Sněmovní tisky se objeví tady hned potom, co je dostane Senát:
http://senat.cz/dokumenty/index.php?ke_ ... .2016&O=10
Potom jejich seznam tady na fóru do sekce Připravované legislativy a pošlu to avízo emailem. Pokud ho chcete dostat taky, napište email. Romane, ty už v tom listu jsi, s adresou
roman.kucera@pirati.cz, ten email je z 27. září. Jestli to nepřišlo, tak to je blbé a omlouvám se, i když nevím, čím by to mohlo být. Nahlásilo mi to jedno "unroutable", ale podle chybové hlášky by to měla být jen Chaosova adresa.
Co se týče samotného zákonu, vycházeli jsme z této důvodovky:
"Právo na nedotknutelnost obydlí zakotvené v Listině má sloužit k uchování elementárního soukromí, které nemá být nikým bez souhlasu rušeno. Proto zřejmě za obydlí nelze považovat např. společné prostory bytového domu (chodby, vestibul, kotelnu apod.). Tyto prostory užívají všichni obyvatelé, kteří zpravidla nejsou osobami navzájem si blízkými, často se ani neznají, proto zde podle našeho názoru není na místě dovolávat se ochrany soukromí.
Základní právo na nedotknutelnost obydlí však není neomezitelné. Omezení základních práv a svobod může být dle čl. 4 odst. 2 Listiny upraveno pouze zákonem (tzv. výhrada zákona) za podmínek stanovených Listinou. Čl. 4 odst. 4 Listiny pak stanoví zásadu, že při aplikaci zákonných ustanovení omezujících základní práva a svobody musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu a tato omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. K omezení základních práv či svobod však může dojít, i když Listina jejich zákonné omezení nepředpokládá, a to v případě vzájemné kolize základního práva s jiným základním právem nebo jinou ústavně chráněnou hodnotou (veřejný statek).
Sám čl. 12 odst. 2 Listiny stanoví přípustnost domovní prohlídky pro účely trestního řízení, a to na písemný odůvodněný příkaz soudce. Způsob provedení domovní prohlídky je zakotven zákonem (oddíl pátý zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů). Čl. 12 odst. 3 Listiny umožňuje zákonem povolit jiné zásahy do nedotknutelnosti obydlí, „jen je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu života nebo zdraví osob, pro ochranu práv a svobod druhých anebo pro odvrácení závažného ohrožení veřejné bezpečnosti a pořádku“.
Platná právní úprava v několika zákonech prolomení práva na nedotknutelnost obydlí upravuje (např. § 172 odst. 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, § 88 odst. 1 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, § 40 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, § 53 odst. 2 písm. c) zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů).
V případě, že je obydlí užíváno také pro podnikání nebo provozování jiné hospodářské činnosti, mohou být zásahy podle č. 12 odst. 3 Listiny zákonem dovoleny také z důvodu nezbytnosti pro plnění úkolů veřejné správy. Tuto možnost prolomení ústavní ochrany obydlí platné znění zákona o ochraně ovzduší využívá v § 17 odst. 2. Kontrola spalovací stacionárních zdrojů umístěných v obydlích však bez souhlasu toto, kdo v obydlí bydlí, dle platného znění zákona o ochraně ovzduší možná není.
Omezení základního práva na nedotknutelnost obydlí zákonným zakotvením oprávnění orgánů ochrany ovzduší ke kontrole spalovacích stacionárních zdrojů umístěných v rodinných domech, bytech a stavbách pro rodinnou rekreaci je dle předkladatele odůvodněné v souladu s čl. 13 odst. 3 Listiny nezbytností těchto kontrol v demokratické společnosti pro ochranu života a zdraví osob a pro ochranu práv a svobod druhých, a to konkrétně práva na příznivé životní prostředí (čl. 35 odst. 3 Listiny). Pojem „nezbytnost v demokratické společnosti“ vykládá ESLP jako „nutnou společenskou potřebu, proporcionální k zamýšlenému legitimnímu účelu“ (viz věc č. 6538/74 The Sunday Times v. The United Kingdom nebo věc č. 35623/05 Uzun v. Germany).
