Tedy, Michale, teď tě ještě potrápím já. Rozhodně doporučuji číst i ty části textu, které jsou jen pro přehlednost skryté v
Omlouvám se za zpoždění, nejdřív se mi podařilo neuložit připravenou osnovu, takže se mi do toho znovu moc nechtělo, pak jsem byl v Praze a teď jsem u rodičů, kde taky není ideální prostředí na soustředění.
Nemám ve zvyku klást otázky jako u výslechu, radši vysvětluji kontext a důvody, proč se vlastně ptám (taky je nepopiratelné, že rád sděluji své názory) a nemusí být na škodu, pokud se nad některými dotazy rozběhne diskuse, takže je to poměrně obsáhlé. Otázky jsou zvýrazněné tučně.
Nechci generálovat dávno po bitvě, ani si nemyslím že by to bylo něco, co ještě teď stojí za výčitky, ale když už jste vytáhli „dopis kolemjdoucího“
, musím k tomu říct své. Někdy asi je nutné bojovat proti „zlu“ „zlými nástroji“. Ale vždycky je třeba pochybovat, jestli tohle už je ten případ, jestli se tomu nedá vyhnout. Myslím, že kdybyste v závěru dopisu přiznali, že jste si jej napsali sami a rýpli si do toho, že se takové praktiky používají, mělo to rovněž potenciál zaujmout – ne každý by to asi vzal s nadšením, jiným by se ale zase líbilo, že Piráti kritizují i PR manipulace a „přiznaný podpis“ tak mohl vzbudit vhodný rozruch. Jsme Piráti, neměli bychom se příliš snadno přizpůsobovat pokřiveným pravidlům, i díky tomu jsme se s minimem peněz dopracovali k pozici podle preferencí nejsilnější neparlamentní strany. Jistěže se musíme snažit získávat zastupitelská křesla, ale v co největší míře to dělat způsoby, které už samy mají nějaký smysl. Díky tomu jsme ovlivnili veřejnou diskusi a její témata na úrovních, kde žádnou přímou moc nemáme a pokračujeme v tom dál. My jsme v kampani taky udělali chyby - předpokládám, že se o nich bude mluvit na schůzi - i proto jsme na rozdíl od vás neuspěli. Tedy otázka: Souhlasíš či nesouhlasíš se mnou, že použití takové „PR metody“ je sporné, a že se mohlo vymstít?
Když už tu řešíme historii, ani já si nenechám ujít příležitost připojit svůj názor na odsun Němců: Bylo to pochopitelné a snad i nevyhnutelné. Ale taky se během odsunu děly vážné nespravedlnosti a křivdy – kdo chce, ten ví - a nespravedlivý je pro mne i odsun jako takový. Takovou mstu můžu sice pochopit, lidi po hrůzách a nespravedlnostech války prostě měli hranici toho, co bylo přijatelné, jinde. Ale nemůžu to schvalovat.
Třeba už proto, že kdybych jako Čech žil tehdy, nesouhlasil s kolektivním odsunem a některých z nich se zastal, (nenalhávejme si, ono se zas tak moc neposuzovalo, který z Němců se jak provinil, stejně jako plno nepotrestaných sviní v našich vlastních řadách si díky odsunu si polepšilo, podobně jako po „vítězném Únoru“, podobně jako během nucené kolektivizace, ...), dostal bych přes hubu a možná by mě hnali taky.
Co z toho pro mě vyplývá?
Měli bychom to nechat minulosti, naši politici by čas od času měli – aniž by poměřovali, kdo spáchal větší - vyjádřit lítost nad vzájemnými křivdami a naději, že už se to nebude opakovat (o vracení jakéhokoliv majetku pochopitelně nemůže být řeč) a my bychom tomu gestu měli přikyvovat a uvědomit si, že stejně jako se naprostá většina nějak zapletla s režimem pod vedením KSČ – pod nátlakem, v naivní víře, kvůli rodině a pohodlí, z prospěchářství, … - tak si nemůžeme být nikdo jistý sám sebou, že bychom se v jiné době na cizím místě nezapletli s ještě horším režimem. (Když ale takto obhajuji ty „obyčejné“ osudy, pak musím doříct, že na ty, kteří se nezapletli a prošli se ctí, by se nemělo zapomínat a že právě ti měli být vzory.)
