Pozornosti hodné články

[Vitezslav Praks]

Nevím úplně přesně kam tohle hodit, ale tady to vlákno bude asi nejlepší.

Byl jsem požádán,

Kým?

abych se z odborného hlediska vyjádřil k blogu p. Prakse, který se zabývá situací při vzniku a vymáhání závazků v českém právu a soudní praxi. Mohu plně souhlasit s obecnými závěry, které p. Praks činí ohledně zvyšování zadluženosti zejména nízkopříjmových skupin naší společnosti, včetně zřejmé neochoty řešit problémy nepřiměřených nákladů tzv. spotřebitelských úvěrů, avšak tam, kde p. Praks hodnotí jednotlivé právní instituty, jako např. platební rozkaz a nařízení či samotný průběh exekučního řízení , nebo tam, kde se vyjadřuje ke konkrétním případům, s ním již souhlasit nemohu. Dá se říci, že se pohybuje v oblasti tzv. právních pověr“, což je terminus technicus pro označení obecně rozšířených právních omylů, které však mezi občany přes veškeré vysvětlování odborné obce přežívají.
Mezi takové právní pověry v minulosti patřilo např., že manželé se nemohou mezi sebou dopustit znásilnění.


Mezi novější pak patří např. přesvědčení, že společnost s ručením omezeným má základní kapitál 200.000,-Kč uložen na nějakém zvláštním účtě a lze z něj hojit závazky společnosti …

Takový nesmysl jsem v žádném článku nikdy nenapsal.

K lichvě se vyjadřovat nebudu, protože je to na samostatný právní rozbor,

Škoda, to je ale tématem článku. Bylo by naopak zajímavé poslechnout si, co si o tom myslí exekutor.

omezím se pouze na konstatování, že s její stíháním je to obdobné jako se stíháním kuplířství. Jak se říká na Valašsku: „ když sa nechce, je to horší, než když sa nemože.“

Jj, to je řečeno přesně.

Nezbývá mi, než začít hodně v historii a to proto, abych vyvrátil první mýtus, že exekuce je něco, co bylo zavedeno až v roce 2001

Takový nesmysl jsem v článku nenapsal. Napsal jsem tam, že v roce 2001 byli zavedeni soukromí exekutoři. Cituji z článku: Do té doby exekuce prováděli soudní vykonavatelé a příjem z poplatků z exekucí byl příjem státního rozpočtu.

a zejména proto, že některá pravidla a zásady, které se při exekučním řízení uplatňují jsou výplodem zaujatosti exekutorů vůči povinným. Naopak většinou jde o zcela běžné zásady exekučního řízení, které se používají proto, že se v historii osvědčily a platí všude, kde právní řád stojí na principech evropského kontinentálního práva.

Není to pravda. Postavení soudních exekutorů a i některé další oblasti, které v českém právu fungují, jsou vymknuté a nemají v zahraničí obdobu.

Ve středověku platila zásada, že právo se vymáhá svépomocí.

To je velmi zjednodušené tvrzení. I dneska probíhá část vymáhání dluhů svíépomocí. I ve středověku a dokonce i ve starověku měli na toto legální postupy.

S tím samozřejmě souviselo i to, že jednotlivé právní subjekty, což v té době byli pouze feudálové, spolu fakticky neustále vedli ozbrojené půtky. Nejednalo se o války v dnešním slova smyslu, tedy s mezinárodním prvkem, ale jejich podstatou byly spory soukromoprávní, většinou pozemkové. Teprve s rozvojem královské moci začala pravomoc jak ohledně nalézání práva, tak jeho prosazení (exekuce) přecházet na panovníka, resp. jím jmenované úředníky. Z této doby např. pochází velmi milý institut tzv. ležení spočívající v tom, že pokud měl jeden šlechtic vůči jinému nárok na zaplacení pohledávky, mohl se jejího zaplacení domáhat tím, že se odebral i s doprovodem na území dlužníka, kde na jeho útraty žil, tzv. „ležel“ až do zaplacení. K tomuto ležení mohl věřitel zmocnit i jiné šlechtice a vyvinulo se tak zaměstnání zejm. pro chudší příbuzné, tzv. „ležáci“.

Takže exekuce není výmyslem zlého kapitalismu a rozhodně na našem území nevzniká roku 2001.

Opět, takový nesmysl jsem v žádném ze svých článků nenapsal.

Byly zde za Rakouska-Uherska, po roce 1918 i za socialismu. Ovšem už tehdy neměly dobrou pověst, proto občanský soudní řád z roku 1963 používá pro tento institut výraz výkon rozhodnutí. A v tomto směru je třeba zdůraznit, že všechny konkrétní způsoby provedení exekuce (srážka ze mzdy, přikázání pohledávky, přikázání pohledávky z účtu, prodej movitých věcí, prodej nemovitostí, prodej podniku i zřízení zástavního práva jsou primárně stále upraveny v o.s.ř. a nikoliv v zákoně o soudních exekutorech!

O.s.ř. byl ovšem postaven na zásadě, že věřitel se na soud obrátil s požadavkem, aby soud provedl výkon rozhodnutí konkrétním způsobem, tj. oprávněný musel označit jemu známý majetek nebo příjem dlužníka (povinného). To samozřejmě v době, kdy každý musel mít zaměstnání, existovala pro běžné občany fakticky jedna banka, vlastnictví nemovitostí, natožpak výrobních prostředků bylo omezené nebyl, problém.

