Vojtech.Pikal píše:Ok, cílem kolika z vás je v životě maximalizovat svůj zisk?
Moje definice zisku je taková, že není absolutně nic špatného, snažit se svůj zisk maximalizovat (že to v životě moc neumím, to je jiná věc).
Zisk je můj podíl na komparativním užitku, který vzniká v rámci směny. Tolik ekonomická teorie. Velikost tohohle podílu samozřejmě závisí i na tom, jak pružná je strana nabídky a poptávky v daném případu směny. Samozřejmě můžou nastat případy, které už jsou neetické (například velmi nepružná poptávka po vodě, a to, že toho někdo zneužije k maximalizaci svého zisku).
Problémem jsou tedy některé konkrétní prostředky maximalizace zisku: ne ten koncept jako takový.
Problém je, že třeba politika by měla být rámec, na kterém stojí ekonomika -a ne její součást. Politická korupce teda samozřejmě nemůže být legitimní formou, jak maximalizovat svůj zisk. Politika má právně stanovovat rámec, který určí, které metody maximalizace zisku jsou etické a které nikoliv (to ale nic nemění, že evidentně příklady eticky dosahovaného zisku při směně jedinců i komunit s odlišnými komparativními výhodami v jakékoliv oblasti prostě existují).
Bělohradský se zrovna v téhle své dílčí formulaci ukázal jako obratný demagog, který v podstatě jakoukoliv maximalizaci zisku postavil na roveň (politické) korupci - a nazdar. To ale samozřejmě není pravda. Korupce je pouze určitý speciální případ, jsou to konkrétní příklady maximalizace zisku... protože ten je možné maximalizovat vždy jen _na úkor někoho_, politická korupce je maximalizací zisku na úroveň té části, která má připadnou veřejnému sektoru.
Představa, že veřejný sektor by mohl dosahovat zisku, je pro řadu lidí nepřijatelná - vzhledem ke své síle by totiž mohl (a v minulosti se to pod záminkou různých ideologií, ať už náboženských, národních, nebo socialistických, samozřejmě stalo) soukromý sektor zcela vytlačit a v podstatě "zadupat do země". Já osobně si myslím, že myšlenku spravedlivého zisku i pro veřejný sektor je ale potřeba připustit - a současně připustit, že "dividendou", vyplácenou z takovéhoto spravedlivého získu veřejného sektoru, je nějaká forma základního příjmu (pro tu skupinu, která je s danou částí veřejného sektoru nějak spjatá).
Bohužel, toto je teorie. Fakticky Bělohradského teze je zjednodušená, protože pořád předpokládá nějaké silné individuální hráče, ale nežijeme ve středověku. Dnes existují celé silné zájmové a profesní skupiny, různé "finanční oligarchie" a "politické třídy" apod., které zasvětily celý svůj život maximalizaci zisku své zájmové skupiny v rámci trhu (bohužel i politického). Klíčovou dovedností se teď stává "patřit do té správné party", tzn. nějak se protlačit do skupiny/komunity, která se dokázala na ten zisk nějak (více či méně pochybně) napojit a která v rámci té hry usiluje o tu "maximalizaci". Úředník přijímající úplatek je tak fakticky jen součástí širší politické komunity, která ho někam protlačila, a stejně tak je propojený i se zájmem komunity (širší firmy a jejích zaměstnanců), která úplatek dává, a za znak dospělosti se považuje pochopení, že "takto to ve světě chodí".
Četl jsem i antropologickou studii, která se zabývala sledováním složitého systému formálních darů mezi mužskými členy nějakých domorodých kmenů v tichomoří - a skutečně šlo o složitý systém, bez reálné ekonomické hodnoty, jehož smyslem bylo, že ty směňované tokeny nějak potvrzovaly sociální status účastníků směny.(Nebo když to nechcete vzít přes antropologii - Marx mluvil o "zbožním fetišismu", kdy si všiml téhož - že smyslem některých forem akumulace a spotřeby je jen a jen utvrzení se ve sociálním postavení,a tedy nějakém nároku na budoucí spotřebu - a ne uspokojení jakýchkoliv reálných lidských potřeb - a to se bavíme o úhlu pohledu zevnitř 19.století... podle mě byl Marx špatný ekonom, ale celkem obstojný historik, sociolog a možná i antropolog...).
Bělohradský úmyslně napsal logický paradox, ze kterého to vypadá, že si musíme vybrat mezi delegitimizací zisku a legimitizací korupce - a to, že takové logické paradoxy umí vytvářet, to je ovšem jeho job, proto je profesor filosofie a proti učí na vysoké škole (na rozdíl třeba ode mě). Dá se v podstatě úspěšně pochybovat, jestli jeho způsob užívání logických paradoxů v jazyce ve veřejném prostoru je vlastně legitimní
)
Především není problémem maximalizace zisku jako taková, ale pouze některé ze způsobů maximalizace zisku. A rozhodování, které způsoby budou ok a které nikoliv, to je už součástí kultury a civilizace a mělo by být pokud možno osvobozené od zpětnovazebných ekonomických tlaků ze strany těch (prozatím) silnějších a úspěšnějcíh hráčů na trhu.
Druhé zajímavé téma, které mi u toho Bělohradského (pokud jsem ho před lety dobře četl) chybí, je to, jestli je ok, aby se i veřejný sektor požadoval účasti na zisku (když se z podstaty věci podílí i na riziku). Dnes to dělá velmi toporně, protože zisk je taková chimérá, kterou ti,kdo jí dosahují, umí "maximalizovat" mj.nejrůznějšími formami maximalizace. Systém tedy dnes nestojí na účasti veřejného sektoru na zisku, ale spíše na zdanění lidské práce - tzn. spíše na akceptování toho, že pracovní sila je v jistém zvláštním sílu stále "otrocká" či "nevolnická", a že je státem tak nějak soukromému sektoru "pronajímána" k volnému využití (zdánlivě osvícenější podobou tohoto je i koncept odborů).
Podle mě spíš než provokativními logickými paradoxy, ze kterých výplývají cool a trendy možnosti typu "zrušíme kapitalismus" nebo "zlegalizujeme korupci" je potřeba přiznat si, že problém nejde shrnout do stručných bonmotů, ale že potřeba občas na nějaké téma napsat tldr příspěvek, který si nikdo doopravdy nepřečte.
