A dovolím si ještě reakci na jednu z věcně nejpodstatnějších částí Tvé odpovědi, k níž mám ale největší výhrady. A budu rád, pokud se k mému názoru vyjádříš.
Také si nemyslím, že cílem strany by mělo být integrovat někoho (a to kohokoliv) za každou cenu. Ovšem moje otázky vůbec nemluvily o nesměřovaly k tomu, že bychom měli členům zajišťovat nějakou aktivní integraci, aby se snad jako necítili méněcenní nebo tak. Moje otázky cíleně směřují na silné stránky a přínosy lidí s PAS pro společnost a následně na to, jak zajistit, abychom tyto silné stránky využili ve prospěch strany. Nic o inkluzi za každou cenu tam opravdu nebylo.Bohdana.Hola píše: ↑07 říj 2020, 15:46 Bez vstřícnosti a snahy o pochopení pozice toho druhého na OBOU stranách, bez tréninku a práce na sobě nebo bez zapojení do jakéhosi tandemu s někým, kdo dokáže v případě potřeby tlumočit a propojovat, to rozhodně nejde. Rozhodně si nemyslím, že by něco vyřešila chráněná dílna, všeobecné šanování a to, že jim někdo bude dělat maminku nebo tatínka. Ale kdyby se našel parťák, který by dokázal překládat, nahodit porozumění a obrušovat hrany na obou stranách, tak by to bylo něco jiného! A určitě by to bylo přínosem pro všechny strany.
Nemyslím si, že je primárním cílem politické strany toto svým členům zajišťovat a integrovat je za každou cenu. Mám za to, že mezi politickými stranami není mnoho otevřenějších a tolerantnějších platforem než jsou Piráti (a ne, nemyslím si, že to funguje u Pirátů všude dobře..., jen konstatuji obecný pocit otevřenosti a vstřícnosti). Myslím, si, že by mělo být úkolem dobrého personalisty vědět, jaké lidi s jakými kvalitami má vlastně k dispozici a jak je zapojit do týmové práce, aby si přišli užiteční a začlenění. Pokud se podaří v Praze vytvořit personální odbor/tým, detailní zmapování toho, jaké vlastně máme Piráty k dispozici a přemýšlení o efektivní využití tohoto potenciálu by mělo být jedním ze základních kamenů práce personálního týmu. Je potřeba snažit se do pozice toho druhého vcítit a pochopit ho, ale to jde blbě např. v situaci, kdy je někdo odpovědný za nějakou gesci a má s ní spoustu práce a žere mu spoustu času. Pak asi nelze předpokládat, že bude nadšen z někoho, kdo jen žádá o čas a energii pro sebe, ale nenabízí nic na oplátku (např. pomoc se zvládáním rutinní agendy, aby zbyl čas na debaty o koncepci a aktivní práci na naplňování programu).
Opravdu tedy nechápu smysl konstatování, že Piráti jsou jednou z nejotevřenějších a nejtolerantnějších stran. No to teda doufám, že jsou úplně nejotevřenější a nejtolerantnější! Ale trochu to vyznívá, jako by člověk s PAS, fyzicky handicapovaný, nebo s jiným omezením měl snad být vděčný, jak jsou na něj Piráti hodní, že ho mezi sebe vůbec berou. Nebo že by ženy měly být vděčné, že je mezi sebe berou? (zní to absurdně? Sto let zpátky by podobná otázka mohla znít vzhledem k jiným stranám zdánlivě legitimně)
Ještě více se mi nelíbí výrok ,,jak je zapojit do týmové práce, aby si přišli užiteční a začlenění". Tak samozřejmě, z principu je to důležité u každého - každý by se měl cítit užitečný a měl by vědět, že jeho aktivita má smysl. Ale - neděláme to proto, aby měl člověk pocit užitečnosti. Děláme to přece proto, aby výsledek práce byl přínosný a užitečný.