Po celá devadesátá léta byla leitmotivem jakékoliv diskuse o právním prostředí v ČR myšlenka nízké vymahatelnosti práva. Byl to tak vážný problém, že přehlušil jakékoliv jiné diskuse, např. o tom, zda je správné převzít celý komunistický model soudnictví, včetně jeho personálního obsazení a způsobu výchovy další generace. Je pravdou, že zavedení soudních exekutorů (což je velmi zavádějící označení, protože se jedná o specifickou a nezávislou právnickou profesi, nikoliv o zaměstnance soudu) bylo provedeno na základě poslaneckého návrhu zákona, ale tento zákon byl připravován dlouho a účastnili se zástupci různých stran a byl konzultován i se státní správou. Vyvedení výkonu rozhodnutí částečně mimo soudní pravomoc není v Evropě žádnou raritou. Co je ovšem českým specifikem (i slovenským) je teze (o které opravdu nevím, kdo ji vymyslel), že oprávněný má právo volit si exekutora. Kdyby byla dána místní příslušnost dle bydliště dlužníka, tak jak je to obecně u jiných soudních návrhů, pravděpodobně by k mnoha excesům nedošlo. Takto je ale exekutor závislý na tom, zda mu budou oprávněným exekuce svěřeny, což samozřejmě vede k přemrštěné snaze vyhovět jejich požadavkům.

Nelze ale souhlasit s názorem, že ukončením soudního výkonu rozhodnutí se stát připravil o peníze. S podáním návrhu na výkon rozhodnutí byl spojen soudní poplatek 2 % z vymáhané částky, což byl příjem soudu. To je ½ soudního poplatku za tzv. nalézací řízení, který činil 4 %. Pokud se ale podíváte do rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti, zjistíte, že vybrané soudní poplatky činí v nejen v celkovém rozpočtu MSp (kam spadají i jiné finančně náročné činnosti – např. vězeňství), ale i v samotné justici tvoří vybrané soudní poplatky řádově jednotky procent potřebných částek. Vše ostatní je hrazeno z daní, tedy zejména těmi, kteří soud „na nic“ nepotřebují. Ale zajištění spravedlnosti prostě drahé je!

Opět demagogie. A stačí nahlédnout do mého článku: Do roku 2001 prováděli exekuce soudní vykonavatelé a příjem z poplatků exekucí byl příjmem státního rozpočtu. Tečka. Každý ví, kolik tyto poplatky činí i kolik je exekucí. Kdo umí počítat, musí se dopočítat k tomu, že se rozhodně nejednalo o zanedbatelné částky.
Teď je systém nastaven tak, že příjmy jdou lichvářům a exekutorským továrnám, náklady na řízení platí občané přes položku Ministerstva spravedlnosti. Hovořit o dnešní praxi, kdy jako daňový poplatník platím vymáhání lichvy, jako o spravdelnosti, je dost slušný cynismus.

I když to laikovi připadá neuvěřitelné, provádějí soudní exekutoři svou činnost podstatně levněji, než soud.

Můžete to něčím doložit? Já mám článek kompletně vyzdrojovaný.

Sídla exekutorů jsou povětšinou na úrovni běžných kancelářských prostor, s honosností soudních budov je nelze srovnat ani náhodou, administrativní práce (což je základ exekuční činnosti) provádějí zaměstnanci s vyšší výkonností a nižším fin. ohodnocením než na srovnatelných postech u soudu, většinu kvalifikovaných rozhodnutí, které by u soudu dělal soudce nebo minimálně vyšší soudní úředník u exekutora dělá koncipient, tedy osoba s právnickým vzděláním bez povinné praxe. Jeho postavení bych si dovolil srovnat s neatestovaným lékařem.

V devadesátých letech se vymahatelnost pohledávek v soudním výkonu rozhodnutí pohybovala kolem 5 %. Důvod jsem popsal výše – soud neměl možnost zjistit příjmy a majetek dlužníka. Rozhodující rozdíl mezi soudem a soudním exekutorem je tedy to, že soudní exekutor u každého povinného provede nejprve tzv. lustraci majetku. Jedná se o dotazy na zhruba 6 institucí, které v ČR spravují a evidují majetek a příjmy. Na rozdíl od neinformované veřejnosti, která si myslí, že první co exekutor udělá je, že vyrazí za dlužníkem a sebere mu movité věci, je to úplně naopak. Tzv. mobiliární exekuce se provádí až jako poslední pokus, když je ověřeno, že žádný jiný příjem či majetek, který se dá postihnout administrativně povinný oficiálně nemá. Což je samozřejmě další problém, který exekutor nijak neovlivní. Tisíce lidí se u nás pohybují v šedé ekonomice a neexistuje žádná povinnost prokázat z čeho vlastně žijí. Stejně tak mohou mít společnosti na anonymní akcie, napsané na příbuzné a taky s tím nic neuděláte. Samozřejmě oprávněný vidí, že povinný si vesele žije a je velmi obtížné jej přesvědčit, že soudní exekutor nemá jiné, než zákonem přesně popsané způsoby exekuce, kterých může použít. A všechny tyto typy exekucí směřují vždy proti oficiálnímu majetku nebo příjmu povinného. Takže pokud si povinný jezdí v autě na leasing, který platí společnost, ve které je společníkem jeho dcera, nedá se s tím dělat vůbec nic.

