MFD
Pravidelně rozdává jídlo u nádraží. Proč?
Karel Karika pomáhá. Dělá to coby šéf komunitního centra při práci se sociálně slabými i ve svém volnu, kdy navaří a pak rozdává obědy v centru Ústí.
Karel Karika O své pravidelné pomoci, kdy rozdává jídlo, říká, že prostě přemýšlel, jak pomáhat. „Začal jsem vařit hutné vydatné polévky a jídla. Půl roku jsem to v Ústí dělal úplně sám, sám jsem si uvařil, sám jsem si to rozdal.“ Časem se přidali další pomocníci a každý týden vaří někdo jiný.
Foto: Iveta Lhotská
Miloslava Hálová
redaktorka MF DNES
Jednoduše chce prý pomáhat druhým. Po otevření komunitního centra Domu sv. Materny se stal jeho vedoucím a se svými spolupracovníky se věnuje nejen práci s dětmi ze sociálně slabých rodin, ale všem, kteří chtějí svoji problematickou situaci řešit.
„Tím, jak pracujeme s dětmi, pracujeme vlastně i s dospělými. Děti přenášejí domů, co se tady naučily. Soustavná práce s rodinou je nezbytná,“ říká pan Karika, vedoucí ústeckého komunitního centra.
Poměrně krátce jste vedoucím ústeckého komunitního centra. Jakou máte představu o jeho fungování?
Komunitní centrum fungovalo už dříve, ale na konci loňského roku jsme se přestěhovali do nových prostor a rozšířili nabídku služeb. Kromě terénních programů, nízkoprahového zařízení pro děti a sociální služby pro rodiny s dětmi, jsme nově zavedli potravinovou pomoc a navyšujeme nabídku nízkoprahového centra o dílny s různým zaměřením. V plánu máme rozšíření o kuchařské, truhlářské, zámečnické a zahradní dílny. Chtěli bychom, aby centrum od ministerstva školství získalo status mimoškolního zařízení. Abychom mohli pomoct i dětem, které po ukončení základní školy dále ve studiu nepokračují a končí na úřadech práce. Z praxe vím, že děti ze sociálně slabého prostředí po ukončení základní školy nevědí co. Studovat nejdou, do práce je nikam nevezmou, nezbývá jim nic jiného než jít na úřad práce a všichni víme, kam to směřuje. Jakmile ztratí každodenní návyky a nemusí si plnit povinnosti, už se to velmi těžko vrací zpět. Když u nás budou do 18 let navštěvovat pravidelně dílny, můžou dostat malý výuční list. Je to velký impulz do jejich dalšího života, můžou se ucházet o práci, ve které už mají nějakou praxi. To je velká výhoda tohoto zařízení, může dětem nabídnout daleko víc než jenom sociální pomoc. Myslím, že to má obrovský potenciál. V České republice to zatím nikdo tímto způsobem nedělá. Ale jako stěžejní se momentálně jeví potravinová pomoc.
Jaký je zájem o vaše služby?
Stále se zvyšuje, v poslední době je enormní. Přisuzuji to právě zavedení potravinové pomoci. I když ta taky není zadarmo, žadatel musí splnit určitá kritéria. Ale naším hlavním úkolem je pomoc lidem ze sociálně slabších skupin, kteří se dostali do problémů. Převážnou část našich klientů tvoří rodiny s malými dětmi, ale výjimkou nejsou ani rodiny se seniory nebo jednotlivci. Soustavná práce s rodinou je nezbytná. Pomáháme jim s řešením exekucí, přihlášením na úřad práce, vyplňováním dokumentů a prohlášení. A také samozřejmě nastavujeme individuální plán pro práci do budoucna. Tím, jak pracujeme s dětmi, pracujeme vlastně i s dospělými. Děti přenášejí domů, co se tady naučily. Starší děti navštěvují různé kroužky, ty menší chodí do nízkoprahového centra, kde si udělají úkoly a taky se v kroužcích věnují tomu, co je baví.
Jak funguje potravinová pomoc?
Nárok na ni má žadatel jednou za měsíc za splnění určitých podmínek. Pokud si někdo pro potravinovou pomoc přijde, rozebereme s ním situaci, která v rodině je. Když partner není v evidenci na úřadu práce, zjišťujeme, proč se do evidence nepřihlásil, sami musí projevit zájem o práci. Zjišťujeme také, jestli děti řádně chodí do školy, jestli navštěvují naše nízkoprahové centrum, jaké mají záliby. Každý si může říct, co potřebuje, jestli mouka, cukr nebo čisticí prostředky, prášek na praní nebo mýdlo či zubní kartáček. Bereme ohled na to, jestli jsou v rodině děti. Potraviny a drogerii, kterou klienti dostanou, označujeme permanentním fixem a nápisem charita zdarma. Aby náhodou někoho nenapadlo potravinovou pomoc prodávat. Mít dostatek peněz na nákup potravin je pro mnohé velký problém. Nejvíce se to projevuje týden před výplatou dávek, nebo výplatou za práci načerno, protože mnoho lidí pracuje bohužel ne oficiálně kvůli exekucím. Chudoba u nás se stále prohlubuje, nůžky se rozevírají víc a víc.
Ve městě byly uzavřeny některé ubytovny. Změnila se nějak sociální situace ve městě?
