Především v této teorii úplně zapomínáme na obory, které potřebují nejen znalosti a předvedení schopností u zkoušky, ale zejména praxi, odhad a zkušenosti. V tomto směru je zkouška marginální, důležitější je proces – a obávám se, že těchto oborů je drtivá většina. I kdyby se tento problém však podařilo vyřešit, jsou zde problémy podstatně větší.
Pokud se dá "získání praxe, odhad a zkušenosti" něčím změřit, pak na to jde udělat zkouška. Pokud se to změřit nedá, tak je to bezpředmětné.
Samozřejmě "zkouška" nemusí být jen vyplnění testu, ale třeba i "pravidelné docházení někam po dobu 2 let" apod.
Základním problémem navrhovaného systému je podle mě matematická nestabilita. To je situace, kdy se drobnou změnou parametrů zásadně změní výsledek. V případě počasí se jedná o úplně chaotický systém, zde se jedná o systém saturující, kdy nevyváženost parametrů způsobí nevyvážený zájem o různé obory.
V tu chvíli vznikne na těchto oborech konkurence a bude to nutit studenty opravdu dobře studovat (školy si budou moct vybrat, koho vezmou). Na straně "škol" to vytvoří prostor pro rozšíření pracovišť, která tyto obory učí.
Přemýšlejme chvíli nad výší částek, které by měli studenti/žáci za konkrétní zkoušky získat, a porovnejme ji s reálnými náklady na získání takové kvalifikace.
Odměna je menší než náklady → obor bude selektovat studenty podle toho, jestli si můžou majetkově dovolit studovat
Odměna zhruba odpovídá nákladům → OK
Odměna převyšuje náklady → obor bude studenty finančně přitahovat
Poslední dva jsou za mě OK. První se od dnešního stavu mnoho neliší - až na to, že student alespoň něco získá, i když třeba ne úplnou částku (ať už ta "částka" znamená cokoliv).
Problémem je stanovení výše nákladů – a ta je pro každého podstatně odlišná. Jsou lidé, kteří se dobře učí ledacos (třeba já). Pokud budou částky nastavené na „normálního studenta“™, tak si pořídíme kastu věčných studentů, pro které bude výhodnější studovat než pracovat. Přitom zrovna tahle skupina lidí má mít primární motivaci být ekonomicky aktivní, protože zrovna tihle lidi typicky ekonomiku táhnou. Pokud budou částky nastavené na učenlivé lidi, tak ze systému vypadnou právě ti, na které by měl být systém zaměřen přednostně.
V zásadě každému by se při dosažení určité kvalifikace vyplatilo přetavit dovednosti do běžné činnosti (částka za zkoušku nevychází zas nějak závratná při současném financování školství) - připravit se na obtížnou zkoušku zabere dost času, který už se v nějakou chvíli vyplatí investovat do "práce". Navíc zkoušky v rámci jednoho oboru vcelku rychle dojdou - a učit se úplně jiný obor zabere ještě více času.
Navíc předpokládám, že mají lidé i jinou motivaci se něco učit.
Pokud by se to ukázalo jako problém, není obtížné stanovit např. maximální celkovou vyplacenou částku pro jednoho člověka.
Kdyby byly aspoň náklady závislé na míře schopností jednotlivého studenta se co naučit, tak by se to dalo nějak nahrubo měřit a diferencovat částku podle schopností jednotlivce. Jenomže v tu chvíli se učenlivý jedinec pokusí formálně zůstat s těmi "pomalejšími" a využít zbylý čas na neformální získání znalostí a dovedností, které by pak uplatnil najednou a vydělal tak daleko větší peníze, než kdyby své vzdělávání přiznal. Tomu by se samozřejmě dalo bránit nějakým složitým systémem, který by odhaloval tyhle podvody, ale až nepříjemně se to podobá daním, sociálnímu systému a potírání práce načerno. Nechci se dožít "potírání nelegálního vzdělávání" a řešení vzdělávacích švarcsystémů.
Tohle vůbec nechápu - v čem by bylo výhodné získat např. 500,- až za rok, než teď, Když už danou oblast ovládám? Rozhodně by se částka neurčovala podle studenta (až na lékařské/sociální rozdíly). Pokud jde někomu učení dobře, no tak má prostě výhodu a může se věci naučit rychleji - a třeba se rychleji zapojit do pracovního trhu.
