LN 18.8.2018 Orientace
Smrtí k vítězství
„Válka proti terorismu“ nesnížila počty sebevražedných útoků. Jejich počet naopak rok od roku roste
Jaké jsou příčiny sebevražedného terorismu, jemuž nedávno padli v Afghánistánu za oběť tři čeští vojáci? Proč se Západu nedaří´tento typ terorismu potírat? A především: co se můžeme z afghánského případu o fenoménu sebevražedného terorismu dozvědět?
A fghánští vesničané nás při patrolách zvali domů na čaj i večeři. Častokrát nás pak přemlouvali, abychom u nich přespali. Později ale už jen pozdravili. Jak se noční razie v jejich vesnicích a domech množily, přestali zdravit úplně. A najednou byly všude na cestách spousty improvizovaných výbušných zařízení. Ve snaze pochytat bojovníky Talibanu jsme si totiž Taliban vypiplali i tam, kde předtím vůbec nebyl.
Podobně jako americký veterán, se kterým jsem rozmlouval v kalifornské Santa Barbaře v roce 2012, píše o vztahu mezi cizí vojenskou intervencí a odbojem uchylujícím se k sebevražednému terorismu ve svých pamětech také generál a izraelský exministr obrany Ehud Barak: „Když jsme v červnu 1982 vstoupili do Libanonu, žádný Hizballáh tam nebyl. Šíité na jihu nás vítali rýží a květinami. Byla to naše další přítomnost, co stvořilo Hizballáh.“
Proč zakázat draky
Islámský fundamentalismus do Afghánistánu nesměle pronikal od druhé poloviny 20. století a prosadil se koncem 90 .let spolu s mocenským nástupem Talibanu, jenž zde poté poskytl útočiště globální teroristické síti al-Káida. Nicméně sebevražedné útoky se v této chudé, tradicionalistické a po staletí převážně muslimské zemi objevily až poté, v roce 2001. V diskusích často zmiňovaná souvislost mezi údajně ze své podstaty militantním islámem či domněle agresivní afghánskou kulturou na jedné straně a sklonem k sebevražednému terorismu na straně druhé je proto i v případě Afghánistánu nepřesvědčivá.
Nelze pominout skutečnost, jak ve své knize Globalized Islam (2006) upozorňuje francouzský znalec Talibanu Olivier Roy, že je tradiční afghánská kultura i tamní pojetí islámu na kordy s cizorodým fundamentalismem v podání Talibanu. Například notoricky známý a mimořádně populární afghánský zvyk pouštění draků Taliban zakazuje – drak se prý čas od času zachytí v korunách stromů, chlapci pro něj lezou a z výšky pak mohou zahlédnout ve dvorech domů nezahalené sousedky.
Podle Oliviera Roye se cizorodý fundamentalismus v pojetí Talibanu mohl začít Afghánistánem šířit v důsledku rozpadu tradičních struktur, autorit, věr a zvyků, ke kterému došlo v důsledku sovětské okupace země (1979–1989). A především v důsledku mimořádně brutální občanské války, kdy se do sebe pustily jednotlivé frakce mudžahedínů bojující nejprve proti Sovětům, po jejich odchodu proti komunistické vládě a nakonec proti sobě navzájem. Teprve odtržením od tradiční kultury vznikla tabula rasa, nepopsaná deska, kterou fundamentalisté mohli zkusit dle libosti přepsat.
Útoky jako důsledek okupace
Podle vlivného amerického politologa Roberta A. Papea a jeho knihy Cutting the Fuse. The Explosion of Global Suicide Terrorism and How to Stop It (spolu s Jamesem Feldmanem, 2010) jsou stále četnější sebevražedné útoky v Afghánistánu přímým důsledkem cizí okupace. Ta je proto kontraproduktivní, protože zde generuje více terorismu, než ho dokáže potlačit. Frekvence sebevražedných útoků v Afghánistánu se podle unikátní databáze zpracovávané na Chicagské univerzitě (
www.cpostdata.uchicago.edu) dramaticky zvýšila roku 2006. V reakci na americkou invazi se totiž během prvních pěti let okupace odehrálo jen 15 útoků (2001–2005). Vyžádaly si 68 mrtvých. Poté ale počet sebevražedných útoků každoročně dramaticky rostl na 93 (2006), 137 (2007), 136 (2008) a 98 (2009). Počty mrtvých přitom rok co rok dosahovaly několika set.
