současné emočně nabité diskuze mají jako jedno z témat výběrová řízení. Padají silná slova ze všech stran a zároveň se ukazuje, že vnímání toho, co je u výběrových řízení správné, férové a k čemu jsou vlastně dobrá se dost výrazně liší. Na věc se taky nabalila spousta hněvu a potlačovaných sporů, které vyplývají z jiných věcí.
Přesto si myslím, že je teď super vhodná doba to řešit. Je půl roku před krajskými volbami a rok před volbami do Sněmovny. Zároveň teď máme řadu zkušeností z úrovně komunální, státní i evropské a je nejlepší doba mluvit o tom, co děláme s výběrovými řízeními, proč to děláme, a jaká by byla nejlepší cesta dál. Myslím, že by bylo super reformulovat pravidla, která až následně budeme zavádět a samozřejmě by neměly nijak ovlivnit probíhající řízení. Zkusím to první popsat za sebe.
K čemu je výběrové řízení?
Výběrové řízení je nástroj, kterým činíme transparentnější personální politiku strany do různých funkcí. Cílem je doručit co nejkvalitnější obsazení jednotlivých postů.
Výběrové řízení by naopak nemělo sloužit jako bodík navíc u procesu, kterým odůvodníme cokoliv a nemělo by existovat jen jako formalita.
Výstupy, které z tohoto procesu mají být, jsou tedy dle mého:
- co nejinformovanější personální volby
- transparence procesu pro občana
- důvěra konečného příjemce výhod (což je z definice občan) ve vybrané činovníky
Kde jsou limity výběrových řízení a jak je řešit?
Myslím, že jsme propadli hodně technokratickému přístupu v tom, že “proběhlo výběrové řízení => dobro”. Nerad bych tahal konkrétní příklady z běžících procesů, protože pak se z toho stane “a tohle bylo dobře, tohle bylo špatně” a vnímám to jako blbatý. Relevantní se mi zdá, že problémy jsme zaznamenali v Brně, Plzni, Týně nad Vltavou a Praze, tedy městech všech velikostí a významů
. Něco je v průběhu řešení, něco uzavřeno, něco prošetřováno, ale nemyslím, že se jedná o problém, který můžeme snadno přejít vzhledem k strategickému rozsahu.Základní problém, který ale nemá cenu úplně rozebírat, je personální krize strany. Máme velký vliv, výsledky a čísla - a žalostně málo členů, z čehož vyplývá i žalostně málo kandidátů, aktivních lidí, hodně druhotných konexí a tak dále. Vznikají tak taky silná personální propojení a kumulace funkcí a já myslím, že ten hlavní důvod je “nejsou lidi”. Je dobré to mít na paměti, ale nebudu tomu dál věnovat pozornost.
problém důvěry
Existuje jeden problém, který výběrová řízení z principu pokrývají nedostatečně. U velké části výběrkovaných úloh by měla být hlavní hledanou hodnotou důvěra. Z reakcí zastupitelů po republice vnímám konflikt mezi “vybíráme z co nejširší skupiny lidí, kteří jsou ale zcela náhodní” (a mají třeba svoje vlastní neznámá nebo známá napojení) a “chceme vybrat mezi 5 lidmi, které známe velmi dobře a jsou to naši dlouhodobí spolupracovníci”. Ještě výraznější je to problém u osobních asistentů ať už poslanců, tak třeba radních.
problém frikce
Zorganizovat a vypromovat výběrko tak, aby pokrylo _skutečně všechny vhodné kandidáty_ není triviální úkol, má to vysokou cenu a z logistických důvodů navíc při výběrovém řízení často rozhodují náhodné věci - typický příklad jsou výběrka do dozorčích rad organizovaná v jeden možný konkrétní čas v pracovní době. Je jasné, že to vzhledem k množství zprocesovaných výběrových řízení moc jinak nejde ani na úrovni našich největších měst. Problémy nákladů jsou pak největší u těch nejmenších funkcí: je skutečně smysluplné dávat peníze, čas (včetně dobrovolnického) a další zdroje do komise která si povídá o jedné ZUŠ? Kde je ta hranice, kde je to rozumné, a kde jenom děláme hezké věci, které ale nemají průnik s realitou?
problém zahlcení a výsledku
Ve chvíli, kdy obsazujeme stovky pozic a pro nás samotné je poměrně těžké udržet přehled, kdo kde sedí, tak je legitimní otázka, jestli všechna tato výběrová řízení přinášejí nějakou relevantní službu občanům.
Pokud se pak najednou občan probere s tím, že na námi obsazovaných místech jsou velmi často Piráti a zároveň že naši koaliční partneři obsazují jak chtějí, tak je myslím legitimní otázka se ptát “mělo to všechno smysl?”.
problém politické legitimity
Takovým vrcholným symptomem problému byl třeba manuál důvěryhodnosti, který připravil poslanecký klub a který jasně nastavoval, které politické postoje jsou pro úředníka ve veřejné funkci cajk, a jak je máme zjistit. A tady se nám vine docela zásadní otázka, nakolik je legitimní prosazovat do veřejné správy lidi, které do nějaké míry definuje (a ve výběrkách je explicitně bodován) soulad se stranou.
