Nejspíš si pozvu velvyslance Turecka
Ministr zahraničí o vpádu Turků do Sýrie, Trumpově chybě, o vypovězení smlouvy Praha–Peking a o tom, proč „nejde hájit hodnoty prázdnými gesty“.
Petr Kolář
reportér MF DNES
V pondělí letí Tomáš Petříček na radu ministrů zahraničí Evropské unie, aby se bavili o dalším postupu po vpádu Turecka do Sýrie.
Co vůbec může Česko v souvislosti s útokem Turecka na Sýrii dělat? Pozvete si třeba tureckého velvyslance a budete protestovat?
Především jsme se aktivně zapojili do vyjednávání evropské reakce. Jsem rád, že je tu poměrně jasná pozice EU. Je třeba, aby Evropská unie diplomaticky tlačila na Turecko, aby ty operace ukončilo, a hledala diplomatické řešení. Pozvání velvyslance Turecka je jedna z variant, možná se s ním setkám ještě před pondělním odletem na radu ministrů zahraničních věcí EU.
Americký prezident Donald Trump zmínil tři možnosti řešení: zprostředkování dohody mezi Tureckem a Kurdy, vojenský zásah nebo uvalení ekonomických sankcí na Turecko. Vidíte to stejně?
Nemyslím si, že bychom mohli tuto záležitost řešit vojensky, je to armáda NATO. Domnívám se, že to lze řešit diplomatickými způsoby. Je to i o tom, aby se americký prezident sešel s tureckým, aby představitelé EU včetně Federiky Mogheriniové jednali s tureckými protějšky. Hlavním bodem pondělního jednání ministrů zahraničí FAC bude právě Sýrie. Téma sankcí či embarga vůči Turecku je také možné. Nechci předjímat, jak by mohly vypadat, ani zda vůbec budou, či nebudou. Ekonomické nástroje by měly přijít na řadu, až když selže diplomacie.
Jenže turecký prezident Recep Tayyip Erdogan hrozí, že pokud by byly sankce, nebo jen státy EU označovaly operaci v Sýrii za invazi, pošle do Evropy miliony syrských uprchlíků. Neobáváte se toho?
Je potřeba oddělit otázku bezpečnosti na turecko-syrské hranici a otázku další budoucnosti uprchlíků. Od počátku jsme říkali, že nechceme, aby ta operace narušila mírový proces v Sýrii. Že to naopak může oddálit moment, kdy začne EU pomáhat Sýrii s rekonstrukcí. Nicméně naše pomoc je podmíněna tím, že se nalezne řešení celého osmiletého konfliktu.
Zatím se úplně nezdá, že by měl turecký prezident Erdogan chuť jakkoli diplomaticky vyjednávat.
Myslím, že pokud budeme v rámci EU vystupovat jednotně, jsme schopni s Ankarou dojednat ukončení operací. Je třeba říct, co jsme schopni Ankaře dát za to, že se stáhne. Můžeme se bavit, jak pomoci zvládat uprchlíky. Turecko přispělo k tomu, že se migrační krize zejména ve východním Středomoří uklidnila a do značné míry zlepšila. Ale jsem přesvědčen, že při vyjednávání nelze používat osudy uprchlíků ve vztahu k jednostranné vojenské operaci.
Znovu, Erdogan zatím o ničem moc jednat nechce a uprchlíky hrozí. Jak ho kdo může přesvědčit?
Určitě jsou to bezpečnostní garance, které by se Turecku daly dát. Hlavním důvodem, proč Turecko k tomuto kroku přistoupilo, je obava ze spolupráce tureckých a syrských Kurdů. Pro nás byli syrští Kurdové spojenci v boji proti Islámskému státu, Turecko jmenovitě třeba YPG vnímá jako teroristickou organizaci. Je třeba říct, že to vnímáme zcela odlišně, ale pokud chceme, aby se Turecko neobávalo bezpečnostních dopadů na svém území, můžeme přistoupit k tomu, co se osvědčilo v minulosti – že třeba Sýrie sama garantovala, že syrští Kurdové nebudou spolupracovat s těmi tureckými.
Jak velkou odpovědnost podle vás má za tureckou invazi Donald Trump stažením amerických vojáků z oblasti?
