Dnes tato oboustranná výměna informací nabývá na významu, protože naše společnost se pokouší překonat důsledky čtyřicetiletého pobytu za ostnatými dráty. Východního diktátorem a masovým vrahem Stalinem uměle silou a brutalitou vytvořeného bloku. Mnohdy si mladí lidé neuvědomují jak moc potřebují pomoct jejich rodiče s dnes pro ně nezvykle rychle se měnícími životními podmínkami. Stejně jako si mnohdy mladí lidé přirozeně neuvědomují, že i přesto mohou u svých rodičů a starších spoluobčanů najít pochopení a mnohdy i radu a pomoc s jejich starostmi. Při vědomí moudrosti pánů W+V a jejich písníčky o tom, že stále žijeme ve středovku, chci tímto podpořit vzájemný mezigenerační respekt a sdílení iformací.
Proto mě zaujal tento článeček novinářky PhDr. Heleny Chvátalové http://www.rodina.cz/scripts/detail.asp?id=8304
Několik citací na ukázku jak vznikají mnohé naše dnešní životní problémy:
Vždycky znovu mě v těchto vyprávěních překvapí, kolik negativního o rodičovství my, rodiče, dětem předáváme. Mladé ženy mi často vyprávěly, že jim jejich matky nebo babičky celé mládí říkaly, že až se jim narodí dítě, „všechno skončí“. Tedy že skončí nárok na to, co žena sama potřebuje, protože bude muset být k dispozici dětem a partnerovi.
A cítím v tom i „poselství“, že být ženou je (má být?) utrpení, a dokonce že pokud žena netrpí, je s ní něco v nepořádku. Podstatou takových řečí zjevně je, že matka, která si ve svém životě pro sebe neuměla udělat prostor, tvrdí své dceři, že to nejde. Ale v dnešní době je zkrátka nesrovnatelně více možností než dřív… Myslím, že bychom se všichni měli alespoň občas zamyslet nad tím, jaká poselství svým dětem předáváme. Protože rodiče sice dětem říkávají: „My vám přejeme, že to máte lehčí, než jsme to měli my,“ ale zároveň v tom bývá cítit i jakýsi podtón, že jsou možná o něco méně dobří rodiče, když nemají tolik „trápení“.
S velkou radostí však sleduji u svých dětí a jejich přátel, jak si své rodičovství užívají. Tleskám třeba své starší dceři za radost, s jakou pečuje o malého synka, i za to, jak šikovně využívá vymožeností, které dnešní doba v péči o kojence přináší. Na druhé straně ale nic nepřehání. A také za to, že od začátku s manželem jezdí i s miminkem na výlety, na dovolené, na akce s kamarády. Tleskám jim, a ani by mě nenapadlo to kritizovat, přestože já jsem s malými dětmi většinou seděla doma.
Naučila jsem se plně respektovat, že do některých věcí mi nic není, že je nemůžu a ani nemám ovlivňovat a je zbytečné si s nimi dělat starosti. Nebylo to vždycky lehké, ale dá se na tom cíleně pracovat a naučit se to. Věřte, že pustit od sebe věci, které nemůžeme ovlivnit, je nesmírně osvobozující.
A překvapeně zjišťuji, že čím méně radím, komentuji, neřkuli kritizuji, tím častěji se mě děti přijdou zeptat na můj názor.
Baví mě sledovat, jak moje děti žijí. Jak vnouček Toníček je i téměř v roce ještě hodně kojený, že není odkládán do ohrádky, ale pohybuje se rychlým lezením po celém bytě, jak spí od narození v jednom hnízdě s rodiči, je nošený v šátku.
Ano, naše generace to dělala jinak – no a co má být? Jinak jsme to neuměli, neměli jsme možnosti a informace, jaké jsou k dispozici dnes. Ale dávali jsme ze všech sil svým dětem vše, čeho jsme ve své době byli schopni – a stejné je to s dnešními rodiči. Bylo by dobře, kdyby si to uvědomily obě strany.
Občas i ve zdejších vláknech zaznívá "Mám pocit" místo myslím si, jsem přesvědčen, dospěl jsem k názoru atp.
Tímto nastává zmatení jazyků a dochází zákonitě k nepochopení. http://www.rodina.cz/scripts/detail.asp?id=8311
