Petra Kopecka moderuje:
A v tom je právě ten problém, který vám vytýkám. Že necháváte někoho, aby vybral, komu svěřit dítě (ať to vybírá soudce, psycholog nebo kdokoliv jiný). Tento způsob rozhodování vede jednak k posilování moci rozhodujícího a jeho názorů (i psychologové mají často hodně subjektivní názory), jednak k posilování rodičovských bojů. Házejí na sebe špínu a bojují, kdo dítě dostane do péče. To je špatně. Správně má být, že se oběma dá na srozuměnou, že mezi nimi nikdo rozhodovat nebude, že jeden druhého od dítěte neodstaví, že budou nadále i po rozchodu mít dítě ve výchově oba (samozřejmě pokud se nedomluví jinak). Odpadla by tak moc soudů, psychologů a dalších nad osudy rodičů a dětí a odpadl by i jeden z důvodů rodičovských bojů - snaha přisvojit si dítě do své výlučné péče proti vůli druhého by tak byla marná.Pavel Moravec píše:To o rozhodnutí dětského psychologa komu jak svěřit dítě jsem samozřejmě myslel jen v případech, kdy se na tom nedokážou domluvit rodiče. Když dokážou, ať je po jejich. Stát jim do jejich rozhodnutí nemá co kecat. A když se rozhodnout nedokážou, má to za ně udělat odborník. Tím pro mne není soudce. Ten se vyzná v právu, ne v dětské duši.
Samozřejmě, že se netýká případů, kdy jeden z rodičů se o dítě nechce nebo prokazatelně není schopen starat. A samozřejmě, že i postupem doby může k takové situaci dojít (viz předešlý příspěvek). Pak teprve má nastoupit péče jen jednoho rodiče.