Tím se dostáváme k tomu, co vlastně na exekučním řízení stojí tolik peněz. Každého povinného musí exekutor vylustrovat. To se ale samo neudělá. Právě pro tento účel zaměstnává exekutor největší množství administrativních pracovníků. To ale většina lidí vůbec neví a nikdy se s nimi nesetká. Protože lustrace se provádějí ještě dříve, než se povinný o nařízení exekuce dozví. Jestliže je majetek či příjem zjištěn, dojde k jeho obstavení. Což opět musí někdo udělat. Stane se tak vydáním exekučního příkazu, který je následně i s dalšími listinami (exekuční titul, výzva k zaplacení a poučení o procesních právech) zaslán povinnému.

Vymahatelnost v exekučním řízení je dlouhodobě 30 %. Tedy u 70 % povinných není zjištěn příjem ani majetek. Což je samozřejmě alarmující, ale my s tím pracujeme jako s faktem, který nijak neovlivníme. Lustraci majetku a veškeré administrativní úkony ale musíte provést u 100 % povinných. Podle zákona sice je možno požadovat zálohu po oprávněném, ale drtivá většina exekutorů si to nemůže dovolit, protože podruhé by oprávněný šel tam, kde ji po něm chtít nebudou. Tedy exekutor dostává zaplaceno jen za těch 30 %, které vymůže. Odměna exekutora činí obvykle 15 %, což mi s ohledem na to, že v obchodech s textilem se marže běžně pohybují od 50 % i do 150 % nepřijde zase až tak moc. A znovu opakuji, že těch 15 % nekončí v mojí kapse, ale platí se z nich mzdy, nájmy, benzín, elektřina, telefony, software …

V ČR je tedy asi pět skutečně velkých exekutorských úřadů, kde roční nápad se pohybuje deseti a statisících případů. Jakým způsobem k tomu došlo nemám v úmyslu hodnotit. Ostatní úřady mají nápad maximálně v tisících ročně. Jedná se o organizace s počtem zaměstnanců do 10 osob a příjem odpovědné osoby, tedy exekutora je někde na úrovni okresního soudce, notáře či advokáta. Ten článek v Právu o stotisícovém denním příjmu vykonavatele byla tedy opravdu nevídaná pitomost. Na druhou stranu je to zajímavé zaměstnání, které vyžaduje nejen právní znalosti, ale i organizační dovednosti a tak když vám nevadí, že jste první na ráně, je to docela zajímavá práce a o překvapení není nikdy nouze.

A teď konkrétní omyly v blogu:

1.Soukromý exekutor podle stávající právní úpravy nemusí mít ani čistý trestní rejstřík.

§ 9 zák. č. 120/2001 Sb. (exekuční řád)

(1) Exekutorem může být jmenován občan České republiky, který
a) má plnou způsobilost k právním úkonům,

b) získal úplné vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice,

c) je bezúhonný,

d) vykonal alespoň tříletou exekutorskou praxi, a

e) složil exekutorskou zkoušku.

A jsme u toho. Bezúhonnost neznamená podle českého práva čistý trestní rejstřík. Je to "složitější". Porušení bezúhonnosti se týká pouze trestných činů souvisejících s podnikáním. Koukněte se sem. Vím to, že to takto funguje nabeton, řešili jsme to v práci:
http://www.podnikatel.cz/clanky/novinky ... odnikatele

2."o exekuci před samotným výkonem rozhoduje soud, který jej věcně prověřuje." Zase omyl. Kde vůbec žijete? Věřitel podá k soudu žalobu a tzv. platební rozkaz. (Dle § 172 Soudního řádu).

To se snad ani nedá komentovat, protože jde o totální zmatení pojmů. S tím, jak je upraveno vydání platebního rozkazu soudem nemá exekutor vůbec nic společného.

Já nepíšu jen o exekucích: Snažím se rozplést celý systém. Normální lidé si myslí, že soud nějak věcně podání posuzuje. Není to pravda. Soudy se změnily na součástky vymáhací mašiny.

Ale i při zpřísňující novele občanského soudního řádu před 4 roky zůstal Platební rozkaz mezi těmi zásilkami, u kterých je náhradní doručení vyloučeno. Tedy pokud se soudu nevrátí doručenka s podpisem adresáta a podpisem pošťáka, že zkontroloval jeho totožnost, soud na takovém platebním rozkazu nevyznačí právní moc a nestane se exekučním titulem.

A jsme u teorie a praxe. Reálně podepíše pošťačce příjem třeba manželka nebo staří rodiče nebo sousedka. Osobně znám takové případy. Běžte jim vysvětlovat, že to není možné, že se to nemůže stát. Stalo se a stává se to. U datové schránky navíc platí fikce doručení.

A teprve na základě pravomocného exekučního titulu můžete u exekutora podat návrh na exekuci a tento návrh + exekuční titul exekutor znovu pošle k soudu, a teprve ten vše znovu ověří a zašle exekutorovi tzv. usnesení o nařízení exekuce. Teprve na základě doručeného usnesení začne exekutor jednat. Pokud tedy někdo tvrdí, že exekuce je vedena na základě Platebního rozkazu, který mu nebyl doručen, s největší pravděpodobností lže.