Je na mém postoji něco, s čím se ztotožnuješ? Budeš v budoucnu, ať už ve funkci nebo bez ní, zdrženlivější nad podobnými výroky tak, aby ses vyvaroval jejich (třeba nezamýšleného) nenávistného vyznění?
Jak lze vyčíst z předchozího odstavce, znám možná až příliš různých lidí a příběhů na to, abych ještě někoho soudil podle toho, jestli se zapletl s minulým režimem. Hrdinsky ses tehdy rozhodně nezachoval, já mám tvrdohlavější a zásadovější povahu, ale cením si toho, že se nebojíš to přiznat a mluvit o tom. Podle mě tě to nijak nediskvalifikuje. Spíš bych si chtěl vyjasnit naše postoje k aktivnímu občanství, ze kterých pramenil třeba náš spor o blokádu kácení na Šumavě. Když jsem posledně byl na vaší schůzi, negativně ses tam vymezoval proti „nepolitické politice“. Co pro tebe ten pojem znamená? Domýšlím se, že si jej spojuješ především s V. Havlem. Zas tolik jsem toho od něj nečetl, tu dobu jsem nezažil, tudíž ten pojem v jeho pojetí nedokážu zhodnotit. Znám jej především ve výkladu jeho kritiků kolem Klause, kteří se svojí argumentací snažili delegitimizovat snahy občanů kecat politickým stranám do práce a Havla
(přestože ten jako politik podle mě selhal - jen namátkou: popřel zahraničněpolitické postoje, které hájil v době Charty, nejenže opustil ideu rozpuštění NATO a otočil, ale dokonce podporoval bombardování Jugoslávie a invazi do Iráku; sliboval spravedlivější socialismus, přesto brzy začal podporovat kapitalismus, byť slušnější, než ten Klausův; říkal, že prezidentem znovu nebude, byl – nemyslím si, že je to zavrženíhodná osoba a jeho dílo před listopadem opravdu považuji za inspirativní a věrohodné, nepotřebuju si nic dokazovat pliváním na mrtvé, ale do puntíku si beru k srdci jeho vlastní výzvy, abychom se nebáli nesouhlasit) vykreslit jako odpůrce politických stran, což nebyl.
Zjednodušeně jak to chápu já a co jsem si dohledal: Ten pojem sahá už do dob a úvah K.H. Borovského a T.G. Masaryka, do dob, kdy jsme si v rámci Rakouska nemohli vládnout sami. TGM ji popisoval jako „drobnou práci“ - všeobecné vzdělávání, spolková činnost, poctivá správa a péče o obec, ... jako způsob, jak zlepšit poměry i jak se naučit si vládnout. To myslím zůstalo a zůstává, v modernějších podobách, pořád aktuální.
Za minulého režimu, ale i za současné formálně svobodné soutěž politických stran.
[*]Ty slouží povětšinou jako výtah k moci, až pak možná jako prostředek, který do správy státu prosazuje nějaké ideje. Když to nežije uvnitř i vně nich, tak se tam zabetonují technokrati a "političtí podnikatelé". Politici snadno pohodlní, drží si své posty, společenský status a vliv, ale práce pro obec tomu neodpovídá. Problém politických stran je ten, že si obvykle musíme vybírat jen jednu – musíme tedy mít možnost dát najevo podporu i tomu, co ta strana neřeší a nesouhlas tomu, co na ní vadí.
[*]Obrovskou moc – kterou většina lidí nevidí - v téhle zemi, v mnoha jejích městech, má „šedá zóna“ založená na klientelistických vazbách a korupci – propojení byznysu s úředníky a politiky. Když stát/obec nedodržuje vlastní zákony je přeci třeba proti tomu bojovat a když selžou právní prostředky, tak třeba i jejich porušování blokovat.
[*]Na většinové veřejné mínění mají velký vliv média – ta, která mají více prostředků, mají i větší vliv. Lidé by jim měli vytvářet protiváhu. Bavit se spolu, scházet se, provozovat vlastní média. Různými způsoby upozorňovat na zanedbávané problémy, o kterých se nemluví.