Nemyslím, že by přibylo problémů. Když se před téměř dvěma lety uzavřela ubytovna na ústecké Klíšské ulici, byl jsem pověřeným starostou obvodu. Měl jsem tedy možnost pomoci těm, kteří chtěli spolupracovat. A těch bylo 90 procent. Převážná většina se odstěhovala do městských bytů. Dodneška jsem s nimi v kontaktu a vidím posun v jejich životě. Troufnu si říct, že je to jen a jen díky důstojnému bydlení. Když jsem ty lidi poznal na ubytovně a porovnám to s jejich životem dneska, je to podstatný rozdíl. Některé děti z těch rodin chodí do nízkoprahového centra, pro pomoc si ale už nechodí. Je mnoho těch, kteří chtějí svoji v podstatě beznadějnou situaci řešit, velmi často se stydí přiznat si, že jsou na dně a sami to zvládnout nedokážou. Samozřejmě vím, že ne všichni mluví pravdu. Pozitivní je, že když už se odhodlají a přijdou k nám, chtějí se sebou něco dělat a to, co říkají, je ve většině případů pravda. Čím dál víc lidí mě oslovuje s tím, že jsou v absolutně beznadějné situaci.
Co by město mohlo nebo mělo udělat pro zlepšení sociální situace?
Určitě zrušit bezdoplatkové zóny. Jejich zavedením se šetří peníze státu na úkor města. Sociálně slabé jsme dostali do ještě větší chudoby, než byli předtím. Na to navazuje zvýšení drobné kriminality nebo práce načerno. S částečným řešením situace by mohlo pomoci sociální bydlení. V zákoně z roku 2001 je jasně dané, že samospráva se má postarat o bytové potřeby svých občanů. Nikdo tento zákon nedodržuje.
Myslím, že pokud by město chtělo v této oblasti něco dělat, dávno s tím mělo začít. Už před devíti lety koupilo ubytovnu v Čelakovského ulici, dodneška se tam nic neděje, objekt je prázdný. Nechat několik let chátrat obecní majetek a vědět, že máme sociálně slabé, kteří systém a město zatěžují, nedává smysl. A ještě dělat další restrikce, to opravdu není řešení.
Hodně diskutovaná je nyní otázka postihu rodičů problematických žáků, kteří nechodí do školy. Mohou přijít podle návrhu ministryně práce Maláčové o dávky na bydlení. Je tohle podle vás krok správným směrem?
Určitě ne. Je to jenom zavedení další restrikce, která v podstatě nic neřeší. Z mého pohledu by měli mít sociálně slabí možnost získat standardní bydlení. Z dlouholeté práce vím, že pokud nebudou mít možnost získat důstojné bydlení, ať už chráněné, nebo sociální, a nebudou mít jinou možnost než platit horentní částky majitelům bytů v podstatě za holobyty, situace se moc nezmění. Nemůžeme s rodinou, která bydlí u obchodníků s chudobou, kde není topení, kde není teplá voda, kde většinou nemají ani elektřinu, pracovat. Jak má s dětmi v těchto podmínkách pracovat sociální terénní pracovník. To je nemyslitelné. Koncepce práce s problematickou skupinou obyvatel u nás v podstatě neexistuje.
Pravidelně každou neděli rozdáváte u ústeckého nádraží jídlo potřebným. Co vás k tomu vedlo a vede?
Odmala jsem cítil potřebu někomu pomáhat. Narodil jsem se do devítičlenné rodiny jako poslední a nevím, jak se to stalo, ale vlastně jsem zajišťoval podporu pro všechny ostatní. Chodil jsem se sběrem, na brigády a vždycky to bylo na mně. Asi se to stalo mojí součástí, ne že musím pomáhat, ale chci. Přináší mi to uspokojení. Před projektem Vaření pro chudé jsem čtyři roky pravidelně každý měsíc uklízel veřejný prostor. Projekt se časem dostal na takovou úroveň, že mě už nepotřeboval. Přemýšlel jsem, jak pomáhat jinde. Začal jsem vařit hutné vydatné polévky a jídla. Půl roku jsem to v Ústí dělal úplně sám, sám jsem si uvařil, sám jsem si to rozdal. Pro Teplice vaří můj kamarád Jozef Miker. Postupně se to začalo nabalovat, lidé viděli, že to není jednorázová akce, ale že to začíná být udržitelný projekt. Mnozí mě začali podporovat, přivezli suroviny nebo poslali nějaké peníze na nákup. Časem se přidali další pomocníci a každý týden vaří někdo jiný.
Kdo si chodí pro jídlo? Stálí klienti, nebo se jejich složení mění?
Zhruba 50 až 60 lidí je stálých. A zbytek přijde náhodně, zrovna jim třeba nevyšly peníze. Funguje to tak, že se lidé přijdou najíst, ale můžou si přinést i vlastní nádoby a naberou si, kolik potřebují. Máme jednoho stálého strávníka a ten si bere většinou tři plné sklenice jídla a žije z toho celý týden. Kontaktovali mě i z jiných měst, z Děčína, z Liberce, a chtějí moje know-how. Rád předávám svoje zkušenosti a poznatky dál. Třeba se to časem rozšíří do celé republiky.
Pomoc Fronta sociálně slabých před hlavním ústeckým nádražím, kde Karel Karika s pomocníky pravidelně rozdává jídlo. Foto: archiv Karla Kariky
* * *
Profil
Karel Karika (59 let)
● Vystudoval střední průmyslovou školu, je ženatý, má dvě dospělé děti.
● Od roku 2014 do roku 2018 byl místostarostou obvodu Ústí nad Labem – město za PRO! Ústí, od června 2017 do října 2018 byl pověřeným starostou obvodu.
● Za boj za lidská práva a rovnoprávnost převzal v roce 2018 cenu Františka Kriegla, která je udělována Nadací Charty 77.
● Rád čte sci-fi literaturu, momentálně je to kniha Revoluce, poslouchá Beatles a věnuje se potápění.