Povstalecké organizace se rychle učily, jak zacházet s novou metodou boje, každý další útok byl efektivnější než předchozí. Nikdy se ale v Afghánistánu s pomocí sebevražedného terorismu primárně neútočilo na civilisty. Naprostá většina (80%) útoků směřovala proti „tvrdým“ cílům: západním armádám nebo ozbrojeným složkám vlády, povstalci pokládané za vládu „loutkovou“. Podle Roberta A .Papea nikdy ani nešlo o součást globálního džihádu ve stylu al-Káidy, ale o reakci místního obyvatelstva na okupaci své země. Jednadevadesát procent identifikovaných útočníků v letech 2001–2009 totiž byli Afghánci. Z nemnoha cizinců „dominovali“ občané bezprostředně sousedících zemí (Pákistán, Tádžikistán), vystavených též negativním dopadům vojenské okupace Afghánistánu. Jak ukazuje chicagská databáze, každoroční vysoké počty sebevražedných teroristických útoků i jejich obětí se po roce 2009 udržely až do současnosti (obsahuje data do konce roku 2016).
Robert A. Pape dává vznik a následnou epidemii sebevražedného terorismu do jasné souvislosti s okupací. Američané podle něj z pozice okupanta v zemi především prosadili ústavu (2004), jež dala na afghánské poměry bezprecedentní moc centrální vládě. A to na úkor dosud mocných kmenů a rozmanitých etnických skupin v četných regionech. Ty byly novou ústavou od moci spíše vylučovány. Podle ústavy tak nebyl nikdo, kdo by vyvažoval moc všemocného prezidenta Hámida Karzaje (2002–2014), jehož finančně i vojensky podporovala i Američany vedená mezinárodní koalice. Karzaj pak v etnicky a kmenově mimořádně pestré a fragmentované společnosti dosazoval do všech klíčových pozic jen své příbuzné. Tedy etnické Paštuny z vlastního kmene Popalzaj, ačkoliv se jen samotní Paštuni dělí zhruba do dalších šedesáti kmenů. Ostatní paštunské kmeny a také mnohé další etnické skupiny, jako jsou Tádžici, Uzbeci nebo Hazárové, byly naopak od moci a pozic ve státě vytlačovány.
S centralizací nikým nevyvažované a nekontrolované moci souvisí nepotismus a klientelismus, jenž po americké okupaci vyústil do rekordně vysoké korupce (roku 2009 179. místo ze 180 zemí na žebříčku Transparency International). A souvisel také se sklonem prezidenta ke stále většímu autoritářství. Obyvatelstvo proto Karzajovi a jeho loutkové vládě nedůvěřovalo.
Ale nedůvěřovalo ani Američanům. Ti sice hovořili o demokratizaci a rozvoji Afghánistánu, byli však stále více viděni jako noví okupanti, kteří instalovali au moci poté uměle udržovali vládu, jež byla každým dnem autoritářštější a zkorumpovanější.
Další chybou okupačních armád podle Roberta A. Papea bylo to, že se novou prioritou vojsk NATO stala minimalizace obětí západních vojáků. Vojenská strategie proto záhy začala zdůrazňovat z hlediska vlastních vojáků daleko bezpečnější vzdušné údery před rizikovým patrolováním na zemi. V první polovině – z hlediska sebevražedného terorismu přelomového – roku 2006 tak došlo ke 2100 leteckým náletům. To bylo víc než v předchozích pěti letech (2001 až 2005) dohromady. Bombardování vedlo k vyšším počtům civilních obětí včetně chybných útoků na svatební průvody či fronty Afghánců čekajících na humanitární pomoc. Afghánci proto přestali věřit, že západním armádám jde o běžné lidi.
Konečně, dramatický nárůst sebevražedných atentátů po roce 2006 souvisel také s čím dál viditelnější přítomností stále početnějších okupačních vojsk. Zpočátku se totiž jednalo o nepočetné az hlediska většiny Afghánců prakticky „neviditelné“ jednotky. V prvním roce okupace (2001) šlo o méně než deset tisíc vojáků dislokovaných především v hlavním městě Kábulu nebo nahánějících zbytky rozprášeného Talibanu a al-Káidy na málo obydlené a hornaté periferii. Postupně však počet cizích vojsk dramaticky narostl (v roce 2010 již 85 tisíc). Přitom se zahraniční jednotky ve snaze prosadit vůli centrální vlády i za hranicemi hlavního města, potlačit doutnající povstání nízké intenzity a ochránit civilní obyvatelstvo postupně dislokovaly po celé zemi. Začaly tak daleko víc zasahovat do životů běžných Afghánců i pravomocí tradičních regionálních autorit.