3.Skutečně odpornou věcí je dědění dluhů na nezletilé osoby. V ČR běžně praktikovaná praxe.
Tato odporná praxe je běžná na celém světě. Kdyby se dědila jen aktiva a pasiva nikoliv, tak by to asi za odporné považovali věřitelé, kteří třeba půjčili na stavbu domu. Ve skutečnosti to ale vůbec dramatické není § 470 občanského zákoníku (1) Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Nelze po něm tedy žádat víc, než dědictvím nabyl.

Je to demagogie. Vygooglujte si, co exekuce nezletilých. Je to o tom, že jsou děti opovažované exekutorskou hantýrkou jako povinné a v okamžik zletilosti nebo dospělosti, teď nevím, na ně naskočí exekutoři s exekucí. Bez ohledu na to, zda něco dědí nebo ne. Tento fenomén nemá v zahraničí obdobu. Dočtete se o takových věcí u Balzaca a u Dickense. Je to odporné, krystalické zlo.

4.Nyní je dle platných českých zákonů možno "exukovat" tyto dávky: rodičovský příspěvek, přídavek na dítě, odměna pěstouna, příspěvek na úhradu potřeb dítěte v pěstounské péči. Naopak, dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením, včetně příspěvku na péči, jsou výkonem rozhodnutí nepostižitelné.

Toto rozdělení je logické. Exekuovatelné dávky představují dávky, které jsou založeny na tom, že je příjemce dostává namísto mzdy. Proto jsou postižitelné podle stejných principů a ve stejné výši jako mzda. Tedy nikoliv celé, ale jen částka přesahující dvojnásobek životního minima. A opět zdůrazňuji, že to, co lze postihnout a v jaké výši neurčuje exekutor, ale zákon, v omezených případech vláda. Dávky, které odrážejí hmotnou nouzi logicky postižitelné nejsou. Paní Řápková a pan Benda mají na právničení jenom papír, neznám nikoho, kromě politiků, kdo by je bral vážně.

Logické, nelogické. Na to jsou různé pohledy. Já jako daňový poplatník nechci, aby šly peníze, které byly určeny na sociální programy: péče o díte apod, exekutorům. Já nechci, aby se šlo dotyčné dítě pást, resp. loupit a krást.

Závěrem bych chtěl uvést, že když jsem v roce 2005 s exekutěním začínal, považoval jsem tehdejší množství exekucí za důsledek toho, že v devadesátých letech vpodstatě vymáhat nešlo a že se tím pádem nahromadilo velké množství exekučních titulů. Měl jsem za to, že boom je přechodný a že po pár letech zkušeností s tím, že lze přijít i o střechu nad hlavou se lidé začnou chovat zodpovědněji. Takže jsem se velmi zmýlil a věřte mi, že mne to vůbec netěší. Jinak ale musím trvat na tom, že možnost vymáhat dluhy je zásadní pro fungování jakéhokoliv společenského systému. Co se např. stane s dluhem, který někdo nezaplatí? Ať už jde o dluh za spotřebitelský úvěr, elektřinu, vodu, odebrané zboží, provedené práce … Každý podnikatel se pochopitelně bude bránit nad tím jen mávnout rukou a říct já po něm, chudákovi, nic nechci. Malého podnikatele větší nezaplacená zakázka může zruinovat. Ti větší pak udělají to, že si prostě ztráty propočítají a promítnou je do ceny pro ty poctivě platící.

Jak jsem psal v článku: Jj, tohle je ta stokrát omílaná písnička exekucí jako legálního businessu, proti které nemůže říci nikdo ani popel. Kdo o předmětu ale něco ví, ví, že dnes již slouží jen jako cover story, kryjící šedý a černý business.

[/quote]

[Vitezslav Praks]

Nevím úplně přesně kam tohle hodit, ale tady to vlákno bude asi nejlepší.

Byl jsem požádán,

Kým?

abych se z odborného hlediska vyjádřil k blogu p. Prakse, který se zabývá situací při vzniku a vymáhání závazků v českém právu a soudní praxi. Mohu plně souhlasit s obecnými závěry, které p. Praks činí ohledně zvyšování zadluženosti zejména nízkopříjmových skupin naší společnosti, včetně zřejmé neochoty řešit problémy nepřiměřených nákladů tzv. spotřebitelských úvěrů, avšak tam, kde p. Praks hodnotí jednotlivé právní instituty, jako např. platební rozkaz a nařízení či samotný průběh exekučního řízení , nebo tam, kde se vyjadřuje ke konkrétním případům, s ním již souhlasit nemohu. Dá se říci, že se pohybuje v oblasti tzv. právních pověr“, což je terminus technicus pro označení obecně rozšířených právních omylů, které však mezi občany přes veškeré vysvětlování odborné obce přežívají.
Mezi takové právní pověry v minulosti patřilo např., že manželé se nemohou mezi sebou dopustit znásilnění.


Mezi novější pak patří např. přesvědčení, že společnost s ručením omezeným má základní kapitál 200.000,-Kč uložen na nějakém zvláštním účtě a lze z něj hojit závazky společnosti …

Takový nesmysl jsem v žádném článku nikdy nenapsal.