Ochrana života a zdraví je garantována v čl. 6 Listiny, který zaručuje právo každého na život, a v čl. 31 Listiny, který stanoví právo každého na ochranu zdraví. Právo každého na příznivé životní prostředí je garantováno v čl. 35 odst. 1 Listiny, přičemž čl. 35 odst. 3 Listiny stanoví, že „při výkonu svých práv nikdo nesmí ohrožovat ani poškozovat životní prostředí, přírodní zdroje, druhové bohatství přírody a kulturní památky nad míru stanovenou zákonem“.
Dle systematiky Listiny spadají právo na zdraví a právo na příznivé životní prostředí mezi práva hospodářská, sociální a kulturní, u nichž má stát povinnost zajišťovat určitou míru plnění a ochrany, tj. konkrétně povinnost přijímání opatření zajišťujících ochranu zdraví obyvatel před negativními vlivy a opatření zajišťujících příznivé životní prostředí. Práva na zdraví a práva na příznivé životní prostředí se lze v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí. Těmito zákony stanoví stát opatření, která mají zajistit ochranu zdraví a příznivost životního prostředí. Ve vztahu k ovzduší jsou těmito opatřeními zejména emisní limity (maximální množství znečišťujících látek vypouštěných ze zdroje do ovzduší) a imisní limity (maximální koncentrace znečišťujících látek v ovzduší, které jsou únosné pro lidské zdraví) a další nástroje k minimalizaci znečišťujících látek vypouštěných ze zdrojů do ovzduší. Zákon o ochraně ovzduší upravuje řadu nástrojů k regulaci znečišťujících látek ze zdrojů znečišťování ovzduší, a to jak spalovacích zdrojů v domácnostech, tak spalovacích a jiných zdrojů provozovaných fyzickými osobami podnikajícími nebo právnickými osobami, nicméně efektivní vymáhání povinností stanovených zákonem je z výše popsaných důvodů možné pouze ve vztahu k fyzickým osobám podnikajícím nebo právnickým osobám. Povinnosti provozovatelů spalovacích zdrojů umístěných v rodinných domech, bytech a stavbách pro rodinnou rekreaci, ačkoli emise z těchto zdrojů představují významný podíl na znečištění ovzduší a mají závažné dopady na zdraví a životní prostředí obyvatel (viz výše), nelze z důvodu nemožnosti kontrol zdrojů vynucovat.
Na tuto skutečnost reaguje předložený návrh ministerstva. Navrhuje se, aby orgány ochrany ovzduší (osoby pověřené obecním úřadem obce s rozšířenou působností) mohly provést kontrolu stacionárního zdroje umístěného v rodinném domě, v bytě nebo ve stavbě pro rodinnou rekreaci, za předpokladu, že opakovaně vzniklo důvodné podezření, že stacionární zdroj je provozován v rozporu s povinnostmi stanovenými zákonem o ochraně ovzduší. Provozovatel má být povinen umožnit kontrolnímu orgánu přístup ke stacionárnímu zdroji a jeho příslušenství, používaným palivům a surovinám za účelem kontroly dodržování povinností. Cílem je umožnit efektivní vynucování povinností, které zákon o ochraně ovzduší jejich provozovatelům stanoví, a zabránit tak ohrožování a poškozování zdraví obyvatel emisemi z těchto zdrojů a současně zajistit aby do jejich práva na příznivé životní prostředí nebylo zasahováno nad míru stanovenou zákonem.
Vzhledem k tomu, že předkladatel si je vědom, že navrhované opatření představuje zásah ústavního práva na nedotknutelnost obydlí, zabýval se posouzením ústavnosti tohoto návrhu s ohledem na kolizi práva na nedotknutelnost obydlí s právem na ochranu života a zdraví a právem na příznivé životní prostředí. Předkladatel návrh posoudil podle tzv. testu ústavní konformity, který při posuzování kolize ústavních práv aplikuje Ústavní soud. V rámci testu ústavní konformity se posuzuje legalita, legitimita a proporcionalita opatření.
