Přestože ekonomika bere drogy i anabolika, krize přijde. Jsme připravení?
Evropské centrální bance se nedaří zvedat úrokové sazby. Naopak její minulý tah bylo snížit depozitní sazby do nového rekordního minusu. ECB tím de facto přiznává, že považuje evropskou ekonomiku za entitu, která stále neumí stát na vlastních nohou a zakončit rozmazlování ekonomiky, která si na to možná mezitím zvykla.
Kdysi to mělo trvat krátce, nakonec se to táhne dlouhá léta. Nestandardní situace, která se předtím nikdy nestala a učebnice ji neznají, měla být dočasným opatřením, které si "vynutila" žalostná krizová ekonomická situace při a po finanční a hospodářské krizi. Jenže situace − více než 10 let po krizi − stále trvá.
Existují dva hlavní způsoby, jak dopovat ekonomiku − skrze dluh a skrze nízké úrokové sazby. Minulou krizi − na tom je jednoznačný konsenzus − zapříčinily příliš velký dluh a razantní navýšení sazeb americkou centrální bankou. To ekonomice zlomilo páteř a propadla se do krize. Od té doby se státy zadlužily ještě více (aby ekonomiky nakoply) a nízké sazby se ne a ne dostat na nějakou standardní úroveň. Ekonomika je tak dodnes uměle drogována a není schopna se z této závislosti dostat. Místo toho, abychom dělali strukturální reformy na nabídkové straně, opíjíme se levnými penězi. Stát předstírá, že existuje vyšší poptávka, než ve skutečnosti je − skrze pumpování peněz formou dluhu a skrze extrémně levné peníze (nízké úrokové sazby). Je také možné, že si na tuto situaci ekonomika již zvykla. Na osobní úrovni drogy odmítáme, ale co se týče ekonomiky jako celku, pícháme si drogy systematicky a téměř bez uzardění.
V ekonomických textech se již mnoho let bavíme tím, že vyhledáváme signály další krize. Tu se propadne ten ukazatel, tu jiný − ale zatím se ekonomika nějakým způsobem drží nad vodou. Tančíme na tenkém ledě, o kterém ví každý ekonom, a otázka, kdy přijde další krize, je jedním z frekventovaných témat, o která se tu a tam opře v komentáři kdekdo. Nyní došlo k tomu, že se zvrátila výnosová křivka. To znamená, že se dlouhodobé peníze půjčují levněji než peníze krátkodobé. V ekonomické literatuře je to též zlověstný signál, věštící, že se 22 měsíců po takovém zvrácení výnosové křivky historicky dostavuje krize. I kapitálový trh, určující hodnotu firem, se mnohokrát dostal do situací, kdy se věštil propad a začátek krizového scénáře, ale nikdy k němu nedošlo. Ale náchylnost zůstává.
Krize přijde
Otázka není, zda přijde další krize, ale kdy. V přírodě se vše pohybuje v cyklech, ročními obdobími počínaje přes pohyb planet a atomů a strun až po cyklický vývoj ekonomie. Naším problémem je to, že na další propad ekonomiky nejsme připraveni. Nemáme žádný rezervní scénář, nemáme žádný polštář ve formě možnosti států navýšit dluh. Záchranná lana, která se ekonomice házejí v těchto situacích, jsou již hozena, a to dlouhou dobu − a nezabírají. Ekonomika sice v krizi není, ale pohybuje se jakoby těsně nad ní. Evropská ekonomika v současnosti roste kolem jednoho procenta, což není ani úžasné, ani strašné. Ale pokud si člověk uvědomí, za jaké situace se takový růst děje, jen s hrůzou domýšlí, jak by náš stav vypadal bez umělých anabolik či berlí, které mezitím naší ekonomice přirostly k tělu. Jako by si ekonomika zvykla na preventivní pobírání antibiotik, která pak ale v opravdu potřebné situaci nezabírají.
Když se ECB stala věřitelem poslední instance, stala se i věřícím poslední instance. Naše ekonomika si nevěří, a právě proto v ni musí − zástupně − věřit její hlavní kněz, hlavní věřitel: ECB. Nízkými úrokovými sazbami dává ECB ostentativně najevo pravý opak toho, co si o sobě myslí ekonomika − totiž že je budoucnost bez rizika. Přesně to totiž nulové sazby znamenají. Pokud někomu půjčuji za nulový úrok, buď dotyčnému bezmezně věřím (takto si půjčujeme v rodině nebo mezi přáteli), nebo dělám charitu. ECB tak propůjčuje svoji víru nevěřícím trhům. Otázka je, jak dlouho lze takovou situaci vydržet.
Nahoře huj, dole fuj
Mezitím jsme si vychovali novou generaci bankéřů a podnikatelů, kteří byli touto nestandardní situací odkojeni a zvykli si na ni. Z vnějšího pohledu tedy ekonomika vypadá jakžtakž: trhy rostou a s nimi i ekonomika. Ale pod kapotou motor nešlape, je zrezlý a je jen otázka času, kdy se to projeví i navenek.
Dnes má Západ zhruba dvakrát větší dluh než před začátkem ekonomické krize, a od jejího propuknutí je navíc kolébán oněmi nízkými úrokovými sazbami, které se stále nedaří zvýšit na nějaký rozumný standard.
Není proto divu, že lidé, kteří se dívají pod kapotu, jsou nervózní. Místo skutečných reforem se dopujeme anaboliky, která nám navíc dochází. Dochází nám dluh a dochází nám i monetární nástroje. Místo toho, abychom prováděli reformy důchodů, restrukturovali ekonomiku, pokračovali v integraci služeb a zamýšleli se nad udržitelností celého systému, noříme se do populistických a líbivých řešení, kterými disponují politici tvářící se, že je ekonomika v pohodě. Odsouvání problémů však vede k jejich kumulaci a těžko spekulovat, co se stane, až prasknou. Politická vůle spolupracovat mezi národy je na na bodě mrazu. Nejokatěji je to vidět na USA, kde se snad všechny nezávislé ekonomické organizace bojí, jak se vyvrbí obchodní válka mezi USA a Čínou a pohříchu i Evropou. Přitom schopnost postupovat koordinovaně − a pomáhat si − je při zvládání krize (která bude společná) klíčová.
Snahy o prohlubování evropské integrace jsou na tom stejně, státy jsou již nyní extrémně předlužené a zdá se, že i centrálním bankám, těm věřícím poslední instance, dochází fantazie, kde ještě brát další stimuly. Obecně tím sami přispíváme k úpadku Západu, přestože bychom měli jít ve věci spolupráce a integrace světu vzorem. Evropská integrace byla "only game in town", jediná hra, ve kterou jsme mohli doufat, že nás provede do budoucnosti. A ani tato hra se již nehraje. Národy se zahleděly samy do sebe, ale přitom povrchně.
Ekonomiky se nerestrukturalizují, nezamýšlíme se dostatečně do hloubky a pravidlo "bližší košile než kabát" je sice instinktivně logické, ale zima, která nás čeká, je zima, na kterou právě ona košile nestačí a kde potřebujeme společný kabát. Je jen těžko představitelné, že si v této rozmazlené situaci lid zvolí někoho, kdo bude slibovat říznutí do systému, které bude zprvu nutně bolet. Naší jedinou nadějí budiž ona cykličnost: že nás toto rozmazlování přestane časem bavit a ekonomika půjde do sebe dřív, než bude pozdě. Jednu krizi za život lze systému odpustit (jako když tanečník při představení jednou upadne), ale dvě již ne.