Robert A. Pape na tomto místě dává zintenzivnění sebevražedné kampaně do souvislosti s rostoucím regionálním záběrem operací okupačních armád. Ty se spolu se Severní aliancí (převážně složené z Tádžiků či Uzbeků) v první fázi (2004) vydaly relativně úspěšně pacifikovat tádžický a uzbecký sever. Úspěch vojenské operace následně slavily také v západních provinciích (2005). Eskalace sebevražedné kampaně proti okupačním jednotkám a jejich místním spojencům nastala až po rozšíření operací na převážně paštunský jih (léto 2006) a východ (podzim 2006). Zdejším Paštunům (asi 40 % afghánské populace) vadila okupace jejich kraje, ale i vylučování z podílu na centrální vládě a především z rozhodování o vlastním regionu. To podle Roberta A. Papea motivuje ozbrojený odpor těch paštunských skupin a kmenů, jež se sice příležitostně hlásí k Talibanu, ale jsou ochotné pragmaticky měnit spojenectví podle momentálních zájmů svých komunit. Bezvýhradně proto nepodporují fundamentalistické jádro Talibanu zformované kolem mully Omara (vedl Taliban až do své smrti roku 2013), jež z odhadovaných až několika desítek tisíc bojovníků hlásících se k Talibanu kontroluje asi čtvrtinu.
Pointa afghánského příběhu Roberta A. Papea zní takto: rozhodující pro zrod sebevražedného terorismu nebyla cizí okupace sama o sobě, ale změna toho, jak místní obyvatelé, zejména z řad paštunských kmenů, přítomnost cizích vojsk na svém území chápali. Když je přijali jako okupanty, znovuzrozený a přeskupený Taliban sám sebe pasoval do role šampiona odporu proti zahraniční okupaci, jenž po každém útoku na koaliční vojáky vyhlašuje teze typu: „Naším cílem je způsobit Západu maximální ztráty. To je jediný jazyk, kterému Západ rozumí.“
Ne řešení, ale součást problému
Přes veškerá specifika se afghánská sebevražedná kampaň nevymyká těm ostatním. Podobnou logikou se podle klasické studie Roberta A. Papea Dying to Win (2006) řídil třeba odpor Libanonců protiamerické či izraelské okupaci (1980–1999), separatistických Tamilských tygrů proti centrální vládě Šrí Lanky (1987–2009), sikhů z indického Paňdžábu (1993–2000) nebo později Kašmířanů (od 2001) proti centrální vládě v Dillí, Palestinců proti izraelské okupaci (1994–2008) či Čečenců proti okupaci ruské (od 2000). Jestliže se taktika sebevražedných atentátů záhy stala značkou al-Káidy (od 1995), jež Američanům vyčetla, že od operace Pouštní štít (1990) okupovali teritorium poblíž posvátných okrsků Mekky a Mediny, a saúdskoarabskou monarchii obvinila, že v tom s Američany kolaboruje, po 11. září 2001 vyhlášená válka s terorismem sebevražedné útoky neeliminovala. Naopak, dosud nejničivější sebevražedná kampaň zasáhla Afghánistán, Irák a Pákistán.
V posledních letech tedy došlo ke geografické expanzi sebevražedného terorismu. Tuto metodu boje si přitom oblíbily organizace hlásící se k nejrůznějším světským ideologiím či náboženským tradicím, nikdy nešlo pouze o doménu muslimů. Nebývale ale expanduje i četnost útoků: od v průměru tří útoků ročně v 80.letech vzrostla na deset úderů v 90.letech a mezi 11. zářím 2001 a útokem na Irák (2003) vyskočila na průměrných padesát. A poté frekvence útoků velmi rychle vyšplhala o dalších 500 procent až na tři sta útoků ročně (2004–2009).
Na takto vysokých hodnotách se s průměrem 419 útoků za rok drží dodnes (2010–2016). Zatímco tedy svět během čtvrtstoletí před invazí do Iráku (1980–2003) zažil 350 sebevražedných útoků, z nichž jen 15 % bylo na americké cíle, během dalších šesti let (2004–2009) došlo k 1833 útokům, z nichž proti americkým cílům směřovalo celých 92 %. Jak je možné, že se ruku v ruce se stupňující se západní válkou proti terorismu nebývale rozmohl i fenomén sebevražedného terorismu a svět je paradoxně stále nebezpečnější a destabilizovanější?
Na tomto místě je zapotřebí podívat se na kombinaci pěti příčin vedoucích k sebevražednému terorismu. Bude pak zřejmější, že západní válka s terorismem nevede k vyřešení problému, ale stává se jeho součástí.