K lichvě se vyjadřovat nebudu, protože je to na samostatný právní rozbor,

Škoda, to je ale tématem článku. Bylo by naopak zajímavé poslechnout si, co si o tom myslí exekutor.

omezím se pouze na konstatování, že s její stíháním je to obdobné jako se stíháním kuplířství. Jak se říká na Valašsku: „ když sa nechce, je to horší, než když sa nemože.“

Jj, to je řečeno přesně.

Nezbývá mi, než začít hodně v historii a to proto, abych vyvrátil první mýtus, že exekuce je něco, co bylo zavedeno až v roce 2001

Takový nesmysl jsem v článku nenapsal. Napsal jsem tam, že v roce 2001 byli zavedeni soukromí exekutoři. Cituji z článku: Do té doby exekuce prováděli soudní vykonavatelé a příjem z poplatků z exekucí byl příjem státního rozpočtu.

a zejména proto, že některá pravidla a zásady, které se při exekučním řízení uplatňují jsou výplodem zaujatosti exekutorů vůči povinným. Naopak většinou jde o zcela běžné zásady exekučního řízení, které se používají proto, že se v historii osvědčily a platí všude, kde právní řád stojí na principech evropského kontinentálního práva.

Není to pravda. Postavení soudních exekutorů a i některé další oblasti, které v českém právu fungují, jsou vymknuté a nemají v zahraničí obdobu.

Ve středověku platila zásada, že právo se vymáhá svépomocí.

To je velmi zjednodušené tvrzení. I dneska probíhá část vymáhání dluhů svíépomocí. I ve středověku a dokonce i ve starověku měli na toto legální postupy.

S tím samozřejmě souviselo i to, že jednotlivé právní subjekty, což v té době byli pouze feudálové, spolu fakticky neustále vedli ozbrojené půtky. Nejednalo se o války v dnešním slova smyslu, tedy s mezinárodním prvkem, ale jejich podstatou byly spory soukromoprávní, většinou pozemkové. Teprve s rozvojem královské moci začala pravomoc jak ohledně nalézání práva, tak jeho prosazení (exekuce) přecházet na panovníka, resp. jím jmenované úředníky. Z této doby např. pochází velmi milý institut tzv. ležení spočívající v tom, že pokud měl jeden šlechtic vůči jinému nárok na zaplacení pohledávky, mohl se jejího zaplacení domáhat tím, že se odebral i s doprovodem na území dlužníka, kde na jeho útraty žil, tzv. „ležel“ až do zaplacení. K tomuto ležení mohl věřitel zmocnit i jiné šlechtice a vyvinulo se tak zaměstnání zejm. pro chudší příbuzné, tzv. „ležáci“.

Takže exekuce není výmyslem zlého kapitalismu a rozhodně na našem území nevzniká roku 2001.

Opět, takový nesmysl jsem v žádném ze svých článků nenapsal.

Byly zde za Rakouska-Uherska, po roce 1918 i za socialismu. Ovšem už tehdy neměly dobrou pověst, proto občanský soudní řád z roku 1963 používá pro tento institut výraz výkon rozhodnutí. A v tomto směru je třeba zdůraznit, že všechny konkrétní způsoby provedení exekuce (srážka ze mzdy, přikázání pohledávky, přikázání pohledávky z účtu, prodej movitých věcí, prodej nemovitostí, prodej podniku i zřízení zástavního práva jsou primárně stále upraveny v o.s.ř. a nikoliv v zákoně o soudních exekutorech!

O.s.ř. byl ovšem postaven na zásadě, že věřitel se na soud obrátil s požadavkem, aby soud provedl výkon rozhodnutí konkrétním způsobem, tj. oprávněný musel označit jemu známý majetek nebo příjem dlužníka (povinného). To samozřejmě v době, kdy každý musel mít zaměstnání, existovala pro běžné občany fakticky jedna banka, vlastnictví nemovitostí, natožpak výrobních prostředků bylo omezené nebyl, problém.

Po celá devadesátá léta byla leitmotivem jakékoliv diskuse o právním prostředí v ČR myšlenka nízké vymahatelnosti práva. Byl to tak vážný problém, že přehlušil jakékoliv jiné diskuse, např. o tom, zda je správné převzít celý komunistický model soudnictví, včetně jeho personálního obsazení a způsobu výchovy další generace. Je pravdou, že zavedení soudních exekutorů (což je velmi zavádějící označení, protože se jedná o specifickou a nezávislou právnickou profesi, nikoliv o zaměstnance soudu) bylo provedeno na základě poslaneckého návrhu zákona, ale tento zákon byl připravován dlouho a účastnili se zástupci různých stran a byl konzultován i se státní správou. Vyvedení výkonu rozhodnutí částečně mimo soudní pravomoc není v Evropě žádnou raritou. Co je ovšem českým specifikem (i slovenským) je teze (o které opravdu nevím, kdo ji vymyslel), že oprávněný má právo volit si exekutora. Kdyby byla dána místní příslušnost dle bydliště dlužníka, tak jak je to obecně u jiných soudních návrhů, pravděpodobně by k mnoha excesům nedošlo. Takto je ale exekutor závislý na tom, zda mu budou oprávněným exekuce svěřeny, což samozřejmě vede k přemrštěné snaze vyhovět jejich požadavkům.

