poradní platformu", která by crowdsourcovala analýzy problémů zapojením členů všech evropských Pirátských stran. Bohužel to tehdy ztroskotalo na nedostatku zdrojů a návalu legislativní práce. Ale je to jedna z věcí, které bych opravdu chtěl vidět fungovat.

[Jiri.Janecka]

od Lukas.Blazej :
V tomto případě by ovšem dodržování demokratického minima všemi europoslanci vedlo ke zhroucení celého systému. Pokud by mohli europoslanci hlasovat pouze pro návrhy, se kterými se seznámili, bylo by prakticky nemožné něco schválit. Tím by utrpěly hlavně menšinové (opoziční) návrhy, které jsou sice rozumné a ostatní by s nimi souhlasili, ale nebyl by čas je přečíst. Ani po vyloučení menšinových návrhů by ale nebylo možno prohlasovat materiály, které EP prohlasovat musí.

Tak teď opravdu nevím, jestli čtu pirátské form nebo Dikobraz (dávný humoristický časopis připouštějící mírnou společenskou kritiku v mezích zákona). Takže naše dřívější rozhodnutí, na které jsme nalákali voliče a také některé ze starších členů se ukazuje v boji o koryta jako zásadní překážka. Jestli to náhodou nebude tím, že tohle rozhodnutí jak je staré, tak je opravdu dobré. Navrhuji si to vyříkat osobně. Třeba v Bohumíně.

[Pavel.Moravec]

A už vůbec nebývá zvykem mediálně napadat ty, kteří se hlasování zdrželi. Natož, aby se to dělo organizovaně. Můj dojem ze sněmovní praxe byl, že "neutrálové to schytají od obou znepřátelených stran".

A vadí to (kromě toho, že to v danou chvíli může být nepříjemné, což chápu)? Ono „schytat to“ od Babiše/Kalouska/kdovíkoho totiž není něco, čemu bychom se nutně měli vyhýbat – důležité je, jak si to obhájíme sami před sebou a před voliči.

[Milus.Kotisova]

DeMimum není jediný možný Pirátský přístup k problému. Je to něco, co vzniklo v České Pirátské straně jako reakce na specifické problémy ČR v minulém desetiletí a je to IMO docela ojedinělé řešení. Řada Pirátských stran ve světě šla naopak cestou "tekuté demokracie". Tekutá demokracie rovnou předpokládá, že hlasující má právo rozhodování přenechat někomu, kdo se jím zabývá hlouběji. Zároveň ale umožňuje tuto delegaci kdykoli stáhnout (a tedy nevytváří "trvalé zastupitele", kteří by o dané věci vždy rozhodovali).

Kdybych to měl nějak zobecnit, myslím, že Pirátským ideálem je politika založená na faktech resp. datech (fact-driven resp. data-driven policy). A lze se k tomu dobrat různými způsoby, DeMimum je jedním z nich a určitě existují situace (např. hlasování RV), kde je užitečné.

Vrátím-li se k Evropskému parlamentu, osobně by mi přišlo zajímavé řešení, které prosazovala na začátku svého mandátu Julia Reda - tj. vytvořit internetovou "poradní platformu", která by crowdsourcovala analýzy problémů zapojením členů všech evropských Pirátských stran. Bohužel to tehdy ztroskotalo na nedostatku zdrojů a návalu legislativní práce. Ale je to jedna z věcí, které bych opravdu chtěl vidět fungovat.

Ještě se nabízí další řešení, která jsou jednodušší a proveditelnější tady a teď (bez ohledu na technické prostředky) - a to je cesta dobré metodiky přípravy obecnějších (meta-)podkladů. Uvedu 4 příklady:

1. kompas dlouhodobých trendů - max. 20 nebo jiný pro jednotlivce uchopitelný počet "mezirezortních" ukazatelů (vycházejících z našeho dlouhodobého programu, podporujících i body v životním prostředí, zemědělství i ekonomice např.), které popisují "cílový/žádoucí" stav nebo lépe příznivé okolnosti, které přirozeně/přímo/nepřímo podporují naplnění našeho programu. (Za těchto a těchto okolností míříme k naplnění programu) - pak člověk může v pracovních skupinkách, v komunikace s ministerstvy, na plénu využít více síly kladení doplňujících otázek, což se dá dělat i na základě kusé znalosti dokumentu, a tím se dozvědět více; a pokud zákon či politika podporuje kterýkoli z trendů (a neodporuje zásadně jiným), je možné zvednout pro návrh ruku.

2. orientační hrubé sestavení pirátské verze státního rozpočtu -- na základě našeho programu (volebního i dlouhodobého) identifikovat pro každý resort 5-10 konkrétních (!) politik s dopadem na rozpočet (plus/minus; vše ostatní bereme, že zůstává beze změny). Ujistit se, že ladí dohromady (neodporují si), že ta čísla nejsou úplně humpolácká. Toto je také pomocné vodítko, jaké "cizí" návhry podpořit. I pomoc, jak potom kontrolovat smysluplnost cizího návrhu rozpočtu.