Z celého toho odstavce mám trochu pocit, že člověk s PAS je podle Tebe někdo, kdo potřebuje permanentní dozor, jinak může být škodlivý svému okolí a bude obtěžovat ,,důležitější lidi". Ale proboha přece není řešení, aby když někdo nemůže chodit jsi mu přidělila asistenta, který by ho ve dne v noci přenášel a obsluhoval! To přece nedává žádný smysl - ani pro jednu stranu. A vraťme se prosím o kousek zpátky:
Ten klíč jsi řekla a zdůraznila - na OBOU stranách. Ono při snaze o zapojení člověka s PAS (a řekněme si narovinu, že u nás jsou lidi na hranici i s diagnózou, i ti, kteří by mohli mít diagnózu, ale nikdy se po ní neptali, ale všichni jsme na vysoké funkční úrovni, jsme schopni se o sebe postarat a samostatně fungovat ve společnosti) je naprosto zásadní vzjemný respekt a pochopení, že ten druhý může být jiný než my. Může úplně jinak vnímat a uvažovat. Ale tím není horší ani lepší - a rozhodně proto nezaslouží ochranu nebo pečovatelku, ale zaslouží pouze pochopení a respekt. Ono se to netýká jen lidí s PAS - jedním z přínosů lidí s PAS je podle mě to, že nutí ostatní k respektu a pochopení k odlišnostem, které ani nemusí být vidět na první pohled. Odlišných lidí (více či méně) jsou mezi námi spousty a umět respektovat ostatní, neposuzovat je podle sebe, ale nejprve je opravdu blíže poznat, než si na ně uděláme názor... To je přece správné v případě každého.Bohdana.Hola píše: ↑07 říj 2020, 15:46 Bez vstřícnosti a snahy o pochopení pozice toho druhého na OBOU stranách...
Abys dokázala dobře jednat s autistou a vytvořit si vzájemný respekt, tak především nesmíš předpokládat, že druhý člověk bude reagovat a uvažovat jako Ty. Konkrétně v případě člověka s PAS většinové lidi velmi často do běla rozčílí, že na dotyčného nefungují jejich metody, kterými se je snaží uklidnit (a naopak člověka s PAS tyto metody právě rozčílí. Většinovec se v té situaci dostává do stavu úzkosti, racionální reakci autisty považuje za agresi, a proto přistupuje k protiútoku, nato autista vstupuje do tvrdého boje, a celý střet jen eskaluje. Bez změny přístupu rozčileného většinovce je střet téměř nemožné uklidnit (nepočítám-li zásah zkušeného mediátora), oba mají pocit, že jsou v právu - autista je rozčilen z iracionálního přístupu protistrany, většinovec je naštvaný, protože protistranu považuje za prudiče, který se nenechal uklidnit způsobem, jenž by na většinu lidí zabral.
Důvod, proč v tuhle chvíli může situaci uklidnit z těch dvou jen většinovec, je prostý (a ne proto, že by byl o tolik lepší). Autista je v tuto chvíli obvykle stále racionální, zatímco většinovec začal používat neracionální nástroje téměř v počátku střetu. Druhý důvod je, že autista (předpokládejme, že nemluvíme o dítěti), chování sice vnímá jinak, ale chování většinovce rozumově zná - může nesprávně vyhodnocovat jeho skutečné motivy, ale lze předpokládat, že má určitou znalost chování většinovců. Problém je, že i kdyby autista zkusil odstoupit od tématu sporu a upozornil většinovce na důvod, proč se hádají - tedy že by rád volil jiný typ diskuse, tak to většinovec bude považovat opět za útok, a to ještě k tomu za přímý útok na jeho osobu.
Přitom cesta k uklidnění sporu může být extrémně jednoduchá - problém, jak jsem řekl, není v tom, že autista by byl prudič, co se chce hádat, ale v tom, že většinovec zvolil zcela chybný způsob komunikace, který autistu naštval. A pouhý i jiný způsob komunikace (předpokládám nyní dobrou vůli - tedy že většinovec není špatný Pirát, který si zaslouží vyplísnit a příště nezvolit) mohl vést k poměrně rychlému uklidnění.
Autistu je potřeba vnímat jako člověka velice racionálního, který má rád (a vyžaduje) konkrétní argumenty. Reakce mohla být třeba: Skutečnost je taková a taková, v něčem s tebou souhlasím, ale tohle a tohle se prostě nepodařilo, protože... Případně: Pojďme se o tom spolu pobavit a najít konkrétní řešení. Nebo: Jo, tohleto by chtělo řešit, měl by to dělat tenhle tým, tak se s nima zkus spojit a pobavit se o tom.
Všechny ty příklady mají společné jedno - jsou konstruktivní, ukazují snahu najít cestu. Případně i uznávají chybu. Uznání chyby může být i ,,nevím, jak to v současné situaci řešit" a k tomu třeba: ,,dokážeš něco vymyslet".
Určitě je problém, pokud člověk neodpovídá na konkrétní otázku, zdá se, že něco zatajuje nebo nechce ukázat, případně se bojí ukázat chybu nebo slabost
Úplně jednoduše řečeno: Je potřeba s autisty jednat otevřeně, racionálně, a držet se zásad věcné diskuse - tedy neargumentovat ad hominem, neodvádět pozornost na nesouvisející věci, zkrátka nepoužívat argumentační klamy.
A hlavně - předpokládat dobrou vůli a nepředpokládat, že druhý je stejný jako my.
Ale vlastně - tohle přece zlepší komunikaci úplně s každým!