Nelze ale souhlasit s názorem, že ukončením soudního výkonu rozhodnutí se stát připravil o peníze. S podáním návrhu na výkon rozhodnutí byl spojen soudní poplatek 2 % z vymáhané částky, což byl příjem soudu. To je ½ soudního poplatku za tzv. nalézací řízení, který činil 4 %. Pokud se ale podíváte do rozpočtové kapitoly Ministerstva spravedlnosti, zjistíte, že vybrané soudní poplatky činí v nejen v celkovém rozpočtu MSp (kam spadají i jiné finančně náročné činnosti – např. vězeňství), ale i v samotné justici tvoří vybrané soudní poplatky řádově jednotky procent potřebných částek. Vše ostatní je hrazeno z daní, tedy zejména těmi, kteří soud „na nic“ nepotřebují. Ale zajištění spravedlnosti prostě drahé je!

Opět demagogie. A stačí nahlédnout do mého článku: Do roku 2001 prováděli exekuce soudní vykonavatelé a příjem z poplatků exekucí byl příjmem státního rozpočtu. Tečka. Každý ví, kolik tyto poplatky činí i kolik je exekucí. Kdo umí počítat, musí se dopočítat k tomu, že se rozhodně nejednalo o zanedbatelné částky.
Teď je systém nastaven tak, že příjmy jdou lichvářům a exekutorským továrnám, náklady na řízení platí občané přes položku Ministerstva spravedlnosti. Hovořit o dnešní praxi, kdy jako daňový poplatník platím vymáhání lichvy, jako o spravdelnosti, je dost slušný cynismus.

I když to laikovi připadá neuvěřitelné, provádějí soudní exekutoři svou činnost podstatně levněji, než soud.

Můžete to něčím doložit? Já mám článek kompletně vyzdrojovaný.

Sídla exekutorů jsou povětšinou na úrovni běžných kancelářských prostor, s honosností soudních budov je nelze srovnat ani náhodou, administrativní práce (což je základ exekuční činnosti) provádějí zaměstnanci s vyšší výkonností a nižším fin. ohodnocením než na srovnatelných postech u soudu, většinu kvalifikovaných rozhodnutí, které by u soudu dělal soudce nebo minimálně vyšší soudní úředník u exekutora dělá koncipient, tedy osoba s právnickým vzděláním bez povinné praxe. Jeho postavení bych si dovolil srovnat s neatestovaným lékařem.

V devadesátých letech se vymahatelnost pohledávek v soudním výkonu rozhodnutí pohybovala kolem 5 %. Důvod jsem popsal výše – soud neměl možnost zjistit příjmy a majetek dlužníka. Rozhodující rozdíl mezi soudem a soudním exekutorem je tedy to, že soudní exekutor u každého povinného provede nejprve tzv. lustraci majetku. Jedná se o dotazy na zhruba 6 institucí, které v ČR spravují a evidují majetek a příjmy. Na rozdíl od neinformované veřejnosti, která si myslí, že první co exekutor udělá je, že vyrazí za dlužníkem a sebere mu movité věci, je to úplně naopak. Tzv. mobiliární exekuce se provádí až jako poslední pokus, když je ověřeno, že žádný jiný příjem či majetek, který se dá postihnout administrativně povinný oficiálně nemá. Což je samozřejmě další problém, který exekutor nijak neovlivní. Tisíce lidí se u nás pohybují v šedé ekonomice a neexistuje žádná povinnost prokázat z čeho vlastně žijí. Stejně tak mohou mít společnosti na anonymní akcie, napsané na příbuzné a taky s tím nic neuděláte. Samozřejmě oprávněný vidí, že povinný si vesele žije a je velmi obtížné jej přesvědčit, že soudní exekutor nemá jiné, než zákonem přesně popsané způsoby exekuce, kterých může použít. A všechny tyto typy exekucí směřují vždy proti oficiálnímu majetku nebo příjmu povinného. Takže pokud si povinný jezdí v autě na leasing, který platí společnost, ve které je společníkem jeho dcera, nedá se s tím dělat vůbec nic.

Tím se dostáváme k tomu, co vlastně na exekučním řízení stojí tolik peněz. Každého povinného musí exekutor vylustrovat. To se ale samo neudělá. Právě pro tento účel zaměstnává exekutor největší množství administrativních pracovníků. To ale většina lidí vůbec neví a nikdy se s nimi nesetká. Protože lustrace se provádějí ještě dříve, než se povinný o nařízení exekuce dozví. Jestliže je majetek či příjem zjištěn, dojde k jeho obstavení. Což opět musí někdo udělat. Stane se tak vydáním exekučního příkazu, který je následně i s dalšími listinami (exekuční titul, výzva k zaplacení a poučení o procesních právech) zaslán povinnému.