Ačkoliv se sebevražedný terorismus vyskytuje v různých náboženských, kulturních a ideologických kulisách, lze podle Roberta A. Papea všude odhalit shodné kořeny sebevražedných kampaní. Zaprvé, sebevražedné operace se stávají součástí již probíhajícího násilného odporu proti okupaci armádou pokládanou místním obyvatelstvem za ohrožující, nevítanou a cizí. Pachateli se nejčastěji stávají lidé pocházející z okupovaných komunit a s jejich podporou. Přes všechny řeči o globálním terorismu tedy dominantně nejde o fenomén páchaný přespolními.
Například charta Hamásu (1988) má jasné požadavky: „Pokud nepřítel obsadí muslimská území, potom se džihád a boj s nepřítelem stává individuální povinností každého muslima.“ Také hlavním deklarovaným cílem al-Káidy je skoncovat s cizí okupací a vměšováním do záležitostí arabského světa.
Zadruhé, jelikož je sebevražedná kampaň vždy součástí politického konfliktu, v jehož jádru je spor o kontrolu teritoria, jež je teroristickou organizací pokládané za ohroženou vlast, ochota k politickému vyjednávání ovlivňuje výskyt terorismu. Jakkoliv se často šermuje s tezí, že se s teroristy nevyjednává, k sebevražedné kampani nedochází nebo je přerušena, pokud okupant s odbojovými organizacemi vyjednává.
Zatřetí, sebevražedné kampaně jsou racionálně kalkulovanou metodou asymetrického boje, kdy se slabší strana konfliktu protivníkovi nadále nedokáže efektivně postavit konvenčnějšími prostředky. K sebevražednému terorismu se proto militantní organizace uchylují až jako k poslednímu či krajnímu řešení, pokud zřetelně selhávají ostatní dostupné způsoby boje. Přitom ale organizace průběžně poměřují náklady a výnosy sebevražedné kampaně: cílem je způsobit protivníkovi co největší ztráty s minimem ztrát na své straně a zároveň protivníkovi signalizovat odhodlanost překročit v boji jakékoliv meze a dát mu najevo, že s vysokými ztrátami musí počítat i do budoucna, takže se mu okupace „nevyplatí“.
V tomto duchu se nechal slyšet například Mahmúd al-Zahar, šéf palestinského Hamásu v Gaze (1995): „Musíme poměřovat náklady a přínosy pokračování ozbrojených operací. Pokud bychom našich cílů mohli dosáhnout nenásilně, uděláme to. Násilí je jen prostředek, ne cíl. Izrael nikdy neuznáme, ale příměří je možné na dny, měsíce, roky.“ Typická je zde argumentace, že politické metody selhaly a nelze než se uchýlit k násilí: „Sionistický nepřítel nerozumí jazyku proseb a ústupků. Ty jen zvyšují jeho agresivitu a aroganci. Rozumí jen jazyku džihádu, odporu a mučednictví.“
Klíčová je tu čtvrtá podmínka. Sebevražedné kampaně totiž zpravidla cílí proti demokraciím (Rusko bylo na začátku čečenské kampaně možné pokládat za demokracii). Jejich cílem není jen pozabíjet co nejvíc nepřátel, ale také to, aby co nejvíc lidí z nepřátelsky vnímané populace přihlíželo. Jinými slovy, efektivitu útoků zvyšuje jejich publicita. A ta je vyšší v zemích se zaručenou svobodou slova, nikoliv v autoritářských režimech schopných smrt svých vojáků ututlat.
Ještě důležitější je skutečnost, že vy děšeným a šokovaným publikem jsou v demokraciích voliči, jejichž politické preference a občanské aktivity se sebevražedné kampaně snaží ovlivnit. Například Palestinec Abdel Karím z Brigád mučedníků al-Aksá (ozbrojené křídlo sekulárního Fatahu) to vyjádřil takto (2002): „Cílem je zvýšit ztráty v Izraeli do bodu, kdy začne izraelská veřejnost požadovat stažení z okupovaných území v Gaze a na Západním břehu.“ Podobně španělské parlamentní volby roku 2004 rozhodl sebevražedný útok v Madridu, po němž zvítězili opoziční socialisté, kteří poté z Iráku stáhli významný španělský vojenský kontingent. Naopak Afghánci proti Sovětům sebevražedný teror nepoužívali také proto, že SSSR nebyl demokracií, jakkoliv byl s érou glasnosti Michaila Gorbačova „afghánský syndrom“ stále více diskutovaný.