Tato změna americké pozice pro nás byla překvapením, myslím, že to byla chyba. Nevíme o tom, že by byly dojednány nějaké podmínky, jak třeba nastavit bezpečnostní zónu při hranicích Turecka. V tuto chvíli ani nevíme, jaký může být další postup Spojených států vůči Ankaře. V tomto směru by americká strana měla se svými spojenci více komunikovat. Protože ta situace může mít bezpečnostní dopady na Evropu, což by naši spojenci měli vnímat. Zároveň se nemůžeme k syrským a iráckým Kurdům otočit zády. Situace totiž má další rovinu, a to, že na území, které měli pod kontrolou syrští Kurdové, jsou tábory, kde jsou zadržováni bojovníci Islámského státu. Pokud se dostanou na svobodu, může to mít dopady na bezpečnost v Evropě.
Ještě před čtrnácti dny tweetoval Andrej Babiš po setkání s Erdoganem, že podporuje vznik bezpečnostní zóny. Dnes říká, že na schůzce tehdy nepadlo o vojenské operaci proti Kurdům ani slovo. Bavil jste se o tom s Babišem?
S panem premiérem jsme o tom hovořili, ale především jsme mluvili o podpoře společného evropského stanoviska, které obsahuje také to, že chceme v budoucnu vytvořit v Sýrii podmínky, aby se tam lidé mohli dobrovolně vrátit do svých domovů. Ale nemůžeme akceptovat jakýkoli krok, který by byl v rozporu s mezinárodním právem. To, že by Turecko chtělo vrátit syrské uprchlíky do Sýrie, ale ne do oblastí, kde dříve žili, je dle mě nepřijatelné.
Zároveň teď musíte řešit problémy s Čínou poté, co vedení Prahy v čele s primátorem Zdeňkem Hřibem vypovědělo Pekingu partnerskou smlouvu kvůli bodu, který uznává jednotnou Čínu. Lubomír Zaorálek tento týden řekl, že z toho máte těžkou hlavu. Je to tak?
Samozřejmě mě ta situace netěší. Nicméně jsme demokratická společnost, kde vláda nemá nástroj, jak ovlivňovat rozhodnutí samosprávy. To, že tanečky ohledně partnerství Praha–Peking nepřispívaly k dobré atmosféře, je zcela zřejmé. Zároveň je ale třeba říct, že to, že čínská strana rušila koncerty českých těles, u nás také nevytvářelo atmosféru napomáhající rozvoji vztahů. S Čínou bychom se měli bavit, není dobrou cestou ji ignorovat či izolovat. Naopak, právě to, že s Čínou můžeme vést nějaký dialog, nám umožňuje také řešit stav lidských práv v Číně. Ve chvíli, kdy se s námi Čína bavit nebude, bude to volání do zavřených dveří. Neříkám, že dosud to vedlo k nějakým rychlým změnám, ale minimálně to čínské straně ukazovalo nějaké zrcadlo. Museli brát v potaz, když se to třeba objevilo na Radě OSN pro lidská práva. To je cesta, jak se snažit o zlepšení situace lidských práv v Číně. Vypovězení smlouvy mezi dvěma městy rozhodně Čínu nepřiměje, aby situaci lidských práv řešila víc.
Obdobnou smlouvu má s Pekingem celá řada světových metropolí. Mluvil jste o svých argumentech s primátorem Hřibem?
Mluvil jsem s ním o tom opakovaně, naposledy ve čtvrtek večer. Musím respektovat, jak se rozhodli. Nicméně vnímám, že rozvázání partnerství, které nakonec ukončil Peking, bude mít na česko-čínské vztahy dopady. Je potřeba, abychom se naučili, že naše vztahy s Čínou musí být pragmatické, realistické. A neměli bychom je zatěžovat ať tou, či onou ideologií. Ani si je zbytečně romantizovat, ale ani se vracet do dob, kdy jsme se s Čínou pořádně nebavili. Popravdě řečeno, když posledních čtrnáct dní jezdím po Praze, tak myslím, že Praha má úplně jiné problémy, než je Peking.
Zatím se mluví třeba o zrušení přímé letecké linky Peking–Praha s tím, že by mohla vést do Chorvatska, prezident Miloš Zeman ve čtvrtek zmínil i možnost ukončení přísunu peněz do fotbalové Slavie. Máte podobné konkrétní příklady?
V tuto chvíli ne. Teď bychom se především měli snažit na obou stranách ty tanečky ukončit. Opakovaně jsme řekli, že má česká vláda zájem na pokračování ve strategickém dialogu, čekáme na termín pro mezivládní konzultace. Zahraniční politiku dělá česká vláda, ne Praha. Na vládní pozici se nic nemění. Stejně jako ostatní státy EU chceme vést pragmatický realistický dialog s Čínou, ale na něj musí být dvě strany.