Vymahatelnost v exekučním řízení je dlouhodobě 30 %. Tedy u 70 % povinných není zjištěn příjem ani majetek. Což je samozřejmě alarmující, ale my s tím pracujeme jako s faktem, který nijak neovlivníme. Lustraci majetku a veškeré administrativní úkony ale musíte provést u 100 % povinných. Podle zákona sice je možno požadovat zálohu po oprávněném, ale drtivá většina exekutorů si to nemůže dovolit, protože podruhé by oprávněný šel tam, kde ji po něm chtít nebudou. Tedy exekutor dostává zaplaceno jen za těch 30 %, které vymůže. Odměna exekutora činí obvykle 15 %, což mi s ohledem na to, že v obchodech s textilem se marže běžně pohybují od 50 % i do 150 % nepřijde zase až tak moc. A znovu opakuji, že těch 15 % nekončí v mojí kapse, ale platí se z nich mzdy, nájmy, benzín, elektřina, telefony, software …

V ČR je tedy asi pět skutečně velkých exekutorských úřadů, kde roční nápad se pohybuje deseti a statisících případů. Jakým způsobem k tomu došlo nemám v úmyslu hodnotit. Ostatní úřady mají nápad maximálně v tisících ročně. Jedná se o organizace s počtem zaměstnanců do 10 osob a příjem odpovědné osoby, tedy exekutora je někde na úrovni okresního soudce, notáře či advokáta. Ten článek v Právu o stotisícovém denním příjmu vykonavatele byla tedy opravdu nevídaná pitomost. Na druhou stranu je to zajímavé zaměstnání, které vyžaduje nejen právní znalosti, ale i organizační dovednosti a tak když vám nevadí, že jste první na ráně, je to docela zajímavá práce a o překvapení není nikdy nouze.

A teď konkrétní omyly v blogu:

1.Soukromý exekutor podle stávající právní úpravy nemusí mít ani čistý trestní rejstřík.

§ 9 zák. č. 120/2001 Sb. (exekuční řád)

(1) Exekutorem může být jmenován občan České republiky, který
a) má plnou způsobilost k právním úkonům,

b) získal úplné vysokoškolské vzdělání na právnické fakultě vysoké školy se sídlem v České republice,

c) je bezúhonný,

d) vykonal alespoň tříletou exekutorskou praxi, a

e) složil exekutorskou zkoušku.

A jsme u toho. Bezúhonnost neznamená podle českého práva čistý trestní rejstřík. Je to "složitější". Porušení bezúhonnosti se týká pouze trestných činů souvisejících s podnikáním. Koukněte se sem. Vím to, že to takto funguje nabeton, řešili jsme to v práci:
http://www.podnikatel.cz/clanky/novinky ... odnikatele

2."o exekuci před samotným výkonem rozhoduje soud, který jej věcně prověřuje." Zase omyl. Kde vůbec žijete? Věřitel podá k soudu žalobu a tzv. platební rozkaz. (Dle § 172 Soudního řádu).

To se snad ani nedá komentovat, protože jde o totální zmatení pojmů. S tím, jak je upraveno vydání platebního rozkazu soudem nemá exekutor vůbec nic společného.

Já nepíšu jen o exekucích: Snažím se rozplést celý systém. Normální lidé si myslí, že soud nějak věcně podání posuzuje. Není to pravda. Soudy se změnily na součástky vymáhací mašiny.

Ale i při zpřísňující novele občanského soudního řádu před 4 roky zůstal Platební rozkaz mezi těmi zásilkami, u kterých je náhradní doručení vyloučeno. Tedy pokud se soudu nevrátí doručenka s podpisem adresáta a podpisem pošťáka, že zkontroloval jeho totožnost, soud na takovém platebním rozkazu nevyznačí právní moc a nestane se exekučním titulem.

A jsme u teorie a praxe. Reálně podepíše pošťačce příjem třeba manželka nebo staří rodiče nebo sousedka. Osobně znám takové případy. Běžte jim vysvětlovat, že to není možné, že se to nemůže stát. Stalo se a stává se to. U datové schránky navíc platí fikce doručení.

A teprve na základě pravomocného exekučního titulu můžete u exekutora podat návrh na exekuci a tento návrh + exekuční titul exekutor znovu pošle k soudu, a teprve ten vše znovu ověří a zašle exekutorovi tzv. usnesení o nařízení exekuce. Teprve na základě doručeného usnesení začne exekutor jednat. Pokud tedy někdo tvrdí, že exekuce je vedena na základě Platebního rozkazu, který mu nebyl doručen, s největší pravděpodobností lže.

3.Skutečně odpornou věcí je dědění dluhů na nezletilé osoby. V ČR běžně praktikovaná praxe.
Tato odporná praxe je běžná na celém světě. Kdyby se dědila jen aktiva a pasiva nikoliv, tak by to asi za odporné považovali věřitelé, kteří třeba půjčili na stavbu domu. Ve skutečnosti to ale vůbec dramatické není § 470 občanského zákoníku (1) Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí. Nelze po něm tedy žádat víc, než dědictvím nabyl.

Je to demagogie. Vygooglujte si, co exekuce nezletilých. Je to o tom, že jsou děti opovažované exekutorskou hantýrkou jako povinné a v okamžik zletilosti nebo dospělosti, teď nevím, na ně naskočí exekutoři s exekucí. Bez ohledu na to, zda něco dědí nebo ne. Tento fenomén nemá v zahraničí obdobu. Dočtete se o takových věcí u Balzaca a u Dickense. Je to odporné, krystalické zlo.