3. matice možných podstatných prvků dílčího systému/řešení - na základě každého jednotlivého studia návrhu zákona lze postupně sestavit ucelenou matici prvků/uzlů dané problematiky (u centrálního bankovnictví je jich prvním nástřelem možná jen do 15: zákonné platidlo, inflace, cenový indexu, 5 měnověpolitických nástrojů, repo sazba, lombardní a diskontní sazby, kapitálové a jiné požadavky apod.) a na způsob výrokové logiky popsat velmi jednoduše možné varianty spolupůsobení těchto prvků... rozdělit je do kategorií, hledat společného jmenovatele apod. - na základě toho vylaďovat trendy/dlouhodobé ukazatele, upravovat konkrétní politiky, doplňovat nezodpovězené otázky (viz poslední bod).

4. sadu několika nezodpovězených otázek ke každé podstatné širší problematice

Tohle se dá průběžně dělat a postupně tvořit i během provozu ve sněmovně a jinde.
A dalo by se to uplatnit i na náš vnitrostranický provoz.

[Jiri.Janecka]

A už vůbec nebývá zvykem mediálně napadat ty, kteří se hlasování zdrželi. Natož, aby se to dělo organizovaně. Můj dojem ze sněmovní praxe byl, že "neutrálové to schytají od obou znepřátelených stran".

A vadí to (kromě toho, že to v danou chvíli může být nepříjemné, což chápu)? Ono „schytat to“ od Babiše/Kalouska/kdovíkoho totiž není něco, čemu bychom se nutně měli vyhýbat – důležité je, jak si to obhájíme sami před sebou a před voliči.

Tak samozřejmě, kdo se bojí nesmí do lesa. Nicméně tyhle věci probíhají podle klasického schématu. Dotyční vyrobí nějakou mentální resp. mediální zkratku, předhodí jí novinářům a do svých trollfabrik na sociálních sítích a pokusí se s nimi zaplavit prostor. My (ideálně) musíme mít předem vyrobé odůvodnodnění, které tu jejich verzi vyvrátí. Vyrábět ho za chodu je nepříjemné, protože zájem novinářů resp. opinion-makerů na sociálních sítích trvá hodiny max. dny. Takže ten čas je drahý....když se to nepovede vysvětlit, zůstávají dlouhodobé škody - voliči i členové jsou znejistělí, trollové ostatních stran pak téma při různých příležitostech náhodně vytahují....

Mít zdůvodnění "nevěděli jsme" / "neměli jsme čas vyhodnotit" / "prostě jsme to podělali" atp. je určitě možné a už jsme ho použili (protože se nám to prostě stalo a nemělo smysl to nějak okecávat). Problém je, že volič od politika legitimně očekává, že se bude snažit věci řešit. Takže se to nesmí dít moc často, jinak vznikne dojem, že kašleme na svou práci.....a samozřejmě, u dobrovolnického výkonu neuvolněné funkce v RV je úplně v pohodě říct "neměl jsem čas, mám rodinu". V kontextu odměn za uvolněné funkce (jako poslanec, radní) ovšem taková argumentace vyvolává spíš silný vztek než pochopení.

Druhá věc je, že když vyjádříš neutrální pozici, s oblibou Tě někdo začne natírat argumenty typu "nevědí co chtějí", "nemají program", "je to nečitelné hnutí", "jsou infiltrovaní radikální levicí", "jsou infiltrovaní radikální pravicí", "je to pátá kolona USA", "je to pátá kolona Ruska", "je to Kalouskovo béčko", "je to béčko Zelených", "platí je Soros" (teď přibyde ještě "platí je Bannon").... atp. Na první pohled je to na zaklepání na čelo, ale jsou lidi, kteří tomu fakt věří. Vyvracení těhle blábolů nás stojí čas a energii a z podstaty věci není stoprocentní, takže nás to obere o nějaké lidi, kteří by nás jinak podpořili.

Samozřejmě člověk nesmí zrazovat svoje hodnoty. Ale jsou války, které nemá cenu vést. Typicky komunisti předložili návrh na zařazení bodu "Projednání privatizačních zločinů z dob vlád ODS, KDU-ČSL a TOP 09" (nebo jak se to přesně jmenuje). Hlasoval jsem pro, ačkoli myslím, že pokud to přijde na plénum, bude to několik hodin, kdy budeme poslouchat hádku Kalouska s Filipem a užitečný výstup z toho velmi pravděpodobně nebude žádný - protože prostě sněmovní procesy nefungují tak, že by výstupem tohoto bodu mohlo být něco přínosného. Ale nemám potřebu to projednání blokovat (ať už tím, že bych se zdržel nebo hlasoval proti), protože nechci, aby mě pak Filip (nebo někdo jiný) natíral, že jsem Kalouskův poskok a kryju jeho privatizační zločiny. I když Kalouskovi samozřejmě rád podpořím zařazení bodu "Projednání zločinů komunismu", protože co já bych se nechal osočovat, že jsem maskovaný marxista?