[*]Na obranu proti zneužívání ekonomické moci zaměstnavatelů se lidé organizují v odborech. Ty z logiky věci nemohou kandidovat ve volbách, protože jejich členové velmi často už jsou členy a voliči existujících stran. Přesto musí hledat zastání u politických stran. Stejně jako jej tam hledají svazy zaměstnavatelů.
[*]Lidé (myslivci, radioamatéři, astronomové, sportovci, ochránci přírody…) se z pochopitelných důvodů sdružují do zájmových spolků. Ty, aby vůbec politici věděli, že existují a mají nějaké zájmy, musí o sobě dávat vědět a žádat o je podporu.
[*]Akademici a intelektuálové, kteří přinášejí nové myšlenky a řešení a testují ty staré. V západních zemích jsou univerzity zpravidla politicky mnohem angažovanější (a to spíš doleva), než u nás.
[*]I jednotlivci se mohou po úřadech a politicích něco požadovat.
To všechno (tedy včetně členů stran) jsou příklady občanské společnosti, která se nějak podílí na veřejném životě. Jsou různé způsoby ovlivňování věcí veřejných a v ideálním případě by se měly vzájemně prolínat a doplňovat. Žádný stát nemá právo nutit občany k tomu, aby se vřejného života účastnili jen v politických stranách nebo organizacích na ně přímo vázaných. A volení zástupci lidu nemají povinnost podřizovat se nátlaku nevolených. Ponechme teď stranou nedokonalost systému, který nám často upírá možnost úkolovat, odvolávat politiky nebo rušit jejich rozhodnutí v řádném všeobecném referendu a že řada pozic, která by mohla být volena přímo lidem, je obsazována různými nepřímými způsoby.
Souhlasíš či nesouhlasíš s tím, že občané mají právo různými individuálními i kolektivními způsoby – osobními setkáními, peticemi, demonstracemi, občanskou neposlušností – vyvíjet nátlak na volené zástupce, pokud těmto zůstává pravomoc učinit konečné rozhodnutí v mantinelech stanovených zákonem? Pokud nesouhlasíš s požadavky nebo postupy jiných občanů a chceš to dát veřejně najevo, jsi ochotný kritizovat je a případně i konat proti nim tak, abys nezpochybnil jejich právo na protest, pokud možno ani slovně? Můžeš dát konkrétní příklady protestů z poslední doby (týdnů, měsíců, let, to je jedno), se kterými jsi nesouhlasil, a to, jak by ti přišlo přiměřené na ně reagovat? I já vidím problém ve financování některých neziskovek ze strany USA (Rusko to sem leje zase jinými cestami), ale nepovažuju to za něco, co by automaticky diskreditovalo všechny zúčastněné (navzdory všem fámám je pitomost věřit, že je někdo platí, lidi prostě chodí třeba proti Zemanovi demonstrovat z vlastní vůle, rozumím jejich myšlení a vím, že jich je hodně) nebo jejich cíle a nemyslím si, že by to mohlo poškodit fungující stát – kterým bohužel tak úplně nejsme. Sám se cítím existenciálně ohrožený cizími protesty se kterými nesouhlasím, ale právo na protest považuji za nutnost a stěží mohu podle svých sympatií rozhodovat, kdo na ni právo má a kdo ne. Nemůžeme si dovolit právo protestu, shromažďování, ani slova omezovat, naopak se jich musíme zastávat v jiných zemích. Zejména právě v USA. Z každodenní obyčejnosti (nebo naopak do zblbnutí šokujících bulvárních) titulků mainstreamových médií se to tak nemusí zdát, ale v Americe to vře a bude vřít ještě víc. A na schopnosti americké občanské společnosti donutit vlastní vládu proměnit tamní politický a ekonomický systém a vzdát se neudržitelné role jediné velmoci bez rozpoutání ještě širšího konfliktu, než jsou ty stávající, záleží budoucí vývoj světa.
A protože se to vzhledem k aktuálnímu dění nabízí: Jaký máš názor na squatting? Může něco vyřešit? Je pro tebe přijatelný? Pokud ano, za jakých podmínek?