4.Nyní je dle platných českých zákonů možno "exukovat" tyto dávky: rodičovský příspěvek, přídavek na dítě, odměna pěstouna, příspěvek na úhradu potřeb dítěte v pěstounské péči. Naopak, dávky pomoci v hmotné nouzi a dávky pro osoby se zdravotním postižením, včetně příspěvku na péči, jsou výkonem rozhodnutí nepostižitelné.

Toto rozdělení je logické. Exekuovatelné dávky představují dávky, které jsou založeny na tom, že je příjemce dostává namísto mzdy. Proto jsou postižitelné podle stejných principů a ve stejné výši jako mzda. Tedy nikoliv celé, ale jen částka přesahující dvojnásobek životního minima. A opět zdůrazňuji, že to, co lze postihnout a v jaké výši neurčuje exekutor, ale zákon, v omezených případech vláda. Dávky, které odrážejí hmotnou nouzi logicky postižitelné nejsou. Paní Řápková a pan Benda mají na právničení jenom papír, neznám nikoho, kromě politiků, kdo by je bral vážně.

Logické, nelogické. Na to jsou různé pohledy. Já jako daňový poplatník nechci, aby šly peníze, které byly určeny na sociální programy: péče o díte apod, exekutorům. Já nechci, aby se šlo dotyčné dítě pást, resp. loupit a krást.

Závěrem bych chtěl uvést, že když jsem v roce 2005 s exekutěním začínal, považoval jsem tehdejší množství exekucí za důsledek toho, že v devadesátých letech vpodstatě vymáhat nešlo a že se tím pádem nahromadilo velké množství exekučních titulů. Měl jsem za to, že boom je přechodný a že po pár letech zkušeností s tím, že lze přijít i o střechu nad hlavou se lidé začnou chovat zodpovědněji. Takže jsem se velmi zmýlil a věřte mi, že mne to vůbec netěší. Jinak ale musím trvat na tom, že možnost vymáhat dluhy je zásadní pro fungování jakéhokoliv společenského systému. Co se např. stane s dluhem, který někdo nezaplatí? Ať už jde o dluh za spotřebitelský úvěr, elektřinu, vodu, odebrané zboží, provedené práce … Každý podnikatel se pochopitelně bude bránit nad tím jen mávnout rukou a říct já po něm, chudákovi, nic nechci. Malého podnikatele větší nezaplacená zakázka může zruinovat. Ti větší pak udělají to, že si prostě ztráty propočítají a promítnou je do ceny pro ty poctivě platící.

Jak jsem psal v článku: Jj, tohle je ta stokrát omílaná písnička exekucí jako legálního businessu, proti které nemůže říci nikdo ani popel. Kdo o předmětu ale něco ví, ví, že dnes již slouží jen jako cover story, kryjící šedý a černý business. Tím neříkám, že Váš business je černý. Píšu o tom fenoménu. A mělo by být ve Vašem zájmu snažit se tu oblast spravit. Jinak ta oborová černota uplívá i na Vás.

[Adam.Zabransky]

Policie obvinila muže, který na Andělu mírnil strážníky. Hrozí mu 4 roky - to si snad dělají prdel, ne?
EU chce pokutovat firmy, které nebudou mít ve vedení dost žen - EU válí...

[Petr.Vileta]

GLOSA: Pokrytecká povolenka
http://neviditelnypes.lidovky.cz/glosa- ... ecnost_wag

Začnete volit online, plánuje vláda. Proč to nevyjde
http://datarama.aktualne.centrum.cz/cla ... ?id=759655

[Patrik.Timura]

Nářez.

http://vary.idnes.cz/karlovarsky-kraj-n ... -zpravy_pl


--------------------------------------------------------------------------------

Krajská vláda tají, co zjistili ve Varech vyšetřovatelé Evropské unie
11. října 2012 9:29
Vláda ČSSD a KSČM v Karlovarském kraji odmítá zveřejnit tři zprávy, které jí na konci minulého týdne z Bruselu poslal Evropský úřad pro boj proti podvodům. Prý dá informace k dispozici později. Zřejmě až po volbách.
Zdroj: http://vary.idnes.cz/karlovarsky-kraj-n ... -zpravy_pl

[Patrik.Timura]

Krajská vláda tají, co zjistili ve Varech vyšetřovatelé Evropské unie

Nevíte někdo, je-li možné požádat OLAF o zaslání zprávy, aby nebylo třeba čekat na krajskou vládu?

[Jakub Sembera]

• Australská televize nakupuje pořady podle popularity na BitTorrentu

[Marcel.Kolaja]

Kickstarter doesn't do healthcare, MedStartr seizes opportunity

MedStartr is a new way to fund healthcare initiatives—think Kickstarter for doctors, patients, and what ails them. It's headed up by Mike Pence and Alex Fair, two guys of different backgrounds and expertise who've come together to share the same dream and passion for helping those in physical need.

http://opensource.com/health/12/9/medst ... re-project

[Patrik.Timura]

Krajská vláda tají, co zjistili ve Varech vyšetřovatelé Evropské unie

Tak už víme proč to chtěji zatajit:
http://vary.idnes.cz/karlovarsky-kraj-z ... zpravy_slv

[Návštěvník]

Zajímavé weby a jejich zajímavé potíže.
http://bez-cenzury.com/node/779
http://www.diskuteri.eu/tema/118