Prostě - ať se řežou mezi sebou, lepší než aby řezali do mě.

[Jiri.Janecka]

Fajn, děkuji za osvětlení parlamentního politikaření. Jsou asi věci, se kterými se moc dělat nedá. Po VŘSR přišli sověti se zákazem tajné diplomacie a skončilo to paktem Molotov-Ribbentrop. Tady se ale bavíme o podstatnější věci, kterou už velmi přesně shrnul jeden z předřečníků: Jak mohou poslanci chtít po občanech aby se řídili zákony, které si ani oni nemají čas přečíst. Podle mého názoru jsme to měli vždycky jako zásadní část našeho ne-li přímo programu, tak postoje určitě, že nebudeme nadále zaneřáďovat náš právní řád. Že se budeme snažit regulace rušit a ne vymýšlet nové. S ohledem na evropské volby je to ještě zásadnější.
Když už jsi Mikuláši do debaty přispěl, už delší dobu se chystám vznést dotaz, nakolik jsou tyto názory Klause ml. pravdivé.
https://www.novinky.cz/komentare/476713 ... us-ml.html
Tedy kolik % činí ona unijní legislativa, která prochází, protože projít musí a proč musí projít?

[Vit.Fux]

.....
Když už jsi Mikuláši do debaty přispěl, už delší dobu se chystám vznést dotaz, nakolik jsou tyto názory Klause ml. pravdivé.
https://www.novinky.cz/komentare/476713 ... us-ml.html
Tedy kolik % činí ona unijní legislativa, která prochází, protože projít musí a proč musí projít?

Je to off-topic, ale stejně: To číslo se přesně nedá stanovit. Odpověď je zjevná z toho článku, resp. už z chyb, co v něm Klaus dělá. Evropská Unie vydává nařízení a směrnice. Nařízení je něco, co jde metodou copy-paste do národního práva (tudíž na tom není nic k implementování, navzdory Klausovým tvrzením). Směrnice je nějaký všeobecný rámec, podle kterého si jednotlivé státy dělají své vlastní zákony. Přičemž naprosto není jak stanovit, jestli směrnice jako taková byla vágní a její implementace detailní nebo naopak - každý stát si to může do jisté míry udělat po svém.

Zmíněné nástroje existují primárně proto, protože existuje společný trh. Jakkoli je to nepochopitelné pro průměrného ODSáka, společný trh nemůže existovat bez společných standartů na ochranu spotřebitele, péči o životní prostředí atp. Pohádka o svobodném pohybu zboží bez regulací je krásná, ale skončí zavřenými hranicemi, pokud by se na druhé straně hranice prodávaly jedovaté šmejdy (protože je přece levnější to vyrobit a trh si s tím poradí, že? ). Takový volný pohyb skončí nejpozději první hromadnou otravou malých dětí.

Určitě se můžeme bavit o tom, kde je ta hranice, co by je v rámci společného trhu nutné minimum a co si ještě mají pořešit národní státy. Tahle debata z povahy věci ale nemůže probíhat v českém parlamentu, protože pravidla společného trhu jaksi nemohou určovat pouze Češi.

Ještě technická poznámka. Česká Republika se může jako suverénní stát rozhodnout podepsat mezinárodní smlouvu s jinými suverénními státy a dohodnout se tak, že některé její aktivity budou nadále vykonávány mezinárodními orgány. Má jakožto suverénní stát - podobně jako Velká Británie - právo od takové smlouvy odstupit. Její suverenita tím nijak netrpí.

Ono ale bohužel suverenita jednoho státu končí tam, kde začíná suverenita druhého. A stát (nebo skupina států) má plné právo říct "nesmíte k nám vozit toto zboží, pokud u vás nebude platit zákon zakazující používat při jeho výrobě následující chemikálie". Zrovna lidé s takovou dojemnou péčí o ochranu hranic před všemožným nebezpečím zvenku, jakou předvádí ODS, by to měli chápat.

[Jiri.Janecka]

Děkuji za odpověď, ale mám za to, že tak nějak klouže po povrchu. Nemyslím si, že by Klaus ml. něco míchal.
1. I mně je jasné, že některé normy EU nás zavazují přímo a jiné vyžadují transformaci do našeho právního řádu. Podle mne Klaus píše o tomto typu a tvrdí, že je jich moc a že jsou parlamentem schvalovány automaticky. Tedy můj dotaz zněl kolik jich je, třeba za rok a v jakém jsou poměru k zákonům navrženým naší vládou a poslanci z vlastní iniciativy.

