Mě v té anketě chybí několik možností, které zahrnují mj. technologickou singularitu, "hyperdeflaci" a přílet mimozemšťanů/konec světa v roce 2012. Takže jsem v anketě (zatím) nehlasoval...
Ne vážně... působí tu proti sobě mocné síly. Zejména "ti, kterým stát dluží" jsou často "ti, kdo by měli moc smazat dluh vyvoláním hyperinflace". Nebo jsou spolu propojeni. Takže to vůbec není snadné. Můj odhad je ten, že finanční systém se v budoucnu stane jen jedním z mnoha informačních systémů na této planetě - lidé nebudou do budoucna stavět svůj pocit jistoty jen na zapojení do systémů čistě finančních - ale budou se obecně zapojovat do systémů informačních.
Vím, že to zní šíleně - ale současně to poměrně dobře vystihuje, proč jsem členem ČPS, v jejímž programu jsou představy o tom, že transparentní informace šířené pomocí informačních systémů hrají v organizaci společnosti zásadní roli.
Pro ty, kteří disponují obrovskými finančními částkami, je např. stále těžší svůj vliv skrýt, díky transparentnosti - a naopak, ti, kteří by mohli mít zájem nechat se "uplatit", mají zase stále větší problém s tím ty úplatky skrýt. Tato nová mediální realita ovšem současně zpochybňuje užitečnost starých ekonomických scénářů.
Představte si to jako "obecnou teorii relativity" aplikovanou na ekonomiku: peníze prostě zakřivují ekonomickou realitu, ve které existují. Pozorovatel, který opravdu disponuje velkými finančními toky, se z našeho hlediska nachází vlastně za jakýmsi horizontem událostí v ekonomickém kontinuu.
Celé to zní šíleně, a určitě nelze fyzikální zákony aplikovat nějak přímočaře, ale jisté je jedno: my, co velké peníze nemáme (ani opravdu velká aktiva, ani opravdu velké dluhy), zkrátka nejsme schopni nějaké emulace subjektivních preferencí a subjektivního vnímání ekonomiky ze strany těch, co velké peníze ovládají. Při jednání a střetu s finančním úřednickým (stejně jako v podstatě i se státním úřednickým) jsme postaveni před podobnou výzvu, jako bychom se setkali s mimozemšťany: protože, upřímně řečeno, svět těchto lidí je mi prakticky stejně vzdálený, jako svět ne-individualizované komunity Romů žijících v ghettu.
Jenom si to představte: úředník, každý den si vezme sako a kravatu, jde si sednout do kanceláře, kde tiše rozhoduje o
miliardových finančních tocích, a pak se vrátí domů, tráví večer s rodinou, večer sedne k televizi. Chápete celou surreálnost té situace ? Kdy chyba či "chyba", kterou udělá třeba během jediného dne, může zajistit jeho rodině spokojenou existenci např. po zbytek jejich života ?
Chápete, proč raději celou záležitost ironizuji, a otázku státního dluhu se snažím přeformulovat na proces, který se odehrává v podstatě ve virtuální realitě mediálního a finančního sektoru ? Chápete už např. motivaci squatterů na Miladě, kteří se (podvědomě) necítí být občany a tudíž žádnou spolu-odpovědnost za státní dluh nepřijímají, a odmítají "služby" které jim stát nabízí ?
To, co bychom jako občané měli v tento moment požadovat, je to, aby byl stát chápán jako a.s. (akciovka) a aby jediné, co nám jako "akcionářům" hrozí, byl "pokles ceny akcií státu". Nedej Rothbard, aby bylo občanství jednou vnímáno jako podílnictví ve v.o.s. (veřejné obchodní společnosti) - a abychom za dluhy státu jednou ručili celým svým majetkem. (Potom prostě dluhy státu na volném trhu někdo odkoupí, až stát zbankrotuje a dojde k odprodeji všech "nemovitostí" státu - tedy celého jeho území).
Celé to podle mě stojí na "vcítění se" do role úředníka. Proč je úředník úředníkem a ne něčím jiným ? Jaká je psychologie úředníka / státního zaměstnance ? Jaká je jeho motivace ? Komu se úředník zodpovídá ? Jakým způsobem politici vůbec mohou kontrolovat úředníky ? V co se transformovala demokracie, pokud vítězství ve volbách je schopná zajistit pouze investice dostatečného množství peněz do předvolebního PíÁr - předvolební kampaně ?
Klasická ekonomická teorie i řada politologických tezí o demokracii např. vznikla dávno před tím, než se součástí životního stylu naprosto drtivé většiny populace stal odběr elektrické energie, kterou z drtivé části vyrábí, distribuuje v tuzemsku i exportuje do zahraničí jediný státem z velké části vlastněný semi-monopol. A kde třeba v dnešní době končí peníze a kde začíná energie ? Daně si netroufne (s pomocí odvážného daňového poradce) dnes neplatit kdekdo... ale kdo si troufne neplatit účty za elektřinu ?
Problém státního dluhu nejde okomentovat jednoduše, protože vlastně nikdo moc netuší CO by se reálně stalo, kdyby stát ztratil svoji schopnost tento dluh splácet. (A věřím, že ti, kdo mají zdaleka nejmenší zájem si toto vyzkoušet v praxi, jsou právě ti, kterým státy - teoreticky - peníze dluží...)