Číňané rozdíl mezi vládou a samosprávou města nedělají. To jim teď řeknete: Promiňte, ale my jsme vláda a tamto samostatné vedení Prahy v čele s Piráty, se kterými nemáme nic společného? Tomu přece oni v komunistickém systému nerozumějí. Jak to chcete urovnat?
Budeme pokračovat v našem strategickém dialogu. Vyostřené výroky se někdy říkají, ale pojďme se vrátit k diplomatickému jazyku a snažit se vypořádat s touto situací, která k vylepšení česko-čínských vztahů nepřispěla, aniž to měla vláda možnost jakkoli ovlivnit. Rozdíly v našich politických systémech vnímám, ale měla by toho být schopna i čínská strana.
Další potenciální spor kvůli poměrně bizarní věci hrozí s Ruskem kvůli plánovanému odstranění sochy maršála Koněva radnicí v Praze 6 v čele se starostou Ondřejem Kolářem z TOP 09. Myslíte, že to může přerůst v obdobný problém, jaký má teď Česko s Čínou?
Věřím, že ne. Zaprvé myslím, že závazky vyplývající ze smluv mezi Českou republikou a Ruskou federací plníme. Dáváme desítky milionů korun, abychom se starali o hroby vojáků Rudé armády, válečné pomníky. Spíš bych očekával, že ruská strana bude stejně důsledně plnit závazky týkající se třeba památníků československých legionářů na svém území. Nicméně samosprávy by se měly věnovat tomu, proč tady jsou. To znamená řešit problémy svých obyvatel, řešit dopravu, jestli jsou opravené, uklizené chodníky a podobně. Poslední dobou mi připadá, že se v Praze situace v tomto směru moc nezlepšuje, a tím pádem se odklání pozornost k zástupným problémům.
Vy sám myslíte, že by měla být socha maršála Koněva odstraněna, nebo zůstat, kde je?
Rozumím tomu, že pro některé lidi tato socha představuje symbol něčeho, co jsme v roce 1989 překonali. Ale také bychom se měli naučit, že se některé věci dají řešit normální neprovokativní cestou. Pokud jsme tyto věci nebyli schopni vyřešit během třiceti let od revoluce, také to o něčem vypovídá. Jsem z Rokycan, které osvobodili američtí vojáci, a měli jsme na náměstí sochu rudoarmějce. Bylo jasné, že tam ta socha nepatří, ale proběhlo to v roce 1989. Nezačalo se o tom mluvit v roce 2019.
Co si jako absolvent Univerzity Karlovy myslíte o přestřelce poté, co se Home Credit Petra Kellnera stal na tři roky jejím generálním partnerem za milion a půl korun na studentský výzkum? Následně se strhla bouře, že jsou to čínští lichváři a částka je příliš nízká, takže Home Credit od smlouvy odstoupil.
Jsem hrdý, že jsem Karlovku vystudoval. Ale můžu se na to koukat i pohledem studenta anglické University of Warwick. Ta má celou řadu partnerů a společností, které pomáhají financovat výzkum, aktivity nebo pomáhají stavět výzkumná pracoviště. Mezi nimi jsou i čínské firmy. Home Credit navíc není spojen jen s čínským trhem, působí i na americkém. Nevím, jestli se z nějaké romantizující pozice vůči Číně nedostáváme do pozice, která všechno vidí protičínsky. Musíme hájit hodnoty jako svoboda, demokracie, ochrana lidských práv, ale také se soustředit na věcná řešení. Nevím, jestli si někdy nehledáme spíš zástupné důvody, protože si nejsme jisti, jak tyto hodnoty bránit u nás doma. Třeba v porovnání s britskými či americkými školami u nás není moc velká tradice soukromé podpory univerzitního výzkumu. A nevím, jestli toto je cesta, jak udělat spolupráci soukromého sektoru s univerzitami atraktivnější. Bránit hodnoty prázdnými gesty úplně nejde.
TOMÁŠ PETŘÍČEK
Ministr
Osmatřicetiletý dlouholetý asistent bývalého europoslance za ČSSD Miroslava Pocheho se do čela ministerstva zahraničních věcí dostal až poté, co prezident Miloš Zeman Pocheho nominaci do funkce odmítl. Petříčka krátce poté i řada novinářů, kteří ho do té doby označovali pouze za „Pocheho loutku“, začala kvůli některým jeho postojům označovat za „novou naději ČSSD“. Letos v březnu si ho dokonce na svém sjezdu sociální demokraté zvolili za místopředsedu strany.