2. Úplně pradávná varianta jak mělo EHS fungovat bylo, že nebudou co se týče kvality zboží vytvářeny nadnárodní organizace, ale že jednotlivé státy budou své zboží garantovat tak, aby se mohlo prodávat kdekoliv. OK, nepovedlo se.

3. Nejde "tak úplně" o technické normy. Zrovna zmíněná ochrana spotřebitele vlastně vytváří paralelní strukturu vedle Občanského zákoníku. Přitom do občanskoprávního zákonodárství nemá unie co zasahovat.

4. Samozřejmě, že když chci někde být, tak mi asi nezbývá, než se přizpůsobit. Ale také je vhodné občas prověřit, jestli se nám to pořád ještě vyplácí. Důvěřuj, ale prověřuj.

[Mikulas.Peksa]

1. I mně je jasné, že některé normy EU nás zavazují přímo a jiné vyžadují transformaci do našeho právního řádu. Podle mne Klaus píše o tomto typu a tvrdí, že je jich moc a že jsou parlamentem schvalovány automaticky. Tedy můj dotaz zněl kolik jich je, třeba za rok a v jakém jsou poměru k zákonům navrženým naší vládou a poslanci z vlastní iniciativy.

Definice "moc" a "málo" jsou v tomto ohledu IMO subjektivní a bezpředmětné. Je jasné, že za normální situace by se toho nemělo dít příliš, zároveň může přijit nával (např. proto, že se vytváří společný digitální trh). Hlavně je totálně nesmyslné vytvářet si KPI, kolik má být jakých norem - pokud řešíme nějaký problém, máme se ptát, jak ho vyřešit dobře. A ne se snažit "plnit plán" na poměr počtu národních a evropských norem.

Schvalování samo o sobě automatické není, zdržuje se to a často dochází ke gold-platingu - tj. Brusel vymyslí směrnici, která je vcelku minimalistická, ale nějaký pošuk v národním parlamentu na ní navěsí další nesmysly, které by tam být nemusely (a pak tvrdí, že za všechno může zlý Brusel). Pro příklad netřeba chodit daleko, viz třeba GDPR.

2. Úplně pradávná varianta jak mělo EHS fungovat bylo, že nebudou co se týče kvality zboží vytvářeny nadnárodní organizace, ale že jednotlivé státy budou své zboží garantovat tak, aby se mohlo prodávat kdekoliv. OK, nepovedlo se.

To se ale v podstatě děje. V každém státě jsou instituce, které řeší příslušný segment trhu resp. jiných aktivit (Česká Obchodní Inspekce, Český Metrologický Institut,....) a tam to řeší národní úředníci podle společných evropských pravidel. Každopádně je IMO zcela mimo diskusi, že by ta pravidla nebyla evropská. To bychom kromě "daňových rájů" řešili "chemické ráje" (zemi, kde smíš do potravin naházet cokoli a pak to vyvézt...) atp., protože si nějaká země řekla, že dané odvětví ekonomiky stáhne k sobě a nechá tam korporacím volný prostor pro řádění a na tom se napakuje.

V některých případech existuje eskalační evropská instituce, kam se můžeš odvolat, pokud s úředníky placenými ze národních peněz není řeč (ať už proto, že musejí poslouchat nějakého mísntího Babiše nebo z jiného důvodu). Ale nevím o tom, že by někde byla evropská instituce vyloženě "prvoinstanční" (jestli Tě napadá příklad, dej vědět).

Přitom do občanskoprávního zákonodárství nemá unie co zasahovat.

Přiznám se, že netuším, na čem by se zmíněné tvrzení mělo zakládat (pominu-li, že Ty to tak můžeš chtít). Jsem silně přesvědčený, že při pohybu občanů Unie by nemělo docházet k diskriminaci na základě státní příslušnosti. To z povahy věci omezuje prostor pro národní zákonodárství (protože zakazuje poslancům národních parlamentů šikanovat lidi z ostatních států Unie).

4. Samozřejmě, že když chci někde být, tak mi asi nezbývá, než se přizpůsobit. Ale také je vhodné občas prověřit, jestli se nám to pořád ještě vyplácí. Důvěřuj, ale prověřuj.

Prověřování je určitě fér. Já myslím, že ultimátně to teď předvádějí Britové. Strana, která tam vládne, sedí s ODS v jedné frakci v europarlamentu, dalo by se říct, že si dost rozumějí. Argumentace, kterou předváděli Johnson, Davis a Gove, se v ničem podstatném neliší od toho, co předvádějí otec a syn Václavové Klausové (jo, je psaná anglicky, to je ten hlavní rozdíl). Tak uvidíme, jak tenhle experiment dopadne.