A tady je rozštěp mezi tím, že voliči legitimně očekávájí, že budeme prosazovat pirátský program (kde jedním z nástrojů je dosazení lidí, kteří ho budou prosazovat na místa ve veřejné správě) a tím, že chceme co nejčistší, otevřená a čistě meritokratická výběrka. Ty věci se navzájem tlučou.
výběrové řízení je vždy trochu blackbox
Je velmi těžký relevantně zhodnotit, jestli proběhlo výběrové řízení správně a férově. Ochrana osobních údajů, omezené možnosti a zdroje zkoušejících (často tlačené do krajnosti množstvím výběrových řízení) a nereplikovatelnost konkrétní situace znamená, že je velmi těžké hodnotit co bylo a nebylo v pohodě, vidíme jenom výsledky.
Jak dál?
Nemyslím, že to jde vyřešit tím, že napíšeme lepší metodiku nebo že libovolný zaměstnanec strany dodá lepší analýzu. Myslím, že by bylo dobré si dát co nejširší rozpravu a pak zvážit, jestli nechceme skrze RV změnit příslušné strategické dokumenty. Věřím, že dokážeme najít konsenzuální změny, když odhodíme emoce, potřebu ukazovat vlastní ctnosti a přistoupíme k problému pragmaticky s tím, že výběrové řízení je cesta, ne cíl sám o sobě.
Myslím, že základní věta k tomu, jak dál, by byla “méně, lépe a s jasnou odpovědností”.
Jako výkop k debatě bych navrhl následující návrhy, ale nejsou to věci, za které chci krvácet a hádat se, spíš první výkop k diskuzi. Snažím se udělat dělení které nepůjde do administrativních detailů, spíš do nějakého ideového rozdělení.
Dosazování do veřejných společností
Rozdělil bych zde velmi zjednodušeně na správní a dozorčí orgány.
U správních je podle mě nutné nezávisle na výši odměny trvat na co nejotevřenějším výběrovém řízení, ve kterém ale přiznaně hodnotíme soulad s definovaným “pirátským minimem”. Zdá se mi naprosto legitimní říct, že jako strana chceme prosazovat nějaké ty hodnoty (od open source po základní sociální liberalismus) a tímto měřítkem omezujeme naše kandidáty. Definované minimum, které někdo splní/nesplní a zavazuje se k němu, mi také přijde jako transparentnější a lepší řešení než položka “15 bodů za znalost pirátského programu a argumentace” ve výběrku, kde je problémů dost a dost, a nezaručuje to ani odpovědnost toho člověka k našim základním hodnotám.
U dozorčích orgánů naopak považuju složku “odbornost” za podmínku nutnou, ale nedostatečnou a zvážil bych otevřeně dovolit tam třeba zastupitelským klubům nominovat Piráty, příznivce, zastupitele a tak dále, výběrko bych dal jako velmi doporučené, ale nepovinné - nebo pokud to dokážeme rozumně nastavit, tak povinné až od nějaké velikosti kontrolovaného subjektu/ výše odměny (přiznám se, že nemám vůbec odhad kolik by to mělo být a věřím, že naši zastupitelé dokáží tohle navrhnout).
Hlavní přínos totiž tady není řízení společnosti, ale důvěra, že na základě svých znalostí a _hlavně_ sdílených hodnot ten který člověk bude dělat dobrou práci při kontrole. Obzvláště u malých subjektů pak hrozí výběrka pro výběrka, která zatěžují stranu a zároveň snižují legitimitu všech dalších výběrových řízení.
Dosazování na role osobních asistentů/ poradců
Myslím si, že výběrka, jak je děláme, by tady měla být pro dané politiky dobrovolná.
Jako politicky nejtransparentnější přístup bych považoval, kdybychom vybudovali kulturu, ve které má politik ideálně už v primárkách představit, koho má v plánu na danou pozici vzít, aby lidé mohli tuto volbu zvážit a odpovědnost politika při této volbě zakalkulovat do svého rozhodnutí. Kdo by tak neučinil, měl by mít možnost na svou odpovědnost přímo nominovat lidi, případně požádat PO o výběrové řízení, pokud sám nemá kapacity/ chuť si tým sestavit.
Ty výběrka je totiž z definice dost složitý dělat dobře.
Potřebujete širokou škálu vlastností, které se velmi těžko hodnotí - kromě velmi specifických odborností v rámci jednotlivých politik (kde shánět lidi, kteří jim skutečně rozumí natolik, aby je mohli zkoušet, je dosti těžké, takže se jede v nějakých základech a logistických schopnostech, které jsou ale pro část asistentů naprosto mimo záběr toho, co dělají) zkoušíte i orientaci v politice, obecné studijní předpoklady a tak dále. To by byl asi překonatelný problém, ale za cenu velkého navýšení prostředků a času které se do toho cpou a s určitým problémem “kdo kontroluje obsah”.
Největší problém je ale otázka důvěry - největším přínosem, který může asistent člověku přinést, je důvěra, opora a z nich vyplývající věci jako možnost nadřízenému dávat otevřenou zpětnou vazbu. Tohle je vlastnost, kterou přímo do výběrka nenapasujete, a vede to pak k tomu, že buď je daný politik ultra férový a tento faktor zahodí (a pak jde do rizika co bude dál) nebo tuto důvěru promítá do jiných částí výběrka, čímž dosahujeme toho, že křivíme výběrko a děláme nějaké divadlo.
Tlačme víc na to, že výběrko je možný nástroj a že politik nese politickou odpovědnost za lidi, které se rozhodl zaměstnat, přesněji tedy za jejich výsledky v práci pro něj. Současný stav vede občas trochu ke schováváčkám za “výběrko bylo”, ale je to pak z principu takový spíš zakrytí.