Test legality vyžaduje, aby příslušná omezení základních práv a svobod byla stanovena zákonnou formou. Tento požadavek je návrhem splněn. V rámci testu legitimity se posuzuje, zda jsou omezení základních práv a svobod nezbytná v demokratické společnosti. Nezbytnost zásahu do práva na nedotknutelnost obydlí a nemožnost zabránit porušování práva na zdraví a na příznivé životní prostředí jiným způsobem byly popsány výše. Prokázat porušování povinností nelze v případě těchto zdrojů jinak než na základě přímé kontroly. Ostatní možné nástroje ke snížení celkového množství emisí ze spalovacích zdrojů používaných k vytápění domácností jsou již využívány. Jedná se o výše zmíněné administrativní nástroje zákona o ochraně ovzduší spočívající v regulaci trhu se spalovacími zdroji a v zákazu určitých paliv a zdrojů. Administrativní nástroje jsou navíc kombinovány s ekonomickým nástrojem pozitivní stimulace v podobě dotací na podporu výměny kotlů. Platí také, že snaha státu o postupné snižování míry znečišťování ovzduší v současné době dopadá na všechny subjekty, které svojí činností přímo či nepřímo k znečištění ovzduší přispívají. Povinnosti z hlediska ochrany ovzduší a snižování míry emisí mají nejen všichni provozovatelé stacionárních zdrojů (spalovací zdroje, technologické zdroje), ale také výrobci automobilů. Nelze tudíž říci, že se povinnost strpět určitá opatření ukládá pouze jedné skupině subjektů. Zatímco regulaci jiných zdrojů znečišťování, u kterých nehrozí zásah do některého ústavně zaručeného práva (např. průmyslových zařízení), a vynucování povinností ve vztahu k těmto zdrojům, se stát věnuje desetiletí, povinnosti provozovatelů spalovacích stacionárních zdrojů k vytápění domácností, jejichž emise představují 60 % z celkových emisí částic PM2,5 a 90 % z celkových emisí benzo(a)pyrenu, jsou bez přímé kontroly u zdroje de facto nevymahatelné.
Test proporcionality umožňuje zodpovědět otázku ústavní konformity omezení jednoho ústavně zaručeného práva ve prospěch práva jiného z hlediska, zda zvolené omezení není ve vztahu k omezovanému právu excesivní. Ústavní soud aplikuje při posuzování kolize základních práv tzv. třístupňový test proporcionality (poprvé v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/94), v rámci něhož se aplikují tři kritéria: kritérium vhodnosti navrhované úpravy, kritérium potřebnosti a kritérium závažnosti (významu) kolidujících práv a svobod, resp. chráněných hodnot a zájmů (veřejných statků).
V rámci kritéria vhodnosti se zkoumá, zda institut omezující určité základní právo umožňuje dosáhnout sledovaný cíl (ochranu jiného základního práva nebo veřejného statku). Toto kritérium považuje předkladatel za splněné, neboť přímá kontrola stacionárního zdroje je způsobilá zamezit porušování povinností provozovatele stacionárního zdroje stanovené v zákoně o ochraně ovzduší. Orgán ochrany ovzduší má možnost zjistit a prokázat porušování zákona pouze na základě přímé kontroly u zdroje. Na základě zjištění porušování povinností uloží pokutu za přestupek a může uložit i nápravná opatření (např. ohledně provozu zdroje). V případě, že není přes uložená nápravná opatření zjednána náprava, může rozhodnout o zastavení provozu stacionárního zdroje.
Kritérium potřebnosti spočívá v porovnávání legislativního prostředku omezujícího základní právo resp. svobodu, s jinými opatřeními, umožňujícími dosáhnout stejného cíle, avšak nedotýkajícími se základních práv a svobod, resp. dotýkajícími se jich v menší intenzitě. Kritérium potřebnosti tak zkoumá zvolené prostředky k dosažení sledovaného cíle a porovnává je s jinými, méně invazivními prostředky. Jak bylo uvedeno výše a jak podrobně rozebírá závěrečná zpráva z hodnocení dopadů regulace v bodě 2 jiná opatření, tj. kontrola bez přímé kontroly u zdroje (např. měření tmavosti kouře), neumožňují spolehlivé a nezpochybnitelné prokázání porušování povinností provozovatelem zdroje.
Kritérium závažnosti znamená, že opatření omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva. Východiskem pro toto kritérium je premisa, že základní práva jsou prima facie rovnocenná, jinými slovy, že ačkoliv Listina obsahuje široký katalog základních práv, formálně mezi nimi není žádná hierarchie. Předkladatel se domnívá, že i kriterium závažnosti je splněno, neboť kontroly zdrojů provozovaných v obydlích umožní zajistit dodržování povinností stanovených zákonem o ochraně ovzduší provozovatelům těchto zdrojů, což zabrání poškozování a ohrožování zdraví obyvatel a přispěje k ochraně práva na příznivé životní prostředí v míře stanovené zákonem (dodržování imisních limitů stanovených pro ochranu zdraví zákonem o ochraně ovzduší).
