Vážení hosté,
děkuji Vám za příležitost k Vám promluvit a podělit se o své osobní zkušenosti z českých silnic. Jsou to právě ty zkušenosti, které mě motivovaly k sepsání návrhu cyklonovely.
Jsem chodec, jsem cyklista a jsem i motorista. Na kole jsem od začátku roku ujel více než 9000 kilometrů. Každodenně jezdím na kole do práce v centru Prahy, o víkendu jezdím na dlouhé sportovní vyjížďky. Jsem otec tří malých dětí a ty také učím jezdit na kole. Kolo je pro mě dopravní prostředek i sportovní nástroj. Nasedám na něj s radostí, že dělám něco dobrého.
V čem je problém? Skoro na každé cestě na kole zažiji jednu či dvě potenciálně nebezpečné situace. A to není málo. Jde mi o život. Právě ten pocit ohrožení je hlavním důvodem, proč si u nás hodně lidí na kole do provozu netroufne. Chodci a cyklisté nejsou chráněni robustní karoserií a případný střet s autem může být fatální.
Došlo to tak daleko, že dnes velká část rodičů vozí děti do školy nebo školky autem. Z obavy, aby je cestou nesrazilo auto. To je absurdní.
Zdaleka nejčastějším důvodem ohrožení cyklistů je nebezpečné předjíždění. Zrovna před týdnem se na silnici u středočeské Libeře stala tragická nehoda. Řidič osobního automobilu zabil při předjíždění cyklistu, protože v protisměru zrovna jelo jiné vozidlo. Právě tato nehoda se mě osobně dotkla, protože tím místem sám často jezdím. Mohlo se to stát mně. Tuto nehodu ale zmiňuji i proto, abych ukázal, co se na silnicích běžně děje.
Většina motoristů nemá problém s bezpečným předjetím cyklisty na přehledném úseku, pokud v protisměru právě nic nejede. Problém nastává, když v protisměru není místo nebo do protisměru není vidět. Řadu motoristů ani nenapadne na pár vteřin nebo nejhůře desítek vteřin zpomalit a cyklistu předjíždí velmi natěsno.
Možná Vám to přijde neuvěřitelné, ale je to tak. Když vláda schvalovala stanovisko k našemu návrhu zákona definujícímu bezpečný odstup, v Událostech České televize byla reportáž, kde redaktor tvrdil, že dodržet odstup 1,5 metru při předjíždění cyklisty není vždy možné. Ukázal běžnou okresní silnici se šířkou 5 metrů. Odečetl 2 metry pro auto v jednom směru, 2 metry pro auto v druhém směru a pro cyklistu zbyl jen 1 metr. Varianta, že by předjíždějící auto mělo zpomalit, než bude v protisměru volno, takže by k této situaci vůbec nemělo dojít, redaktora nenapadla. Cyklista má šířku 50 až 70 centimetrů, takže na odstup zůstalo 50 až 30 centimetrů.
A to je extrémně málo. Není zde žádná rezerva pro jakoukoli chybu. Je třeba si uvědomit, že cyklista se nepohybuje po ideální přímce, ale ve vlnovité trajektorii. Může se zrovna vyhýbat nějaké díře v silnici. V případě tragické nehody u Libeře se stalo ještě něco jiného. Předjíždějící auto bylo SUV. V protisměru jel kamion. Počty reportéra České televize nefungovaly. Auta se s cyklistou na silnici prostě nemohla vejít a cyklista za to zaplatil svým životem.
Může za nehodu šířka českých silnic? Máme snad užší silnice než třeba v Rakousku? Rozhodně ne. Může za to nezáviděníhodné postavení českého cyklisty. Zatímco v zahraničí platí, že motorista nesmí ohrozit cyklistu a je normální, že na chvíli zpomalí, než ho může zcela bezpečně předjet, u nás to vypadá spíše tak, že cyklista hlavně nesmí zdržet motoristu a bezpečnost jde stranou. A to je špatně.
Většina motoristů nemá zkušenosti z pohledu cyklisty v provozu, a tak si vůbec neuvědomují, jak je těsné předjíždění nebezpečné.
Že porušili povinnost dodržet bezpečný odstup, se dozvědí až na lavici obžalovaných po tragické nehodě. A to už je pozdě jak pro cyklistu, tak pro motoristu. Soudní znalci bezpečný odstup v trestních řízeních spočítají obvykle kolem 1,5 metru. Proto navrhuji, aby tato hodnota byla v zákoně definována. Je třeba zdůraznit, že to není žádná nová povinnost, ale definice stávající povinnosti. Bude mít edukativní, preventivní účinek. Věřím, že tato jednoduchá definice bude zachraňovat lidské životy.
Druhý z návrhů lze velmi zjednodušeně nazvat výjimkou z povinnosti užít cyklostezky. Důvodem je narůstající pocit mezi některými motoristy, že cyklisté na silnice nepatří a že se k nim podle toho máme chovat. Někteří motoristé „vychovávají“ cyklisty tím, že je úmyslně ohrožují: těsným předjížděním, stříkáním z ostřikovačů, troubením, vytlačováním, vybržďováním či dokonce sražením. Osobně jsem úmyslné vytlačování ze silnice několikrát zažil a nikomu z Vás bych to nepřál. Je neuvěřitelné, že se řada zejména mladých motoristů kamerovými záznamy takového chování veřejně chlubí na Youtube a navzájem se v tom hecují. Z jejich pohledu – a to je to nejděsivější – je to spravedlivý trest pro cyklisty.
Pocit, že cyklisté na silnici nepatří, často pramení z mýtu, že cyklisté údajně musejí jezdit po cyklostezkách. Není to pravda. Drtivá většina cyklostezek jsou totiž stezky pro chodce a cyklisty, a ty cyklista na rozdíl od stezek pro cyklisty vůbec nemá povinnost užít. Většina lidí však mezi různými typy cyklostezek nijak nerozlišuje. Návrh přibližuje úpravu obou typů stezek, takže bude jasné, že cyklisté na silnici patří.
To samozřejmě nebude znamenat úplný konec agresivního chování na silnicích, ale agresoři vypadnou z role těch „spravedlivých vychovávačů“. Nebudou se mít čím chlubit. Věřím, že díky tomu vysoce nebezpečných excesů ubude.
Návrhy zvýší bezpečnost na pozemních komunikacích, což je v zájmu nás všech – cyklistů, chodců i motoristů. Nerad bych, aby jednou policisté museli mým dětem vysvětlovat, proč se jejich táta už nevrátí. Prosím Vás proto o podporu návrhů a děkuji Vám za pozornost.
Tomáš Kindl
Autor je právník.
Dlouhodobým pozorováním 