Poslední podmínkou je, aby okupant patřil k odlišné náboženské tradici, než k jaké se hlásí okupovaná komunita. Tento kulturní rozdíl výrazně zvyšuje pocit cizosti, nesrozumitelnosti a ohrožení. A to na obou stranách. Skupinová soudržnost a identita („my“) se totiž nejlépe definuje v protikladu k odlišným skupinám („oni“). Právě vojenská okupace oběma stranám poskytne extrémní příležitost negativně se vymezit vůči nepříteli, zveličit odlišnosti a naopak potlačit to společné. Robert A. Pape ukazuje, že okupace stimuluje hned dvojí reinterpretaci náboženství. Nejen toho vlastního, chápaného pozitivně, ale především cizího náboženství okupanta, vykládaného negativně jako příčina okupace a zdroj ohrožení.
Na Blízkém východě je tak například dodnes populární konspirační teorie původně vyhlašovaná v reakci na izraelskou okupaci Libanonu Hizballáhem. Podle tohoto příběhu je židovské náboženství pravou příčinou izraelské okupace Libanonu nebo Palestiny. Izrael prý totiž není tolerantním sekulárním státem, nýbrž státem náboženským, s obyvatelstvem fanaticky sešikovaným za doktrínou judaismu. Judaismus pak motivuje izraelskou expanzi – třeba i v podobě výstavby osad na okupovaných územích – s cílem vytvořit biblický Velký Izrael. Pro bezbranné muslimy zde nebude místo, budou židy vyvražděni.
Podobně al-Káida vidí zahraniční politiku USA jako motivovanou křesťanstvím, jen jako poslední kolo křížových výprav s cílem obsadit Svatou zemi. Američané tak svými intervencemi chtějí rozparcelovat silné muslimské státy na malé a slabé: Irák na tři, Saúdskou Arábii na čtyři. A následně vytvoří biblický Velký Izrael jako nejsilnější stát regionu.
Nebuďme závislí na ropě
Robert A. Pape nemá jen akademické ambice, v zahraniční politice radí demokratům i republikánům. Na základě podrobných dat dlouhodobě kritizuje globální válku proti terorismu jako kontraproduktivní. Zdroje alokované na válku s terorismem neodpovídají výsledku. Svět se nestal bezpečnějším. Sebevražedných útoků je řádově víc. A narostl také podíl těch, které se obracejí proti Američanům a jejich spojencům, což nedávno pocítili i Češi v Afghánistánu. Pape tento vývoj ostatně předvídal, když po 11. září 2001 opakovaně varoval, že vojenské obsazování cizích zemí, jako je Afghánistán nebo Irák, povede k expanzi sebevražedného terorismu, nikoliv k jeho redukci. Proto nesouhlasí s nejčastějším ospravedlňováním komplikující se války s terorismem: Bojujeme s nimi tam, abychom s nimi nemuseli bojovat u sebe doma. Ve skutečnosti tam s nimi bojujeme právě proto, že tam je jejich domov. My ho okupujeme, oni brání. Co ale Pape navrhuje?
Vedle intervencí jsou problematické i ústupky v již probíhajících konfliktech. Z těch je velmi obtížné vycouvat. Částečným řešením může být posílení regionálních elit v okupovaných zemích. Okupace a ztráta dosavadních pravomocí na úkor centrální vlády je žene do náruče teroristů (Taliban, al-Káida), jejichž ideologie a nadvláda jim ale nekonvenuje úplně stejně jako ideologie a nadvláda okupantů.
Dlouhodobým řešením je podle Papea návrat k zahraniční politice před válkou v Zálivu (1991), k takzvanému offshore balancing. Spoléhání na námořnictvo, letectvo a speciální jednotky umožní bleskové akce ve spolupráci s místními silami, které mají nést hlavní tíhu pozemních bojů, aby nevznikl dojem cizorodé okupace. Důležité je opětovné rychlé stažení a udržování aliancí s osvědčenými spojenci. Vizí Papea je pak snížení energetické závislosti Západu na ropě Perského zálivu, čímž se blíží autorům hovořícím o provázanosti bezpečnostních a ekologických rizik, jako je Michael Klare nebo Thomas Friedman. Západní vojenská přítomnost v blízkovýchodním regionu pak nebude nutná. Muslimové nebudou motivováni k odporu. A al-Káida, Taliban nebo Islámský stát jim bude těžko vysvětlovat, proč mají zabíjet a při tom umírat.
Autor působí na FHS UK
Karel Černý
sociolog
Napiš mi tedy pls nějaké zdroje, které podle tebe nejsou tendenční, díky.