Pokud se dojde k závěru, že priorita jednoho práva před druhým ze dvou v kolizi stojících základních práv, resp. veřejných statků, je opodstatněná, je nutnou podmínkou konečného rozhodnutí rovněž využití všech možností minimalizace zásahu do jednoho z nich. Tento závěr lze dovodit i z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, a sice v tom smyslu, že základních práv a svobod musí být šetřeno nejenom při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod, nýbrž analogicky rovněž v případě jejich omezení v důsledku jejich vzájemné kolize. Zásah do obydlí by měl být dle předkladatele minimalizován skutečností, že provozovatel zdroje má být povinen umožnit kontrolnímu orgánu (osobám pověřeným obecním úřadem obce s rozšířenou působností) přístup pouze ke stacionárnímu zdroji a jeho příslušenství a k používaným palivům. Ochrany soukromí osob v domě bude dbáno tím, že kontrolní orgán nebude moci vstupovat do jiných prostor, než ve kterých bude umístěn stacionární zdroj a jeho příslušenství a používané palivo. Dalším kritériem omezujícím zásahy do obydlí je navržená možnost přistoupit ke kontrole zdroje, pouze pokud důvodné podezření, že stacionární zdroj je provozován v rozporu s povinnostmi stanovenými tímto zákonem (nepřípustná tmavost kouře, obtěžování zápachem ze zdroje, videodokumentace nebo fotodokumentace apod.), vznikne opakovaně. Požadavkem opakovaného podezření na porušení zákona má být zajištěno, že možnost vstupu do obydlí nebude kontrolními orgány nadužívána.
Z výše uvedených důvodů nejsou dle předkladatele navržené kontroly stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší v rodinných domech, bytech a stavbách pro rekreaci protiústavní. Argumentace, že provozem stacionárních zdrojů k vytápění domácností nedochází k akutnímu ohrožení života nebo zdraví osob, je dle předkladatele lichá. Obdobně lichá je i argumentace, že negativní následky jsou způsobeny značným počtem zdrojů znečišťování, což neospravedlňuje zásah do individuálního lidského práva. Ohrožení života a poškození zdraví osob emisemi z provozu byť i jediného stacionárního zdroje k vytápění domácností, jsou-li ve zdroji např. spalovány odpady, je bezprostřední a intenzivní, ačkoli k negativnímu následku v podobě seznatelné škody na zdraví nebo smrti dochází až v důsledku dlouhodobého působení znečišťujících látek z více stacionárních zdrojů. Obdobně není zpochybňován např. zákaz používání některých nebezpečných chemických látek, ačkoli jejich dopady na život a zdraví nejsou okamžité. Navíc v praxi je možné, že pouze jeden provozovatel v obci provozuje svůj zdroj v rozporu se zákonem (např. spaluje nepovolená paliva nebo odpad), čímž ohrožuje zdraví všech obyvatel obce. Ostatní zdroje znečišťování ovzduší (zejména průmyslové zdroje) jsou navíc již desetiletí přísně regulovány a kontrolovány a prostor pro další snižování emisí z těchto zdrojů je již minimální.
Na závěr předkladatel podotýká, že povinnost umožnit kontrolu spalovacího stacionárního zdroje umístěného v obydlí je jako odůvodněný zásah do nedotknutelnosti obydlí upravena např. i v Německu. Podle § 52 odst. 2 německého spolkového zákona o imisích – Bundes-Immisionsschutzgesetz (BGBl. I S. 3830) jsou vlastníci a provozovatelé zařízení i vlastníci a držitelé pozemků „povinni oprávněným osobám příslušných úřadů a osobám jimi pověřeným, povolit přístup na pozemky a k zabránění naléhavému nebezpečí pro veřejnou bezpečnost nebo pořádek též do obydlí a strpět provedení zkoušek, včetně stanovení emisí a imisí, jakož i sdělit informace a poskytnout podklady, které jsou potřebné k plnění jejich povinností. Základní právo na nedotknutelnost obydlí (čl. 13 základního zákona) je v tomto rozsahu omezeno.“
-- Lucie Spáčilová
Možná by se mohlo zavést nějaké podfórum, kde by se