Student by nebyl "v jedné třídě" s ostatními - každý by se učil podle svého - třeba i v nějaké třídě, kdyby chtěl, ale není to nutné.
Náklady na vzdělávání jsou však do značné míry závislé na sociálním prostředí žáka. Už samotné prostředí na vypracovávání domácích úkolů je v současném socialistickém systému významným faktorem, který ovlivňuje úspěch žáků. Porovnám-li šance jedináčka ze středotřídní rodiny proti šancím pátého dítěte ve vyloučené lokalitě, pak musím konstatovat, že to páté dítě z vyloučené lokality potřebuje (statisticky) podstatně víc péče od školy než ten jedináček ze střední třídy. V zájmu spravedlivého ohodnocení by tak dokládala každá rodina, v jakých žije poměrech, což znamená nárůst úředníků na zpracovávání agendy.
Ano, v případě objektivně ztížených podmínek (zdravotně/sociálně) není obtížné říct, že student s takovým a takovým omezením dostane např. 2x větší odměnu (neboť je pro něj obtížnější se na zkoušku připravit). Samozřejmě by to teoreticky šlo dělit na "úplně individuální ocenění", ale prakticky to nejde - za mne bych končil u již existujících lékařských/sociálních rozdělení.
Díky větší odměně by pak mohli být i lépe ohodnoceni lidi, kteří s takovými lidmi pracují oproti učitelů "běžných" studentů. Také by to pro někoho mohla být třeba motivace vytáhnout sociálně znevýhodněné studenty do procesu učení -> protože by za to mohli získat i rozumnou odměnu (jak učitel, tak student).
Konečně by systém znamenal, že se prakticky všichni vzdělávají na dluh, který pak zaplatí splněním zkoušky. To znamená, že školy budou účetně držet desítky milionů korun v závazcích za neproplacené vzdělávání. Nebo jim budou žáci platit průběžně? Tohle je podle mě buďto nedořešené, nebo nedostatečně vysvětlené.
I dnes studujete na dluh - obvykle vás živí rodiče, nebo musíte na brigádu - takto byste mohl získat nějakou korunu za to, že vám jde dobře studium. Platba školám by byla zcela v režii dohody student-"škola". Za mne bych se třeba dohodl, že z každé zkoušky na kterou mě škola připraví jí dám polovinu odměny. Určitě by se objevili i platby předem a pod - ale opravdu nerad bych omezoval něčí dohody.
Suma sumárum, považuju za rozumnější zůstat u primární představy, že škola dostává peníze od státu přímo, neboť tam ty peníze od drtivé většiny žáků stejně skončí. To, jak to vypadá teď, je příšerné, ale za to nemůže samotné financování škol státem, nýbrž účetní rozdělení na mzdy (od státu), investice (od zřizovatele mimo rozpočet školy) a ostatní provoz (od zřizovatele jako příspěvek) – v tomhle je potřeba nějak uklidit – buďto aby školy platil kompletně stát, nebo kompletně zřizovatel, nebo aby aspoň v rozpočtu školy byly vidět opravdu všechny náklady a výnosy a výdaje a příjmy – ale rozhodně není rozumné přidávat do penězovodu stát-škola ještě žáka.
Mně naopak přijde, že současné nastavení financování je zcela proti požadavků na školu. Jako učitel (ředitel) jsem motivován nabrat co nejvíc studentů (protože mám peníze za studenty, kteří do školy chodí). Poté jsme motivován je na škole udržet i když evidentně studium (z jakéhokoliv důvodu) nezvládají - protože bych přišel o peníze. A na konci (např. školní maturita) je sám ohodnotím - tedy sám ohodnotím svojí práci. Studenti jsou rádi, když je učitelé "nechají na pokoji", protože fakticky musí splnit pouze požadavky, které na ně klade ten stejný učitel, který je učí. Tento systém nevyvíjí tlak na učitele aby učili dobře, ani na studenty, aby se dobře učili a chtěli od učitelů kvalitní výuku. Celé to stojí na osobním nadšením "pár učitelů", kteří odmítají slevit z určité úrovně, ale fakticky je k tomu nic nenutí.
Nepočítám občasné kontroly, které toho ve finále stejně moc nezkontrolují.
